Spěch Národní radyv činnostech ohledně formálně- právního přebírání moci dne 30. října byl způsoben hlavně situací ve fryštátském okrese, kde došlo k prvnímu vážnému měření sil mezi Poláky a Čechy. 29. října, tedy nazítří po vyhlášení samostatného Československa v Praze a v den založení Zemského národního výboru, dorazil do sídla okresního hejtmanství ve Fryštátě advokát Jiří Liška. Po zástupci nepřítomného hejtmana Jana Barona, Josefu Drlíkovi, požadoval okamžité uznání svrchovanosti ČSR nad okresem. Drlík byl připraven přijmout tento ultimativní návrh, ale jako svědomitý úředník požádal o čas na spojení se zemským prezidentem v Opavě. Této rozmluvě přítomný polský úředník hejtmanství Włodzimierz Dąbrowski se okamžitě spojil s G. Szurou, kterého informoval o průběhu událostí. Současně, jak sám vzpomíná, se snažil odvrátit Drlíka od podřízení Praze, když poukazoval samozřejmě cíleně, na nebezpečí spojené s předáním okresu obývaného 65 % polskojazyčného obyvatelstva pod českou správu. Tou dobou byly učiněny pokusy vyvěsit na několika karvinských dolech55 československé státní vlajky. Znepokojen činností Lišky, Szura rychle svolal neformální zasedání členů Národní rady bydlících v revíru, které proběhlo v jeho domě v Doubravě. Díky akci studentů orlovského gymnázia se setkání zúčastnili také jiní polští představitelé zdejší oblasti. Jako první se dozvěděli o vystoupení Lišky R. Kunicki a L. Wolf. Kunicki spolu s Dąbrowským uvědomili manžele Kiedroniowy. Odpoledne se schůze přesunula do sálu „Ogniska” v hotelu těžařstva v Doubravě. Porada se zabývala jedním zásadním problémem, záležitostí okamžitého vyhlášení převzetí nejvyšší státní moci v Těšínském Slezsku Národní radou. Základem se měla stát zvláštní vyhláška vypracovaná pro tuto příležitost Kiedroniowými. Během porad v Doubravě však došlo k prudkému sporu mezi Kirkor-Kiedroniowou a Szurou, který se protivil vyhlášení proklamace a poukazoval na slabé síly Národní rady a na nutnost odložení vyřešení budoucnosti těšínského regionu do doby svolání mírové konference. Mezitím přicházeli do hotelu další členové Národní rady. Nakonec se doubravských porad účastnili hlavně Z. Kirkor-Kiedroniowa, R. Kunicki, F. Czyż, D. Kłuszyńska, W. Olszak, F. Halfar, W. Jeziorski, P. Bobek, L. Wolf, G. Szura. J. Kiedroń a W. Dąbrowski. Závěrečné části schůze se zúčastnik také J. Michejda. Po Dąbrowského zprávě o události ve Fryštátě a po již zmíněném sporu se Szurou, Kiedroniowa prosadila návrh vyhlášení proklamace Národní rady a vyslání deputace k fryštátskému okresnímu hejtmanství s požadavkem předání moci do polských rukou a přizvání polských důvěrníků do okresních úřadů. Podle názoru Kiedroniowé měla pro přesvědčení Szury význam také nálada shromažděných horníků a polské inteligence z revíru56 v jednom ze sálů hotelu těžařstva, kteří s aplausem přijali usnesení členů Národní rady. Deputaci, která se měla vydat za hejtmanem Drlíkem, tvořili Kunicki, horník Czyż a Wolf. Kiedroniowa naléhala na brzký odjezd do Fryštátu. Ten byl ale opožděn příjezdem J. Michejdy, který, podobně jako dříve Szura, přistupoval odměřeně k radikálním závěrům doubravské schůze. Nakonec ale souhlasil s výjezdem delegace. Jak Kiedroniowa vzpomíná, v této situaci již neprosila, ale přímo zapřísahala Wolfa a Kunického, aby se vydali do Fryštátu.

Události z 29. října ve Fryštátě svým specifickým významem převýšily v jistém smyslu události z 19. října. Stále komplikovanější situace v revíru, která místy dostávala revoluční charakter, si vynutila na Polácích nutnost použití politiky hotových faktů, pokud nechtěli být postaveni před perspektivu postupného zmenšování národního prostoru na úkor Čechů. V této situaci jedině jisté a rozhodné akce, které propagovala Kiedroniowa, mohly přinést trvalejší upevnění výsledků dosažených po 19. říjnu.

V době, kdy Wolf, Kunicki a Czyż vyjeli z Doubravy do Fryštátu, Češi obnovili nátlak na Drlíka. Tentokrát byl vyslán telegram z Prahy místnímu vojenskému velitelství ve Fryštátě, aby po dohodě s okresním hejtmanstvím uznalo československou vojenskou svrchovanost. Eventuálnímu provedení tohoto příkazu zabránil polský důstojník Jan Boziewicz sloužící ve fryštátské posádce, který bezodkladně uvědomil Kunického a Wolfa, přebývající v té době u hejtmana Drlíka. Situace v kasárnách byla ovládnuta a sám Boziewicz převzal krátce povinnosti velitele posádky. Setkání deputace Národní rady s Drlíkem měla dost bouřlivý průběh. Hejtman již výrazně nakloněný české pozici odmítl uznat svrchovanost polského orgánu nad57 svým hejtmanstvím a také kompetenci Kunického a Wolfa, kteří měli jménem Národní rady vykonávat nad jeho úřadem dozor. V této situaci pohrozil Kunicki intervencí shromažďujících se polských horníků a dělníků u sídla hejtmanství. Vystrašený Drlík však neustoupil, bráníc se chybějicími instrukcemi z Opavy. 30. října oba členové Národní rady, kteři nevěnovali pozornost Drlíkovu odporu, poslali z Fryštátu všem četnickým stanicím v okrese zprávu o převzetí státní moci Národní radou. Zpráva byla doplněna informacemi o složení prezídia Národní rady, jejích představitelích ve Fryštátě a také o předání zprávy o nové situaci veliteli četnictva v Moravské Ostravě. Akce Čechů ve Fryštátě urychlila činnost znepokojených členů Národní rady v samotném Těšíně, což následně vyvolalo polskou aktivitu mezi 30. říjnem a 1. listopadem. Národní rada oficiálně vyhlásila proklamaci Kiedroniowých z Doubravy 30. října. O osudu okresního hejtmana Drlíka rozhodly události události v Těšíně. Ve Fryštátě vznikla polská milice, která obsadila strážemi všechny důležitější úřady.

Drlík nadále neustupoval. T. Reger mu pohrozil sesazením z úřadu. Na zasedání Národní rady dne 2. listopadu navrhl Wolf vytvoření provizorní správy hejtmanství složené z 5 Poláků, 2 Čechů a 1 Němce. Rada ale odmítla tento návrh s konstatováním, že záležitost bude definitivně vyřízena po polsko – českých jednáních, která se mezitím konala v Orlové. Nakonec 3. listopadu Drlík uznal svrchovanost Národní rady a zavázal se nevystupovat proti jejím příkazům. Výměnou za to Poláci ustoupili od požadavku, aby složil slib věrnosti Národní radě a polskému státu. Toto rozhodnutí potvrdil hejtman Jan Baron, který se vrátil z Prahy. Fryštátsko se dostalo do rukou Národní rady.

58

V boji o fryštátský okres nebyla bez významu role polských starostů. V ústní a písemné deklaraci přijaté 3. listopadu se totiž tito funkcionáři zavázali uznávat hejtmana Barona pouze v případě, že ten uzná moc Národní rady. Pod deklaraci se podepsal také Baron. Deputaci Národní rady v čele s F. Halfarem a Wolfem, která přišla do sídla hejtmanství, se přesto nepodařilo automaticky zavést polštinu jako úřední jazyk do fryštátských obcí, které se podřídily těšínskému orgánu. Tyto záležitosti byly urovnány o dva dny později v polsko – české dohodě.

Vyřešení problému fryštátského okresu mělo v jistém smyslu kompromisní charakter. Cenou za uznání9 právních kompetencí Národní rady Baronem a Drlíkem bylo ponechání statu quo v administrativě hejtmanství a ustoupení od přísahy věrnosti. Situace českých úředníků ve Fryštátě tedy připomínala situaci jejich německých protějšků v Těšíně a Bílsku. K ústupkům vůči Čechům ve Fryštátě donutila Poláky také obava o osud polského obyvatelstva obcí a měst s českou správou (Orlová, Lazy, Dětmarovice, Dolní a Prostřední Suchá, Petřvald) a německou (Karviná, Bohumín, Šunychl, Fryštát, Vrbice). Dolní a Prostřední Suchá měly přitom převahu převahu polského obyvatelstva vyjádřenou ve sčítání lidu z roku 1910. Jmenované obce s českou a německou správou však na kompromis ze 3. listopadu nepřistoupily. Postoj Drlíka zároveň představoval nebezpečný precedens pro polskou věc, který mohl způsobit ztrátu kontroly nad řídícími strategickými body v bohumínském soudním okrese, zejména nad železničním úzlem. Jak se ukázalo, odpor českého hejtmana přispěl k nárůstu odporu českých radních a úředníků a měl také jistý vliv na definitivní vzhled místní dohody z 5. listopadu. Podle názoru spoluúčastníka zmíněných událostí, W. Dąbrowského, by tato dohoda byla zbytečná, kdyby byl tehdy fryštátský hejtman polské národnosti.

Pracovníci Zemského národního výboru, zaskočení tak energickou a okamžitou činností Národní rady, ji kontaktovali 30. října. Prohlásili o akcích provedených českými pracovníky dne 29. října, že s nimi nebyly koordinovány a že jsou ochotni se dohodnout v otázce rozdělení Těšínského Slezska na dvě sféry vlivu: polskou a českou.