Jak je zřejmé, v dobách panování paní kněžny Alžběty Lukrécie těšínští mincmistři razili mince s nízkými nominály, leč v četných emisích. Tato praxe musela být výnosná, jestliže v této činnosti pokračovali, a také pro paní kněžnu, která se neustále utápěla v dluzích, bylo pronajímání oprávnění k mincovní činnosti nezanedbatelným zdrojem příjmů. Pronájem mincovních práv činil 3% z jejích celkových ročních příjmů. Naproti tomu pro Habsburky, kteří již dlouho usilovali o likvidaci zbytků samostatnosti jednotlivých slezských knížat, bylo využívání jejich mincovních práv trnem v oku. Císař Ferdinand III se znovu jal činit „pořádek“ po ukončení třicetileté války a podepsání vestfálské mírové smlouvy v roce 1648, která mu dávala v záležitostech Slezska volnou ruku. Záminkou pro intervenci byla obvinění, že těšínská mince má nízkou hodnotu a je ražena v rozporu s předpisy. V dubnu roku 1649 zaslal hejtman Slezska rozkaz uzavření mincovny a nařízení, aby byly těšínské mince staženy z oběhu a nebyly nadále ve Slezsku používány. Kněžna Alžběta Lukrécie se s tím samozřejmě nesmířila a nařídila provést interní vyšetřování, které neprokázalo žádná pochybení. Požádala, aby byl vyslán zvláštní císařský zmocněnec, a svého agenta ve Vratislavi, učence Henryka Cunradta, pověřila, aby v hlavním městě Slezska hájil její mincovní práva. Výtky také rozhodně odmítl mincmistr Hans Losz, jehož však kněžna přikázala preventivně zatknout. V dopise paní kněžně se Hans Losz povolával na svoje téměř třicetileté působení ve službách jejího otce a bratra, přičemž zdůraznil, že po tuto dobu nebyly žádné stížnosti ani podezření týkající se jeho poctivosti. Přesto zůstal v šatlavě, i když bylo mnoho vážených měšťanů, kteří byli ochotni zaručit se za jeho nevinu. Dne 5. května 1649 starosta města a radní (konšelé) zapečetili dílny Losze i Bremena, sepsali také inventář nářadí, které se nacházelo v mincovně a sloužilo k výrobě mincí a patřilo mincmistrovi Hansi Loszovi; sepsáno bylo také nářadí Ludwiga Bremena, skočovského mincíře. Díky tomu víme, jaké vybavení měly jejich dílny, které samozřejmě odpovídaly procesu výroby mincí, používanému v 17. století. Nejprve bylo třeba přichystat suroviny a připravit slitinu s určeným obsahem (drahého) kovu, která byla válcována do podoby plechu a následně rozklepávána na kovadlině. V obou dílnách tedy nacházíme pece určené k tavbě kovů, měděné a železné tavné kelímky, mísy, kotle, a dokonce železnou pánev pro ohřívání kovu. Následně byly vystřihovány kovové kroužky (střížky), což se dělalo nůžkami nebo sekáčem, tedy válcem s ostrými hranami, který umožňoval okamžitě dosáhnout tvaru kroužku. Přesně takový byl nalezen ve vybavení Loszovy dílny. Nejdůležitější etapou je odrážení mincí, k čemu sloužily kladiva a kladívka (každý z mincířů jich měl několik, různé velikosti). Ale důležitější byla razidla (kolky), jak ta spodní (byla osazována na dřevěných špalcích), tak svrchní. U Hanse Losze bylo zjištěno čtyřicet starých i nových svrchních razidel, Bremen vlastnil pouze čtyři nové. V inventáři jsou uvedeny jako železné, určitě však byly ocelové, tak jako v jiných mincovnách. Na razidla musely být naneseny obrysy aversu a reversu, připravené rytcem. Poslední činností v procesu výroby mincí bylo tzv. bělení, po kterém se mince „rozjasnily”. Mělo to ulehčit odlišení emisí provedených v mincovně od falešných mincí, ale zároveň i vyvolávalo dojem, že mince jsou větší ryzosti, než jsou ve skutečnosti. Bělení se provádělo vařením v kotlích naplněných roztokem soli a tzv. vinného kamene (vinanu draselného), který oba mincíři skladovali v sudech a pytlích. Zbytek sepsaného vybavení tvořily váhy, závaží, a také nádoby s pagamentem a měděným šrotem.

Mezitím Císařská komora ve Vratislavi v dalších dopisech upřesňovala, že špatné těšínské mince zaplavily celé Slezsko, zejména Horní, a to prostřednictvím těšínského Žida Jakuba Singera, představitele (agenta) mincovny. Proto přišel příkaz, aby i on byl zatčen. Singer energicky odmítal obvinění, když tvrdil, že pouze dodával pagament a rozvážel mince po celé zemi (což potvrzovali mincíři), a téměř dva roky vůbec nepobýval v Těšíně, nýbrž v Krakově. Aby to bylo kompletní, byli uvězněni také Ludwig Bremen a prubíř Stadler. Všichni si nějaký čas odseděli ve sklepě pod radnicí, na který si velmi stěžovali, neboť byl vlhký a zatuchlý. Císařští delegáti se v Těšíně objevili teprve 20. června, a během čtyř dnů provedli výslechy Hanse Losze a jeho pomocníka, prozkoumali také nářadí a mince. Podezření komise vzbudila mj. skutečnost, že jak Losz, tak i Bremen v podstatě fungovali bez prubíře, a dříve byl Rundt velmi spřízněn vardejnem Stadlerem. V rámci vyšetřování se komise vydala také do „Pilothischen Hauße, alwo anjetzo Hanß Loses Laboratorium ist”. Tady přikázali Loszovi rozpálit oheň, aby mohli provést zkoušku roztavení mincí a zjištění, kolik je v nich obsaženo drahého kovu. Ukázalo se, že Hans Losz vyrazil z hřivny stříbra 243-244 mince, kdežto Bremen více (dokonce až 256). Obecně však císařští vyslanci nic obzvláště trestuhodného nenašli, konstatovali pouze nepořádek, nedostatky v kontrole apod. Komise také zjistila, že pagament byl nakupován hlavně v Krakově, čisté stříbro se nedováželo, zlatých mincí byl vyražen jen nevelký počet a to jen pro reprezentační účely. Co je nejpodstatnější, hmotnost a obsah cenného kovu v kontrolovaných mincích se nelišily od těch císařských. Takže nakonec povolil císař v srpnu osvobození a propuštění uvězněných mincířů, sice oproti záruce, jenže v Těšíně lidé ochotní se zaručit nechyběli, dokonce i v případě Žida Singera.

Tímto byla celá záležitost ukončena a po půlroce přestávky mohla paní kněžna obnovit činnost své mincovny. Císařská inkvizice sice nic trestného ve fungování mincovny neobjevila, způsobila však, že svou činnost v Těšíně ukončil Hans Losz. Později řídil od roku 1650 biskupskou mincovnu v Kroměříži na Moravě, kde v roce 1655 zemřel. V Těšíně zanechal dům a potomky, dceru Annu a syna Wilhelma, který se stal zlatníkem. Odešel také Bremen, kterého komise upozornila, že mincovní ryzost „nicht passieren seien”. Po jeho odchodu mincovní činnost ve Skočově ustala navždy.

Text: Janusz Spyra
Fotografie: Dominik Dubiel, Renata Karpińska, Wojciech Woźniak