Na území Slezska již od středověku Židé nalézali svůj domov a místo k výdělku a jejich právní status regulovaly mnohá privilegia piastovských knížat. Přišli z různých zemí, převážně z Německa a Čech, zabývali se obchodem a peněžnictvím. Své domovy si nejčastěji zakládali ve městech, která pro svou polohu, dovolovala jim zabývat se obchodem. Takové podmínky plnil také Těšín, od roku 1290 hlavní město samostatného piastovského knížectví. Z toho důvodu mnoho místních autorů, udržuje dodnes tézi, že v Těšíně již ve středověku existovala sjednocena početná židovská obec. Hlavním argumentem této teorie mají být náhrobky z 2. poloviny 14. století a 1. poloviny 15. století, které se měly nacházet na těšínském židovském hřbitově. Poslední výzkumy nezvratně dokazují, že tato nekropole vznikla teprve v polovině 17. století. Chybí také jakékoliv jiné informace, které by potvrdily, že Židé žili před začátkem 16. století na území Těšínského Slezska a tedy i v Těšíně. Ve středověku v Těšíně neexistovala židovské obec, nanejvýš zde pobývali jednotlivci a to také jen na krátkou dobu.
       První informace o Židech v Těšíně pocházejí teprve z 1. poloviny 16. století. 24. června 1531 Žid Jakub koupil se souhlasem tehdejších regentů těšínského knížectví Jana z Pernštejna a braniborské markraběnky Anny, dům „za lázní“, který zanechal zesnulý řezník Jiří Ledwožiwie. Ještě v tomtéž roce Jakub prodal dům Matěji Prasolovi a z Těšína se vystěhoval. V polovině 16. století se císař Ferdinand I. rozhodl vypudit všechny Židy z Čech, Moravy a Slezska. Dekrety Ferdinanda I. pak ještě zopakoval císař Rudolf II. v roce 1582 a dalších 150 let zde pobývali jen ti Židé, kteří obdrželi zvláštní privilegium, mohli oficiálně žít jenom v těchto židovských obcích v Hlohově, Bílé u Prudniku a v moravské enklávě v Osoblaze na Slezsku.
       Toto císařské nařízení za vlády těšínského knížete Adama Václava však nebylo zcela dodržováno. Rozmařilý kníže často na svém dvoře hostil Židy – muzikanty z Polska, kteří však pocházeli z románských zemí a zaměstnával také sklenáře Markuse ze židovské rodiny. Za prokázanou věrnou službu vydal 1. července 1576 privilegium, ve kterém mu povoluje koupit si dům ve městě a zabývat se městskými pracemi i obchodem. Markus již dříve, 5. května 1575 si tento „domeček“ v Těšíně na ul. Stříbrné (Srebrna) koupil a splatil jej během jednoho roku. Pobýval v Těšínském knížectví ještě nějakou dobu a věnoval se prodeji okenního skla. Avšak již 19. ledna 1578 starosta a městská rada Těšína prodala „židovský dům“ na ul. Stříbrné Janovi Lassowskému. Pravděpodobně tímto prodejem si město stáhlo příslušný dluh.
       Lepší období pro Židy na Slezsku nastalo, když vládl císař Ferdinand II. (1619-1637, od r. 1617 český král). Změnu způsobila třicetiletá válka. Bohatí Židé při prázdné pokladně v království byli považování za dobrý finanční zdroj. Ferdinand II. zachoval většinu dosavadních diskriminačních předpisů, mj. zákaz vlastnění domů, povolil jim však obchodování a řemeslo v dosti širokém pásmu. Připustil i existenci zvlášť privilegovaných Židů, kteří mohli pronajímat vybírání celních a daňových poplatků a mohli si také koupit vlastní dům. Obdobně se k Židům chovala i těšínská kněžna Alžběta Lukrécie, která vládla Těšínskému knížectví od roku 1625. Již 1. února 1626 pronajala na tři roky za 2100 zlatých ročně vybírání mýta v Těšíně, Skočově, Struměni a Jablunkově třem moravským Židům. V roce 1631 smlouvu na nájem mýta uzavřeli s těšínskou kněžnou Alžbětou Lukrécií bratři Jakub a Mojžíš Singerové, kteří zde přišli z Ivančic u Brna. Později se Mojžíš přestěhoval do blízké Pščiny a Jakub zůstal v Těšíně a stal se tak zakladatelem nejstarší židovské rodiny, která žila natrvalo v Těšíně. Základním zdrojem příjmů Jakuba Singera byl pronájem knížecího mýta na základě podepsaných s kněžnou smluv a přiložených instrukcí. Oprávnění Singera jako mýtného, kněžna vymezila ve zvláštních nařízeních z 23.dubna 1647. Singer podle těchto nařízení mohl žádat o pomoc knížecí úředníky a mohl se také zabývat obchodem vším zbožím a vést svůj krám. V jiných bodech instrukce se garantuje Singerovi, členům jeho rodiny a služebnictvu svobodu vyznání židovského náboženství a je tam i zmíněn pozemek k pohřbívaní mrtvých. Kromě pronájmu mýta, měl Jakub Singer pronajaté i tržiště, poskytoval půjčky měšťanům a šlechtě, spolupracoval také s knížecí mincovnou v Těšíně, pro kterou vykupoval použité mince na území Slezska a i mimo jeho hranice. Jeho obchody měly široký rozsah, především jako zprostředkovatel obchodoval s Moravou, Uhrami, Slezskem a Malopolskem, hlavně s městem Krakovem. 9. října 1637 Jakub Singer koupil od dědiců pana Adama Mitmajera dům na ulici Polské, blízko zámku. To bylo projevem zvláštní přízně Alžběty Lukrécie. 20. října 1637 tato smlouva byla schválena těšínským magistrátem a zapsána do městských desek. O několik let později Singer koupil jiný, větší dům na rohu Náměstí a ul. Německé. Také tato smlouva byla schválena kněžnou a městským vedením. Skutečnost vlastnění domu ve městě, který od této doby fungoval jako „Židovský dům“ [Jüdisches Haus] byla v pozdější době příčinou zcela výjimečného postavení Singerů v Těšíně a na Těšínském Slezsku. Důvodem tak rozsáhlých oprávnění, které Singer obdržel od kněžny Alžběty Lukrécie, byl katastrofický stav knížectví a finanční problémy kněžny po třicetileté válce.
       V této době působili v Těšíně také jiní Židé. Patřil k nim Lazarus, který posílal transporty z Těšína do Krakova. Někteří Židé jako např. Mojsel Lewel z Moravské Ostravy, Lewek Mirowicz z Prahy spolupracovali s těšínskou mincovnou. Pobývali zde také cizí židovští kupci. V instrukcích Alžběty Lukrécie pro Jakuba Singera se uvádí, že měl na ně dohlížet a vybírat od nich poplatek ve výši jednoho dukátu za noc.
       Jakub Singer zemřel na přelomu roku 1650 a 1651, krátce před smrtí Alžběty Lukrécie. Dědictví po něm převzal jeden z jeho čtyř synů Samuel. Po splacení dluhu za dům ve městě a urovnání dědických záležitostí se stal jediným majitelem Židovského domu. Na základě smlouvy s Těšínskou komorou se stal také dědicem mýta. V roce 1660 se Samuel obrátil na císaře o formální potvrzení pozice dosažené jeho otcem a také o povolení na zřízení a vedení v domě obchodu. V roce 1661 obdržel od císaře Leopolda I. privilegium vystavené v Laxenburgu 14. května 1661 potvrzující doklad o koupi domu v Těšíně s dědickým právem pro potomky, avšak povolení na otevření obchodu s rozličným zbožím platilo jenom do konce jeho života. Stejně jako jeho otec, se Samuel zabýval půjčováním peněz a pomocí svých čtyř synů nakupoval na území Slezska staré mince a prodával je do císařské mincovny ve Vratislavi. V roce 1673 byl jmenován jejím oficiálním dodavatelem. Pronajímal také městské mýto a později od Těšínské komory arendu na kořalku. Angažoval se v obchodní činnosti a spolupracoval s jinými Židy, kteří se přestěhovali do Těšína. V roce 1667 po zavedení daně pro Židy ji zaplatilo 10 Židů: Samuel Singer, jeho nejstarší syn Josef, tři jiní spojení se Singerem a 5 cizích. Mezi zdejšími Židy nalézáme Mojžíše, o kterém se píše „učitel“. Židy se skupiny cizích můžeme považovat za příchozí, které delší dobu spojovaly s Těšínem nějaké záležitosti. Většina z nich se zabývala obchodem a to byl také důvod Samuelova rozporu s těšínskými měšťany, zvlášť s obchodníky. Na schůzi městského zastupitelstva a cechmistrů 5. dubna 1672 byl Samuel obviněn z toho, že kromě obchodu ve svém domě pronajímá také jiné místnosti, kde pod záminkou osobních privilegií jeho synové a jiní Židé uskutečňují své vlastní obchody. Přítomní požádali, aby všichni Židé, kteří pobývají ve městě kromě Samuela zaplatili městskou daň. Samuel se v roce 1674 obrátil na císaře o povolení na pronájem druhého obchodu u křesťanského souseda. Jako příčinu podal ohrožení požárem v jeho malém, dřevěném domě. Prosil také o rozšíření obchodních privilegií z roku 1661 na jeho čtyři syny. Jeho snahy vyvolaly protest mezi těšínskými cechmistry a ti se 14. dubna 1674 obrátili na císaře s protestem proti Singerovi. Většina nařčení se proti Samuelovi potvrdila, avšak i těšínský zemský starosta hr. Larisch, i vratislavský úřad byli na straně Singera. Hrabě Larisch objasňoval, že Singer si může dovolit prodávat za nižší ceny, jelikož zboží nakupuje přímo od výrobců, někdy až s Rakouska a v jeho obchodě pracuje celá jeho rodina. Na rozdíl od něho, těšínští kupci nakupují jeden od druhého. V dalším prohlášení těšínští obchodníci požádali úplný odsun Židů z města. Dosáhli však jenom toho, že císař Leopold I. ve svém privilegiu z 5. srpna 1675 zakázal obchodování ve městě a provádění náboženských úkonů všem Židům, kromě privilegované rodiny Singerů. Také obchodní práva na svobodné podnikání byla převedena jen na jednoho nebo dva syny a to jen do konce jejich života. Oficiálními nástupci Samuela Singera se stali dva starší synové Josef a Hirschel. V Těšíně však zůstali také mladší bratři a všichni se zabývali vybíráním knížecího a městského mýta a arendou na kořalku. Na přelomu 17. a 18. století obdrželi další privilegia i jiní členové rodiny Singerů a také zeť Samuela Singera Simon Goldschmied. Židovský dům měl čím dál, tím víc majitelů a rodina Singerů měla tehdy 38 členů. Někteří její členové byli nucení hledat práci mimo Těšín: v Żywcu, Skočově nebo na Moravě. Všichni členové rodiny Singerů se považovali za privilegované, a proto nechtěli platit městskou daň, což vedlo k častým sporům s městským vedením.
       Singerové interpretovali sví privilegia tím, že bránili podnikáni v Těšíně jiným Židům. Již v roce 1708 tři bratři Singerové se obrátili proti Mojžíšovi Jakubovi, který podle nich obchodoval ve městě „bez jakéhokoliv povolení“ a požadovali, aby jeho zboží bylo konfiskováno a on sám vyhnán. Změna nastala během vlády císaře Karla VI. (1711-1740), který vydal toleranční patent pro Židy ve Slezsku. Ten dovoloval Židům pobyt na tomto území, avšak s podmínkou placení zvláštní daně nazývané toleranční. Pak byly zavedeny ještě jiné poplatky, které vybírali zvláštní výběrčí, nazývaní židovskými kolektory. Po roce 1713 množství židovských rodin na Těšínském Slezsku rychle rostlo, kolem roku 1725 to bylo již kolem 50 rodin, dohromady se Singery, kteří se považovali za lepší privilegovanou kategorii Židů. Zároveň Karel VI. zavedl mnoho ohraničení, které omezovaly jejich ekonomickou činnost, mj. nedovoloval pronájem tzv. regálií (tj. mýt, cel, vybírání daní). Singerové však přišli o mýto až v roce 1722. Osidlování Židů v Těšíně se bránilo městské vedení, měšťané a také privilegovaná rodina Singerů. V roce 1720 kromě Singerů zde ještě žily 4 jiné židovské rodiny. V roce 1722 se Mojžíš Singer dožadoval vyhnání Abrahama Brucka. Tyto snahy se skončily úspěchem, neboť ve 30. letech 18. století ve městě žili už jen Singerové a jejich příbuzní - Josef Jakub, švagr Mojžíše Singera, který byl knihvazačem, ale žil hlavně z obchodu a prodeje alkoholu, Josef Simon Goldschmied, který v roce 1734 získal obchodní práva po otci Simonovi a Jakub Hirschel. Díky privilegiím a smlouvě s cechy soukeníků, tkalců atd. se Singerové zabývali obchodem suknem a jinými materiály. Ve 30. letech v čele rodiny byl Mojžíš Singer, syn Josefa (nejstaršího syna Samuela Singera) považován také za náboženského vůdce Židů na Těšínském Slezsku. Měl mnoho synů, kteří však pro obchodní aféry nebo rodinné rozepře museli město opustit. Jeden s nich se pokřtil a jako Matěj Kryštof založil katolickou větev rodiny Singerů. Dědictví po zemřelém v roce 1742 Mojžíši obdržely jeho nezletilé děti z druhého manželství s manželkou Leou [Lida]. Výraznou postavou se v této době stával bratr Lei – Jakub Hirschel, zvlášť pak, když v roce 1736 pronajal od Těšínské komory velice výnosný obchod s kořalkou. Vlastnil arendy a krčmy v majetku Komory, byla to třetina všech arend a krčem na území knížectví těšínského. V roce 1737 v Těšíně bydlelo několik rodin Singerů, v okolí Židé žili ve 13 obcích a v Jablunkově jeden.
       Ve druhé polovině svého vládnutí Karel VI. zpřísnil svůj postup vůči Židům a zavedl tzv. rodinný zákon [Familiengesetz, inkolat], podle kterého jen jeden syn v židovské rodině se směl oženit na Slezsku a jen jeden měl právo zde bydlet [inkolae], ostatní a dcery měli zem opustit. Císař zpřísnil také nařízení, které se týkala hospodářského působení Židů. Od této chvíle se mohli zabývat jen nevelkým obchodem a mohli nadále pronajímat výrobu a prodej vodky. V roce 1738 Karel VI. anuloval toleranční patent z roku 1713 a nařídil všechny Židy , kteří nevlastnili zvláštní privilegia vyhnat ze Slezska.
       Toto nařízení však nebylo uskutečněno pro odpor šlechty, smrt Karla VI. v roce 1740 a vypuknutí slezských válek. Během nich dcera a nástupkyně Marie Terezie přišla o většinu Slezska ve prospěch Pruska a se zbytku bylo vytvořeno rakouské Slezsko, do kterého patřilo také knížectví těšínské. Válka způsobila, že bylo odmítnuto rozhodnutí o jejich vyhnání, ale také nesla velké ztráty a dodatečné daně jak pro stát, tak pro vedení města Těšína. V roce 1742 museli těšínští Židé dodat armádě jednu osobu jako rekruta. Na začátku roku 1745 císařovna přikázala všem Židům opustit rakouské Slezsko, ale v roce 1748 tento příkaz odsunula o deset let z daňových důvodů. V prosinci 1746 v Těšíně pobývalo již 8 rodin a 22 Židů starších 15 let, v tom tři privilegované rodiny: Lei Singer s dětmi, komorní arendář Jakub Hirschel a Josefa Goldschmieda. Ostatní patřili k jejich příbuzným nebo pracovníkům.
       V roce 1748 pro usnadnění vybírání daně nařídily úřady Židům z Těšínského Slezska, aby si vybrali stálé výběrčí daní, nebo tzv. židovské nadřízené (starší). Židé z Těšínska si vybrali Jakuba Hirschela. Již dříve si Marie Terezie vyžádala k potvrzení dosavadní židovská privilegia. Lea Singer se v lednu 1747 obrátila na císařovnu s prosbou o potvrzení práv na ½ Židovského domu a obchod, který se v něm nacházel pro sebe a své potomky a také o povolení, aby na druhý obchod Mojžíše Singera mohla vést jejich dcera Endel a její nastávající manžel Jakub Oppenheim. Suplika byla dlouho bez odpovědi a v roce 1749 proti Lei Singer se obrátil její nevlastní bratr Josef Goldschmied, který nepodal žádost o potvrzení svého privilegia. Nařkl Jakuba Oppenheima, že bez právních podkladů otevřel v Těšíně svůj obchod, kterým poškozuje jeho zájmy. Proti Leinině prosbě u císařovny protestovalo i 5 křesťanských kupců, které k tomu přemluvil Oppenheim. Těšínský městský úřad v dopise z 13. ledna 1750 vystavil Oppenheimovi pozitivní posudek. Marie Terezie dala Oppenheimovi právo zůstat v rodině Lei Singer.
       V roce 1752 byl vydán toleranční patent pro Židy v rakouském Slezsku, který povoloval pobyt na území Těšínského Slezska omezenému počtu 88 židovských rodin. Jen nejstarší syn mohl po smrti otce zaujmout jeho tzv. „židovské místo“, ostatní po dosažení plnoletosti měli kraj opustit. V příloze k patentu se za tolerované Židy v Těšíně považuje jen 12 židovských rodin, dohromady 57 osob židovského původu. Patřil mezi ně mj. hrobník Jonas [Todtengraber], muzikant Michel Josef a knihvazač Salomon Mojžíš. V okolí Těšína v roce 1752 žili tolerování Židé ve 24 vesnicích. V Jablunkově pořád jen jeden Žid, arendář. Tolerantní patent srovnal všechny Židy v rakouském Slezsku do jedné kategorie tolerovaných Židů, ale Singerové si udrželi nadále zvláštní postavení v místním židovském společenství. Po smrti Jakuba Hirschla na přelomu roku 1751 a 1752 kolektorem Židů na Těšínském Slezsku zůstal Josef Goldschmidt. Marie Terezie nakonec potvrdila Leina rodinná privilegia a dovolila, aby Leina dcera a její manžel vedli druhý, pronajatý obchod, ale jen do konce života. V tomto roce Jakub Oppenheim se nalezl na listině tolerovaných Židů.
       Podle prvního oficiálního sčítání lidu v rakouských zemích v roce 1754 v Těšíně žilo 35 Židů. Tento údaj je však bez předměstí patřících Těšínské komoře. Celkem v Těšíně žilo 8 tolerovaných rodin. Vedení Komory raději spolupracovalo s Židy, kteří nevlastnili privilegia, protože jim mohlo klást své podmínky. Samozřejmě tato situace vedla k soupeření obou skupin mezi sebou a sporům podobným tomu, jaký vypukl v roce 1759. Tehdy si tři tolerovaní Židé Josef Jakub, Izák Mojžíš nazývány Holländer a Jakub Aron, kteří společně vlastnili komorní arendu na šenkování, si pronajali v centru města byt, stejně jako jiný Žid Simon Lobel, spolupracovník tehdejšího pronajimatele komorního urbáře Jana Cieplika. Vedlo to k stížnostem těšínských měšťanů, ale také tolerovaných Židů. Úřad v Opavě po stížnostech nařídil všechny neprivilegované Židy vyhnat. Hlavním argumentem bylo zjištění, že privilegovaní Židé stejně dělají již postačující škody těšínským měšťanům. Marie Terezie toto potvrdila 22. března 1760 a nepovolila Židům pobývat ve městech, pokud nemají na to zvláštní povolení. Vítězství měšťanů a tolerovaných Židů bylo však jen zdánlivé, protože se ostatní Židé přestěhovali do komorních předměstí, kde nadále pokračovali ve své činnosti. V roce 1760 zde žilo 6 židovských rodin, mezi nimi 3 muzikanti (Michel Josef, David a Mojžíš). V samotném městě v letech 1760-65 žily 3 privilegované rodiny : Hirschle Singera, Josefa Goldschmieda a Jakuba Oppenheima. Všichni se zabývali obchodem a rodina Singerů pronajímala ještě distribuci tabáku na území celého Těšínského Slezska. V roce 1776 jim podléhala síť 57 židovských prodejců tabáku (tzv. trafikantů). V Těšíně trafikanty byli: Mojžíš Rafael, Izák Mojžíš a Efraim Ziffer, o které, se piš jako trafikant na „Winnihrad“, čili na komorním statku u Těšína. Skladem tabáku v okolí Jablunkova se zabýval místní arendář Salomon Lobel.
       Židovskéh výběrčího (kolektora) zastával po Josefu Goldschmiedě v letech 1760-65 Jakub Oppenheim, po jeho smrti na přel. roku 1765 a 1766 Hirschel Mojžíš Singer, po něm Zachariaš Gerson Lazarus, zeť Oppenheima. Stáli v čele židovského společenství na Těšínském Slezsku, které čím dál, tím častěji si říkalo židovská obec, i když podle úřadů jediným jejich úkolem bylo společné placení daní státu. Pozice Singerů a jejich příbuzných byla vysoká a to také díky tomu, že jako jediní vlastnili ve městě dům, u kterého fungovala modlitebna a hřbitov. Na hřbitově v 2. polovině 18. století byli pohřbívání Židé z celého okolí. O modlitebně, zda plnila funkci veřejnou pro všechny Židy, nevíme. Proti nasvědčuje fakt, že byla malá. V Těšíně působili také židovští učitelé a rituální řezníci (šachteři). Protože se nedochovaly žádné písemnosti, můžeme jen málo říct o životě uvnitř těšínského židovského společenství. Největší kontakty je spojovaly s Moravou, ale také s Malopolském, zvlášť když bylo připojeno v roce 1772 k Rakousku jako tzv. Halič.
       V 70. letech 18. století vláda liberalizovala své postoje vůči Židům, když se rozhodla podporovat vývoj průmyslu, obchodu a všeho ostatního, co přinášelo státu výnosy, bez ohledu na původ nebo společenský status osob. Pomocí obchodu i židovského, se stát snažil urychlit integraci Haliče s jinými státy monarchie. Měl tomu pomoci mezinárodní těšínský veletrh, který začal fungovat od roku 1775. Úřady doufaly, že se jim povede získat bohaté židovské kupce z východní Haliče. Těšínští židé měli být zprostředkovateli v navázání kontaktů zezápadní částí země. Makléřem, který měl pomáhat v kontaktech a překládat, se měl stát Zachariáš Gerson Lazarus z Těšína. Byl otevřen zvláštní hostinec pro Židy a na jejich prosbu byl přemístěn z předměstí blíž centra města. Vedl ho Abrahám Lazarus, který přišel z Bílovce. Aby nechybělo míst pro hosty, vedení města povolilo všem, bez ohledu na náboženství, koupit si dům ve městě. Mezinárodní veletrh však rychle přestal fungovat, ale tímto se začala vyvíjet spolupráce mezi těšínskými a haličskými Židy. Židovské žádosti o povolení na koupi ve městě domů byly odmítány. O dům se snažil mj. Simon Lobel, který v roce 1765 se stal arendařem urbáře Těšínské komory a tuto funkci plnil více než 30 let a Josef Löwi, který v roce 1776 převzal od Singerů obchod s tabákem na tomto území. Byl prvním, který obdržel povolení na pronájem domu ve městě.
       Simon Lobel a Löwi patřili mezi bohaté Židy a ekonomický převýšili členy rodu Singerů, kteří postupně začali upadat do dluhů. V roce 1780 v Těšíně bydlelo již 16 tolerovaných rodin (dohromady 88 osob), které se živily obchodem a službami. V centru města žily 4 rodiny, na Horním předměstí 3, ostatní na komorních předměstích. Na Brandýse a Kamenci bydlely 4 rodiny (mj. Salomon Wolf, knihvazač), na Fryštackém předměstí 4 rodiny (mj. Hirschel Mojžíš, muzikant) a na Mlýnce 1 rodina (Michel Josef, také muzikant). V roce 1780 v několika okolních vesnicích také žili Židé.
       Když na trůně zasedl císař Josef II. (1780-1790) nastal v rakouské monarchii čas velkých reforem, které týkaly také Židů. Toleranční patent pro Židy v rakouském Slezsku z 15. prosince 1781 udržel platnost rodinného zákonu a omezení počtu Židů pobývajících na Těšínském Slezsku na 88 rodin, oficiálně jim povoloval soukromou náboženskou praxi, avšak bez možnosti vlastnit synagogy a rabíny. Značně rozšiřoval listinu dostupných zaměstnání, židovským dětem a mládeži umožňoval chodit do křesťanských škol a na univerzity. Patent ukládal Židům znalost němčiny a používání jí vždy, kromě náboženských účelů. V roce 1787 Josef II. přikázal všem Židům změnu jmen a příjmení na německé. Takto byl započat proces sblížení Židů, také na Těšínské Slezsku i v samotném Těšíně do německé kultury a jazyka. Na základě patentu z roku 1781, chtěli arendář Lobel Simon a Naftali Baruch z Opavy otevřít v Těšíně manufakturu, ale tento plán neuskutečnili. Po požáru Těšína v roce 1789 Naftali Baruch a Abracham Lazarus [Khu] se stali majiteli domů ve městě a obdrželi městská práva. Reformy Josefa II. znamenaly pro Židy větší svobodu podnikání, i když se neustále setkávali s protesty těšínských kupců a privilegované rodiny Singerů, která byla nucena prodat: v roce 1785 hřbitov, v 1788 tzv. „Židovský dům“ a vystěhovat se z Těšína.
       Doposud soukromý hřbitov Singerů koupili všichni tolerování Židé z Těšínského Slezska, kteří po reformách Josefa II. začali tvořit základy společného náboženského života. V roce 1801 zorganizovali vlastní modlitebnu v místnostech pronajatých od městského syndika Petra Sporschilla. Funkci rabína plnil od roku 1788 Juda Glücklich byl oficiálně náboženským průvodcem a učitelem náboženství. Skutečně za modlitebnu a hřbitov byl zodpovědný židovský kolektor, který také od roku 1784 vedl společné židovské matriky pro celé Těšínské Slezsko. Ve městě také vznikla rituální židovská kuchyň. Židé své děti však raději učili u soukromých židovských učitelů. První židovský student do těšínského gymnázia přišel teprve v roce 1806, do poloviny 19. století se zde učilo jen několik Židů ročně. Prvním Židem z Těšína, který obdržel univerzitní titul byl Heimann Holländer. V roce 1802 se stal doktorem lékařských věd na univerzitě ve Frankfurtu nad Odrou.
       Podle sčítání z roku 1790 v Těšíně spolu s okolními vesnicemi pobývalo 46 Židů, spolu s komorními předměstí to bylo kolem 120 lidí. V několika obcích žilo kolem 150 Židů a v Jablunkově 11. V roce 1792 v Těšíně pobývalo 11 tolerovaných rodin, na území pozdějšího těšínského soudního okresu to bylo 15 rodin. Kromě obchodování a arendy se většinou zabývali distribucí tabákem. Mnoho prodávalo alkohol (rosolity, slivovici), mj. na trhu v Jablunkově. Kromě nich žilo zde mnoho Židů bez povolení, proti kterým se v roce 1791 obrátili těšínští měšťané. Stěžovali si např., že Naftali Baruch a Abrahám Khu nestavějí továrnu a v koupených domech vedou obchody. V roce 1812 v Těšíně bylo napočítáno 98 Židů, v roce 1837 již 327 (5,2 % obyvatel). Ve 30 okolních obcích pobývalo 245 Židů, ale jen v 9 jejich počet převyšoval 10 osob. V podhůří Beskyd, v Jablunkově žilo stále jen několik Židů. V roce 1840 pobývalo v Těšíně 17 tolerovaných rodin, dalších 13 v okolí. Na základě nových regulací, tolerování Židé vedli legální hospodářskou činnost, kterou registrovali na městském úřadě. V registrech z let 1829-1848 v Těšíně bylo 56 židovských podniků, ze kterých 20 se týkalo obchodování, 10 řemesla, 8 arend a šenkování, 7 různých služeb. Fungovala zde také továrnička Goldschmidta a Löbesteina na ocet. Vznikly také některé židovské firmy, které se později proslavily, jako např. obchod vínem rodiny Zifferů, který byl založen v roce 1816. V první polovině 19. století dochází ke stabilizaci židovské obce v Těšíně, neuznávané vedením města. Její základnou byl hřbitov a modlitebna. V roce 1838, se souhlasem samotného císaře byla postavena vlastní synagoga. V synagoze působil kantor a také synagogální sluha a rituální řezník. Synagogu spravovalo volené synagogální představenstvo. Úřady však uznávaly jen židovské výběrčí (kolektory) a koncesovaného učitele náboženství. Jako jediný na celém Těšínském Slezsku mohl oddávat židovská manželství. Po Glücklichovi, který zemřel v roce 1829, tuto funkci plnil Izák Kohn, který zemřel v roce 1849. V Těšíně působili také židovští soukromí učitelé.
       V první polovině 19. století si také upevnila svá postavení těšínská židovská obec, nadále neuznávaná vládou. Od roku 1844 si na ni stěžovali místní měšťané, ale situace se vyřešila teprve během revolučního roku 1848. Po vyšetřování nařízeném zemským gubernium, těšínský magistrát přikázal 10 Židům (z 41, kteří bydleli ve městě), aby do 8 dnů opustili Těšín. Mezi nimi bylo několik osob z obsluhy židovské synagogy. Všichni podali námitku k vyšším úřadům. Také i později se těšínské představenstvo snažilo vystěhovat neoprávněné Židy ze svého teritoria.
       Během revolučního roku 1848 Židé poprvé obdrželi politická práva a díky tomu v roce 1850 byl zvolen do městského představenstva v Těšíně první židovský reprezentant Max Ritter. Také v těšínské Národní gardě, která představovala ozbrojeného garanta konstitučních svobod, Židé tvořili početnou skupinu. Náboženské zrovnoprávnění bylo ke konci roku 1851 přerušeno, ale systém inkolátu byl zrušen. Funkci kolektorů vykonával 3 členný výbor, který byl považován za reprezentanta těšínské židovské obce, která zahrnovala celé Těšínské Slezsko. V roce 1848 byl oficiálně jmenován první rabín pro těšínský obvod a proto se nazýval obvodním rabínem [Kreisrabbiner]. Stal se nim dr Abraham Schmiedl (1848-1853), dalším pak byl dr Josef Guggenheimer (1853-1856). Kromě rabína k personálu židovské obce patřil kantor, učitel náboženství, šachter a Svaté bratrstvo (ke smutečním obyčejům). V synagoze také působil chlapecký sbor. V roce 1850 začala v Těšíně fungovat dvoutřídní židovská základní škola. Z důvodu na chybějící finance a malý zájem, byla zlikvidována v roce 1859. Podle sčítání z roku 1857 v Těšíně žilo 225 Židů mezi „zdejšími“ lidmi, alespoň stejné množství bylo mezi lidmi, kteří se počítali jako „cizí“.
       Po politických reformách započatých v Rakousku v roce 1859 a upevněných ústavou z roku 1867, která dávala rovná občanská a politická práva bez ohledu na náboženskou příslušnost, počet Židů v Těšíně velice rychle rostl. Již v roce 1861 byl zvolen do městského představenstva, jako reprezentant židovských obyvatel, obchodník s vínem Ferdinand Ziffer. Od roku 1864 v městské radě zasedalo 4 nebo 5 Židů. Z důvodu na velikou asimilaci, těšínští Židé vystupovali ve společné skupině se zdejšími německými liberály seskupenými v Německém sdružení. Později, když narůstala národní rivalita, tento fakt postavil proti sobě Židy a místní Poláky, kteří stanovili většinu zdejšího obyvatelstva a polský národní tábor. V každodenním životě se však tyto spory neprojevovaly a část židovského obyvatelstva stala otevřeně na straně Poláku: několik jich bylo členy polský národních spolků (např. Rodina Klebinder) a během lednového povstání někteří Židé z Těšína pomáhali polským povstalcům. Židé začali také odehrávat veliký význam v ekonomickém životě města. Vzniklo mnoho židovských obchodních firem a továren. Už tradičně nejvíce se zabývalo výrobou alkoholu. Nejznámější židovské firmy pracovaly na získání a zpracování dřeva a zde je třeba uvést firmu J. Ph. Glesinger a továrnu na ohýbaný nábytek Josefa a Jacoba Kohnů, filiálku s hlavním sídlem ve Vsetíně a pak ve Vídni.
       V konstitučním období mohly již bez problému fungovat židovské náboženské spolky. Od roku 1866 těšínská náboženská obec fungovala na základě potvrzených stanov a obec reprezentovalo volené na 3 roky představenstvo, které se skládalo z 15 osob a pětičlenného výboru v čele s předsedou. Byli nim např. Daniel Tugendhat (1872-1876), Bernhard Glesinger (1876-1888) a Siegmund Kohn (1888-1894). Stanovy regulovaly také všechny vnitřní záležitosti obce. V roce 1866 židovská obec vlastnila v T욏íně dvě nemovitosti: hřbitov a obecní dům s templem a školou. Na území obce působilo Ženský dobročinný spolek a náboženská škola, která fungovala s přestávkami v létech 1867-1876. V září roku 1876 se změnila na školu typu „Talmud Thora“, vedenou zvlášť zřízeným k tomuto účelu sdružením. Největším předsevzetím, jaké židovská obec podnikla, byla přestavba staré synagogy v roce 1877, která byla velmi malá pro potřeby židovské společnosti z Těšína a okolí. Přestavba byla dokončena v roce 1878.
       V roce 1866 na území těšínské náboženské obce žilo 454 židovských rodin, z toho nejvíc v Těšíně – 103 rodin, 45 vlastnilo tzv. právo příslušnosti, čili trvalé bydliště. V Jablunkově žilo 8 rodin, v Třinci 2. Sčítání lidí v roce 1869 prokázalo v 7 soudních obvodech, na území kterých ležela těšínská židovská náboženská obec, 2713 Židů, z toho v jablunkovském obvodě 247 (nejvíce v samotném Jablunkově – 115), v těšínském 1712 (nejvíce v Těšíně – 1313).
       Základ obce tvořili židovští občané Těšína a okolí, Židé ze vzdálenějších míst si museli vést své vlastní modlitebny, co koneckonců vedlo k decentralizačním tendencím. Navzdor velikému odporu obvodního rabína dr. Simona Friedmanna, který byl zvolen v roce 1858, vznikla v roce 1865 nová náboženská obec v Bělsku. Židé z okolí Skočova (1862 r.), Frýdku (1864 r.), Slezské Ostravy (1866 r.) a Fryštátu (1871 r.) si nemohli dovolit udržovat své vlastní obce a tak působili v náboženských spolcích v rámci židovské obce v Těšíně a pod kontrolou obvodního rabína. Také v menších židovských seskupeních neformálně působily židovské spolky, které byly podřízené náboženské obci v Těšíně, např. v Jablunkově.
       Tato situace přetrvávala do roku 1893, když na základě usneseného v roce 1890 Zákona o vnějších stycích židovských náboženských spolků vznikly obce ve Skočově, Fryštátě a ve Frýdku – Místku a Židé ze soudního obvodu v Bohumíně byli připojení k náboženské obci v Moravské Ostravě. Tímto se území těšínské obce omezilo výhradně do soudních obvodů těšínského a jablunkovského. Po roce 1893 se náboženská obec v Těšíně stala jednou z několika existujících na území Těšínského Slezska. Simon Friedmann zemřel v roce 1893 a jeho nástupcem se stal dr. Adolf Leimdörfer z Boskovic, který tuto funkci plnil do své smrti v roce 1929. Na druhou stranu teritoriální omezení obce na dva soudní obvody usnadňovalo působení obce. Nový statut obce byl potvrzen v roce 1895 a předsedy obce byli J. Ch. Glesinger (1894-1909), Jacques Silberstein (1909-1912) a dr. Leopold Silberstein (1912-1919). Obec reprezentovalo šestnáctičlenné představenstvo a pětičlenné zastupitelstvo. V představenstvi zasedala jedna nebo dvě osoby z Jablunkova a Třince, občas z jiných míst.
       V roce 1900 žilo v jablunkovském soudním obvodě 207 Židů, z toho 98 v Jablunkově; v těšínském obvodě 2073 Židů, z toho v Těšíně 1666, v Třinci 62). Během sčítání z roce 1910 se počet Židů v jablunkovském obvodě zmenšil na 191 (v samotném Jablunkově na 90); v těšínském obvodě se počet zvětšil na 2498, ale jen proto, že se zvětšil v Těšíně na 2112 a v Třinci na 76. V Třinci, Jablunkově a Bludovicích fungovaly koncesní obecní modlitebny. Ten poslední však velice rychle zanikl, v roce 1902 v Jablunkově a v roce 1903 v Třinci se registrovaly oblastní Modlitební sdružení, které pod záštitou obce dohlížely na náboženské věci na svém území.
       Po roce 1893 do obce povinně patřili všichni Židé z jejího území. Týkalo se to také ortodoxních Židů, kteří se od 2. poloviny 19. století začali osídlovat na území Těšína, zvlášť na Fryštáckém předměstí a na Saské Kupě, poblíž železničního nádraží. Již v 70. letech 19. století vlastnili modlitebnu na Saské Kupě, která byla uzavřena na žádost okresu. Od konce 19. století zde fungovalo mnoho soukromých, ortodoxních modliteben, dvě z nich (na Fryštáckém Předměstí a na Saské Kupě) působily jako oficiálně povolené obcí. Ortodoxní Židé tvořili zásadně menší část židovské populace ve městě (v roce 1905 jen 1/7) a také dlouho netvořili formálních, registrovaných skupin. Teprve v roce 1911 skupina ortodoxních, v čele které stal kupec Izaak Amsterdam registrovala Sdružení upevňování náboženství „Machsike Hadas“. V roce 1912 toto sdružení postavilo velikou modlitebnu s jatkami a rituální lázní na Fryštáckém Předměstí. Jiná skupina ortodoxních vytvořila Modlitební a dobročinné sdružení „Schomre Schabos“, které mělo svoji modlitebnu na levém břehu Olše. Později působily ve městě i jiné soukromé modlitebny, např. Brünnera, Leinera, Zehnguta, Klappholza.
       Kromě toho existovalo v Těšíně několik dalších sdružení. Ženský židovský spolek, který fungoval již nějakou dobu, byl oficiálně potvrzen v roce 1877 jako Ženský dobročinný spolek Emilie Friedmann. Jeho předsedkyněmi byly nejčastěji manželky předsedů obce (mj. Josefine Tugendhat, Karoline Glesinger, Josefina Silberstein). Zabývaly se především zhromážděním prostředků pro chudé děti a matky. Sdružení „Talmud-Tora“ v roce 1876 založil tehdejší předseda obce Bernhard Glesinger a Moritz Fasal ("Továrna na likéry a sodovou vodu Moritze Fasala v Těšíně"), který ho řídil až do své smrti v roce 1919. Svaté bratrstvo „Chewea kadischa“ již dlouho působilo pod obcí, ale teprve v roce 1903 se zaregistrovalo jako samostatné sdružení. V roce 1902 vzniklo Židovské humanitární osvětové sdružení „Jednota“. Působilo jen krátce, ale dalo podnět ke vzniku dvou jiných humanitárních spolků, a to Školského krejcarového sdružení a Humanitárního osvětového sdružení přátel školy. V roce 1903 vzniklo Židovské sdružení bezplatného stolu v Těšíně, které provozovalo jídelnu pro chudé žáky a od roku 1908 organizovalo tábory pro děti. Stoupenci sionismu dlouho nenalézali v Těšíně větší podporu a svou činnost omezovali na formální skupiny ve středních školách. Prvním registrovaným sionistickým sdružením v Těšíně bylo Sdružení žen a dívek „Ruth“ (1908 r.). V tomtéž roce v Těšíně vznikla místní skupina Židovského svazu dělníků v Rakousku se sídlem v Krakově. Teprve v roce 1909 započal svou formální působnost Židovský lidový svaz, později plnil funkci politické strany. První vedení se konstituovalo 5. května 1910, v jeho čele stal advokát dr. David Teller. Existovalo ještě akademické židovské Prázdninové sdružení, které působilo pod názvem „Harzionia“. Před 1. světovou válkou vznikla v Těšíně ještě filiálka Svazu židovských obchodních pomocníků, Židovské turistické sdružení „Blau-Weiss“ a Židovský tělocvičný svaz. Mimo Těšín, na území těšínské židovské obce existovaly jen Modlitební sdružení v Jablunkově a Třinci.
       V 1. dekádě 20. století náboženská obec v Těšíně fungovala jako stabilní, avšak nebohatý útvar. Měla více než 2200 členů, z toho jen 350 a pak 410 platilo náboženskou daň. Obecní finance podporovaly mnohé nadace. Kromě rabína obec zaměstnávala synagogálního sluhu, správce hřbitova, 2 šachtery a řezníka, který čistil košerní maso, 2 kantory, ze kterých jeden byl nadkantorem. Obec se starala o veřejnou synagogu v Těšíně, dvě soukromé synagogy v Jablunkově a Třinci, dvě soukromé modlitebny v T욏íně a o školu Talmud-Tora.
       Období stability a blahobytu pro těšínské Židy skončilo s vypuknutím 1. světové války. V roce 1915 do Těšína přišla vlna židovských utečenců z Haliče obsazené Rusy. Starala se o ně náboženská obec a částečně také vedení města. V období politických konfliktů mezi nověvzniklými státy Polskem a Československem o příslušnost Těšínského Slezska v letech 1918-1920 se Židé snažili chovat neutrálně, i když ekonomické zájmy a pocit jazykového a kulturního spojení s německých světem způsoboval, že většina zdejších židovských rodin sympatizovala s československým státem, který viděla jako demokratičtější a více západní.
       Politické změny po úpadku Rakousko-Uherské monarchie a rozdělení Těšína způsobily velké změny v dosavadním životě místního židovského společenství. Mnoho Židů se přestěhovalo z Polska do Českého Těšína nebo do Vídně a Německa. Na jejich místo se přistěhovali chudší Židé z Haliče. Změnila se společenská struktura místního židovského obyvatelstva. Kolem 47 % Židů patřilo k nebohatým, jen 11 % osob bylo bohatých. Ve městě chyběly velké židovské firmy, až 50 % pracujících Židů bylo majiteli soukromých obchodních, řemeslnických a průmyslových firem nebo měli volné profese. Mnoho Židů bylo advokáty nebo lékaři. V meziválečném období množství Židů v těšínském okrese se zmenšovalo: v roce 1921 to bylo 2141 (3,0 %), v roce 1928 jen 2067 (2,6 %) a v roce 1931 to bylo 1940 (2,4 %). Jen část z těch, kteří bydleli v Těšíně nebo okolí, patřila k těšínské náboženské obci. V roce 1921v samotném Těšíně žilo 1591 Židů (10,4%), v roce 1930 jejich počet se zmenšil na 1404 (8,0%). V roce 1921 do těšínské náboženské obce byla připojena Ustroň s okolím, co mělo za úkol rekompenzovat úbytek počtu Židů, kteří zůstali na území teď patřícímu Československu.
       V meziválečném období se Židé velice aktivně zúčastňovali politického života a ve volbách měli dvě nebo i tři volební listiny. V městské představenstvu, které čítalo tehdy 36 osob, Židé měli svých 5 reprezentantů, čili více než by mělo být podle procentuálního přepočtu na celkový počet obyvatel města. Na začátku většina těšínských Židů byla nadála na straně německé, ale po roce 1926 se začala tvořit skupina propolských asimilatorů. Veliký význam měly ortodoxní sdružení, ale nejrychleji rostly vlivy sionistů. Rivalita těchto skupin se projevovala také na půdě náboženské obce, i když formálně měla nepolitický charakter. Po roce 1920 si obec uchovala většinu kultovních objektů a jurisdikce rabína Adolfa Leimdörfera (např. ve věcech matrik) sahala na začátku také na druhou stranu hranice. Po smrti Leimdörfera v roce 1929 novým rabínem se stal v roce 1931 dr. Aron Eisenstein ze Stanislavova, první těšínský rabín vychovaný podle polských tradic. Tento úřad spravoval až do začátku 2. světové války. Předsedy obce v meziválečném období byli dr. Ludvik Müller (1919-1925), dr. Ignác Klein (1926-1930), zase dr. Ludvik Müller (1931-1934) a dr. David Sandhaus (1934-1939). V létech 1930-1931 po ostrých bojích uvnitř obce mezi sionisty a ortodoxními, vojevodský úřad zrušil obecní reprezentanty a jmenoval komisaře, kterým se stál advokát dr. Emil Adler. Prudké národnostní spory se vedly také uvnitř ortodoxního sdružení „Machsike Hadas“ a proto okresní vedení dalo několikrát zavřít jeho soukromou synagogu. Ortodoxní působili i v jiných sdruženích, mj. „Ahawas Tora“, které vlastnilo svou vlastní modlitebnu. Ortodoxní Židé měli v Těšíně svou vlastní střední náboženskou školu („Ejc Chaim“) a základní náboženskou školu pro děvčata „Bejs Jakow“. Naopak, škola „Talmud Tora“ byla od roku 1928 vedena v duchu sionistickém. Ze začátku sionisté působili jako Židovské lidové sdružení, od roku 1926 jako Místní výbor sionistické organizace pro západní Malopolsko a Slezsko se sídlem v Krakově. Vedle této organizace fungovalo mnoho jiných, menších. Nadále existovala většina dříve vzniklých židovských sdružení, vznikaly také nové. V těšínském adresáři z roku 1931 se nachází 16 židovských sdružení a není to úplná listina. Neznamená to, že židovští občané města byli izolovanou skupinou od ostatních jeho obyvatel: většina těch, kteří bydleli v Těšíně pociťovala loajalitu vůči občanům polského státu, většina židovské mládeže navštěvovala polské školy a velice rychle se nalezla uvnitř polské kultury a jazyka. Židé se podíleli na dění i v jiných sdruženích, i když část polských politických stran a novin, které působily na území města, byly nakloněné protižidovsky. Znatelně se projevovala hesla ekonomického bojkotu Židů. Jen občas docházelo k otevřeným protižidovským vystoupením (v 1924, 1931 a 1934 r.). Jejich iniciátory byli hlavně aktivisté z Národní demokracie nebo studenti z Vyšší zemědělské školy.
       Ještě větší změny v životě židovského obyvatelstva nastály na levém břehu Olše, který se od roku 1920 vyvíjel jako samostatné město Český Těšín. V roce 1921 v českotěšínském okrese pobývalo 1444 Židů (2,0 %), z toho v soudním obvodě Český Těšín 1277 (2,8%) a Jablunkov 167 (0,6%). Nejvíce Židů bydlelo v samotném Českém Těšíně, a to 1021 (12,6%), v Jablunkově 94 (2,3%) a v Třinci 101 (1,9%). Jediným kultovním objektem v Českém Těšíně byla modlitebna ortodoxního sdružení „Szamre Szabos“. Ostatní náboženské objekty zůstaly na polské straně města. Na začátku Židé z české strany města pohřbívali své zesnulé na hřbitově v polském Těšíně a také matriku vedl rabín Leimdorfer. Impuls k vytvoření samostatné židovské obce v Českém Těšíně dala československá vláda ke konci roku 1920 a její hranice měly být totožné se státní hranicí. Teprve však 7. června 1922 byl přijat statut nové obce v Českém Těšíně, první volby do představenstva se konaly 28. ledna 1923.
       Nová obec, která zahrnovala celý českotěšínský okres, byla poměrně velká. V roce 1930 zde žilo 1539 Židů (1,8%), z toho v soudním obvodě Český Těšín 1405 (2,6%) a Jablunkov 134 (0,4%). Nejvíce Židů žilo v Českém Těšíně – 1148 (10,8%), kromě něho větší seskupení Židů se nacházela na území obcí Jablunkov a Třinec, kde doposud fungovaly náboženské spolky, které vlastnily modlitebny a hřbitovy. V Jablunkově postupně množství obyvatel židovského vyznání ubývalo: ještě v roce 1921 zde žilo 94 Židů (2,3%), v roce 1930 jen 61 (1,7%). Počet Židů v Třinci narůstal, od 101 v roce 1921 do 145 v roce 1930.
       Avšak tón celému dění obce udávali Židé, kteří žili v Českém Těšíně, kde kromě přívrženců reformovaného judaismu většina patřila k různě orientovaným ortodoxním představitelům. Projevovalo se to mj. během voleb do obecních úřadů, ve kterých docházelo ke střetům různých stran a mnohým protestům a proto na příkaz úřadů se musely často opakovat. Na začátku vedení bylo v rukou německy orientovaným Židům a úředním jazykem obce byla němčina. Rychle však narůstal význam zdejších ortodoxních. Předsedy obce byli: Gottlieb Zuckermandel (1923-1927), Ignác Schmelz (1927-1932), Emil Eichner (1932-1933), dr. Alexander Kohn (1933-1935) a dr. Leo Ziffer (1935-1939). teprve v roce 1925 obecním rabínem byl jmenován Ernst Baas. Největším problémem byla však nutnost vytvoření od materiálních základů podstaty fungování obce. Od roku 1926 začal fungovat židovský hřbitov v Českém Těšíně, obecní synagoga byla zprovozněná teprve v roce 1933. Modlitební sdružení v Třinci si však dříve vystavělo svoji synagogu. V roce 1934 na území náboženské obce již fungovala obecní synagoga, dvě soukromé ortodoxní synagogy a jedna soukromá modlitebna (v dalším roce již dvě) v Českém Těšíně, soukromá synagoga v Třinci (kde působil kantor) a modlitebna v Jablunkově (s náboženským průvodcem). V obci žilo kolem 1200 členů, 360 daňových plátců, zaměstnávala rabína E. Bassa, učitele náboženství a tajemníka, šachtera a kancelistu. Fungovala škola „Talmud-Tora“, kterou řídilo samostatné sdružení, ortodoxní cheder a několik židovských sdružení mj. „Chewra Kadischa“, sdružení pomáhající nemocným „Bikur Cholim“ a několik sionistických svazu. Ve volbách do městského zastupitelstva místní Židé ze začátku vystupovali spolu s Němci a pak s místními Poláky. Mnozí přijali českou kulturu a působili v českých spolcích. Přechod z německé kultury a asimilace s českou kulturou se urychlily tím, že židovské děti chodily do českých Źškol. Všeobecně styky Židů s jinými občany byly dobré.
       Po spojení obou části města v roce 1938 zde žilo kolem 2800 Židů (v polské části kolem 1500, v české kolem 1300). Krátce na to do Těšína začali přicházet židovští utečenci z Rakouska, pak z Čech a Moravy. Po obsazení Těšína nacisty v září roku 1939 začala tragédie pro Židy. Synagogy a modlitebny byly zavřené, pak ve většině spálené; Židovské hřbitovy byly uzavřené. V říjnu, v rámci tzv. „Akce Nisko“ většina mužů byla odvlečena k řece San. Ostatní Židé museli nosit zvláštní označení na šatech a nuceně pracovat, nakonec byli vyhození z bytů a soustředění v několika táborech na území města (mj. v bývalé továrně Kohnů) odkud byli odvážení do ghett a pracovních táborů na území Horního Slezska a Malopolska. Do konce 1943 r. na území Těšína zbylo jen několik Židů.
       Většina Židů z Těšína a Českého Těšína zahynula v nacistických koncentračních táborech. Přežili ti, kterým se podařilo v roce 1939 utéct před Němci na území Sovětského svazu. Po pekle sovětských táborů se jen někteří vrátili do svých rodinných domů. Po válce v Bělsku do Židovském výboru se přihlásilo jen 44 Židů z Těšína, do Českého Těšína se vrátilo 53 osob židovského vyznání. V Těšíně nějakou dobu působila Kongregace Mojžíšového vyznání, ale v roce 1951 většina jejích členů emigrovala do Izraele a jiných zemí. Její dědičkou a také dědičkou bývalé židovské obce v Těšíně se stala Kongregace Mojžíšového vyznání v Bělsku-Bialej. V Českém Těšíně v roce 1946 obnovilo činnost sdružení „Szomre Szabos“ a jeho předsedou se stal Natan Bergmann. V roce 1950 však ukončilo svoji činnost z důvodu emigrace jeho členů. Fungovala také náboženská obec, v čele které stal předválečný předseda dr. Leo Ziffer. Avšak zanedlouho také ona přestala existovat. Dnes několik Židů z Českého Těšína a okolí patří k židovské obci v Ostravě.

Tato verze je autorem zkrácená verze článku: Janusz Spyra, Zarys dziejów ludności żydowskiej w Cieszynie i okolicach, w: Żydowskie zabytki Cieszyna i Czeskiego Cieszyna, pod redakcją J. Spyry, Cieszyn 1999, s. 7 – 27.