Ženský těšínský kroj
V 19. století a ještě na počátku 20. století ženy v centrální části Těšínského Slezska - v okolí Těšína, Skočova, Bielska, Fryštátu – pyšně nosily nesmírně elegantní kroj zvaný valašský. O svátcích si ho občas oblékaly i manželky a dcery těšínských středních vrstev. Ke konci 19. století si tento kroj oblíbily také majetné goralky z okolí Visly a Jablunkova. V době, kdy mužský těšínský kroj prakticky vymizel, ženský se stával bohatší, byl šitý z kvalitnějších látek vyráběných v továrnách, nebývale se rozvíjel a jen nepatrně měnil svůj starobylý vzhled. Bohatství a elegance těšínského kroje přitahovala pozornost tehdejších badatelů a umělců, kterým dnes vděčíme za podrobné slovní nebo obrazové popisy.
Sváteční oblečení děvčete se skládalo z košilky s nařasenými rukávy, jednoduché sukně a červených mašlí vpletených do vlasů. Toto oblečení nosila chudá i bohatá děvčata. O malebnosti kroje svědčilo i to, že ho nosily bohaté nevěsty, když se vdaly a staly se hospodyněmi. Ženy a dívky ve všední den nosily jednoduchou lněnou košili převázanou v pase. V létě děti běhaly bosky a na zimu dostaly hrubé vlněné punčochy a obyčejné šněrovací boty.
Když děvče povyrostlo, dostalo první skromnou sukni, která byla spojená sešitím se šněrovačkou. Sváteční oblečení dívek se již podobalo krojům slečen, ale bylo skromnější než ty, které nosily vdané ženy. Podle zakrytí hlavy se poznalo zda se jedná o svobodnou či vdanou ženu. Základní úpravou byl cop, u dívek zůstal viset na záda s vpletenou stuhou, uvázanou na mašli- bandle. Bez ohledu na roční dobu dívky chodily prostovlasé. O svátcích a svatbách vesnická děvčata si dávaly na hlavy věnce z polního kvítí.
Výjimkou byla svobodná matka - zovitka, které velice přísná společnost přikázala nosit na hlavě charakteristický závoj.
Dívky, které se chtěly zalíbit mládencům a myslely na vdavky se velice pečlivě staraly o svůj zevnějšek a to jak ve všední den tak i o svátcích. Pod dohledem matky se učily šít, heklovat (háčkovat) a vyšívat .Zdobily si plátěné košilky, zástěry a šátky.
Velice krásný kroj si oblékala nevěsta. Dříve se dával na hlavu zlatý věnec, později myrtový s bílými květinkami. Také družičky, nejčastěji nevěstiny svobodné vrstevnice, si kdysi dávaly na hlavy stříbrné koruny. Nevěsta byla oblečena do nového těšínského kroje, který byl ušitý z nejlepších látek a ozdoben bílými doplňky.
Sváteční kroj vdané hospodyně – gazdinky se skládal z čepce, šatky, kabotku, sukně se životkem, fortuchu, špenceru, hacky, nogaviček a střeviků.
Mezi ženy vstoupila dívka až obřadem začepení – přijetím čepce a šátku na pidlo. To provedla starosvatka spolu s jinými vdanými ženami v komoře, kde ji posadily na díži. Nikdo kromě těchto žen, se nemohl zúčastnit tohoto obřadu, při kterém vdané ženy sundaly plačící nevěstě věnec. Čepec se považoval za nezbytnou součást oblečení. Byl bílý krajkový z tenkého doma tkaného pláténka, měl bílou výšivku a skládal se ze skutečného čepce a náčelku – viditelné, nezakryté šátkem krajkové části, která se nacházela na čele. Aby čepec byl vždy čistý, musel se často prát, proto ženy používaly větší počet čepců. Každý z nich měl své neopakovatelné krajkové zdobení. Většina vdaných žen si je kupovala až po svatbě, protože se tradovalo, že podle počtu čepců ve výbavě nevěsty se narodí stejný počet potomků a toho se ženy obávaly.
Jedinou částí ženského spodního prádla dlouhou dobu byla ciasnocha, čili spodní ženská košile s přiléhavou, jednoduchou horní části živůtku, ušitá z cvilichu (tenké pláténko domácí výroby) a spodní části přišité k živůtku, z hrubého plátna (drelichu). Z počátku košile měla jenom jedno ramínko vedené šikmo.
Na ciasnochu se oblékal kabotek – krátká košilka do pasu z hrubého plátna, později jemného, běleného pláténka, s širokými, bohatě řasenými rukávy, které sahaly až k loktům, s černou nebo červenou výšivkou na límečku a leměčkách (manžetách). U krku se kabotek zapínal na hoček a babku nebo na ozdobnou brož nazývanou špyndlík. Svátečním druhem kabotka byla šutka nebo košilka.
Na kabotek se oblékala sukně. Skládala ze dvou části, které byly spojeny sešitím životku a spodnicy. Životek byl sametový bohatě vyšívaný na ramínkách. Sukně byla nařasená, délka sahala ze začátku ke kolenům, později ke kotníkům. Spodní okraj sukně byl zdoben modrou stuhou, tzv. galonkou. Spodnice sahala vysoko pod prsa. Nosily ji dívky i vdané ženy. Životek mladých dívek byl zdoben mnohem skromnější výšivkou s rostlinnými motivy.
Živůtek a spodnica byly barevně sladěné. Spodnica se šila z 5 – 6 m lněnovlněné látky hnědorezavé, višňově červené nebo černé barvy. Aby sukně byla o něco levnější, ze předu, kde se nosila zástěra, byly všité kousky levnější látky nebo části staré sukně. Této vložce se říkalo ladaco. Životky byly vyztužené kartónem. V barvě višňové měly výzdobu ze zlatých bort a černé stříbrné. Sukně se dědily a to bylo důsledkem spojování životků a spodnic různých barev. Nová majitelka si ji upravovala podle vlastních potřeb a modních trendů. Sukně se oblékala přes hlavu a byla dost těžká. Pod ladaco měla všitou plátěnou kapsu.
Aby sukně lépe ležela a žena měla bujnější tvary, oblékala si pod ni jednu nebo o svátcích více spodniček – plátěných z tenkého cvilichu, obšitých výšivkou.
Na tmavé sukni krásně vynikl fortuch (zástěra) – plátěný, úzký, barvený na modro modřiněc, který se nosil ve všední den nebo elegantní damaškový nošený ve svátky. Jeho délka byla stejná jako délka sukně. Nevěsta si vázala zástěru z jemné hedvábné látky. V pase ženy nosily přeposku – barevnou hedvábnou stuhu svázanou ze předu na mašli. Chudším ženám tato přeposka nahrazovala stříbrný těšínský pas. Majitelky pasu si pod něj vázaly také stuhu, aby si chránily spojení životku a spodnice před poškozením.
Ženy v zimě nosily přes ramena tmavou, vlněnou hacku anebo pro parádu si ji věšely na ruce i v létě. V chladnější dny ke svátečnímu svrchnímu oblečení patřil špencer. Byl to teplý vatovaný kabátek, který obepínal postavu . Sahal do pasu, měl šálový límec a byl ze sukna černé, hnědé nebo višňové barvy. Zapínal se na stříbrnou přezku. Ve všední den se nosily skromnější jupky (kabátky). Dříve vdané ženy nosily beraní kožichy, které sahaly do kolen nebo do pasu. Stejně jako mužské se barvily žlutě a obšívaly červenou vlněnou nití.
Na nohy si obouvaly červené nohavičky – skoro 2 m dlouhé vlněné punčochy, které se od kotníků až ke kolenům skládaly na záhyby, bílé vlněné kopytka (ponožky) a nízké, ušité z jednoho kusu kůže - kyrpce (boty). Později se nosily černé botky a bílé punčochy. Na počátku 20. století byly v módě černé šněrované botky - brynelky.
O bohatství a eleganci ženského těšínského kroje svědčí stříbrné šperky, které ženy nosily ve sváteční dny. Kabotek byl sepnutý pod krkem kulatým špyndlíkem (broží), k ramínkům životka se připínal lancůšek – řetízky spojené růžicemi, ve předu životku se přišívaly hočky (háčky). Podle velikosti jich mohlo být i 12, na špencer se spínal stříbrnou sponou. Nejcennější ozdobou kroje byl stříbrný pas s třepotkami (jemné řetízky), které se ukládaly na spodnici a fortuch. Tyto krásné šperky se vyráběli skočovští, těšínští a jablunkovští zlatnici různou technikou např. odléváním nebo z filigránu. Jejich výrobky se nosily na celém Těšínském Slezsku.
Starší těšínské ženy nosily šaty spíše v tmavších barvách, které byly delší a sahaly až ke kotníkům. Po roce 1900 také mladé dívky začaly nosit delší sukně.
Neprovdanou dívku ukládali do rakve ve svatebních šatech. Také staré ženy si uchovávaly do rakve nejkrásnější kusy oblečení se svatebními doplňky. Když zemřeli mladí lidé na pohřeb přicházeli jejich vrstevníci ve světlých šatech. Starší ženy během 6 týdnů smutku nosily černou jaklu, šatek, zástěru a sukni obšitou černou galonkou.
Ženy z vesnic z okolí Těšína nosily popsaný sváteční kroj mnohem déle a častěji než muži. Dodnes dochované krásné ženské těšínské kroje zdobí všechny muzejní expozice na celém Těšínsku. Oděvní součástky tohoto kroje jsou ještě dodnes uschovávány v soukromí jako cenné památky na předky.
Bibliografie:
- Gustaw Fierla, Strój Cieszyński, ZG PZKO Sekcja folklorystyczna, Czeski Cieszyn 1977, s. 64;
- tentýž, Stroje ludowe na Śląsku Cieszyńskim. W: Płyniesz Olzo..., Zarys kultury materialnej ludu cieszyńskiego, red. Karol Daniel Kadłubiec, Profil, Ostrava 1972, ss. 203 – 223;
- Barbara Poloczkowa, Strój cieszyński w XIX wieku, W: „Polska Sztuka Ludowa”, 1972, nr 3-4, s. 153 – 170;
- Marian Dembiniok, Zarys kultury ludowej Śląska Cieszyńskiego, Muzeum w Cieszynie, Cieszyn 1995, s. 19;
- Jadwiga Wronicz (red.), Słownik gwarowy Śląska Cieszyńskiego, Towarzystwo Miłośników Wisły, Towarzystwo Miłośników Ustronia, Wisła, Ustroń 1995, ss. 358