Během bouřlivých událostí roku 1918 sehrálo významnou roli také polské katolické a evangelické duchovenstvo, které podpořilo z Národní radu a mobilizovalo polskou společnost k boji o novou státní příslušnost Těšínského Slezska.
 

Oblasti Těšínského Slezska v rakouské části vratislavské diecéze církevně podléhaly bezprostřední jurisdikci vratislavských biskupů. V roce 1770 vznikl v Těšíně Kněžský biskupský generální vikariát (Książęco- Biskupi Wikariat Generalny). V roce 1918 se stal generálním vikářem kněz Jerzy Kołek narozený v Domaslavicích. Polští katoličtí kněží přijali skutečnost založení Národní rady s nadšením. 7. listopadu 1918 se dostavila k Národní radě delegace těšínských kněží a složila následující slib věrnosti: „Jménem katolického duchovenstva pracujícího v polských farnostech, přicházíme složit vážené Radě projevy upřímného uznání a holdu. Prohlašujeme, že uznáváme vládu Národní rady a budeme se snažit spolupracovat ze všech sil se záměry za účelem zachování klidu, pokoje a pořádku. […].94 Nechť milosrdný Bůh požehná pěkně započatému dílu a dá nám dožít té radostné chvíle, kdy se naše polské Slezsko úplně a trvale začlení do svobodného, samostatného a sjednoceného Polska“.

Několik dní později generální vikář Jerzy Kołek poslal Národní radě dopis s potvrzením dříve patrně spontánně pronesené deklarace těšínských kněží. Katolické duchovenstvo se projevilo jako jedna z nejvíce národně uvědomělých společenských skupin. Ne všichni duchovní se ale podřídili nařízení vikariátu. V českých farnostech Těšínského Slezska nebyla výjimkou agitace proti Polsku nebo zpěv písně „Kde domov můj“. Bojovná nálada mezi polskými katolickými kněžími nezanikla ani po české vojenské intervenci.

Poslední pastorální konference slezského seniorátu Evangelické církve Rakousko-Uherska (který patřil do té doby k moravskoslezské superintendentuře) se konala v záři 1918 v Moravské Ostravě. Vedl ji poslední slezský senior této církve Martin Haase. Evangelické sbory v Těšínském Slezsku se ocitly v nové situaci a mezi slezskými evangelíky začaly sílit tendence k jejímu přizpůsobení struktury Evangelické církve ve Slezsku. Po vzniku Národní rady evangelické sbory v Těšínském Slezsku uznaly její autoritu a vyjádřily vůli po přerušení vazeb s Nejvyšší církevní radou ve Vídni, svým dosavadním centrálním orgánem. Po přímluvě slezských pastorů, dopisem ze dne 19. listopadu 1918 se Národní rada obrátila na Evangelicko-augsburskou konzistoř ve Varšavě, aby převzala správu Evangelické církve v Těšínském Slezsku. Po vyslovení souhlasu polské vlády (13. prosince 1918) dorazil 20. prosince na setkání se všemi představiteli těšínských sborů v Těšíně Juliusz Bursche, generální superintendent ve Varšavě. Setkání se rovněž zúčastnili představitelé sborů mimo vliv Národní95 rady. Byly projednávány návrhy založení nového slezského seniorátu podřízeného konzistoři ve Varšavě, který by tvořily všechny evangelické sbory v Těšínském Slezsku. Se zavedením nových pořádků nesouhlasily tři německé sbory (bílský, starobílský a meziříčský), které argumentovaly tím, že opuštění Vídně, která staletí finančně podporovala činnost slezských sborů je nečestné. Tato výčitka však byla jen formální, shromáždění jednohlasně uznalo Národní radu jako jedinou právoplatnou světskou vládu „polského Slezska“ a evangelickou konzistoř ve Varšavě za svou jedinou církevní vládu. Všechny těšínské sbory vytvořily nový slezský seniorát, do jehož čela se postavil F. Michejda. Na následující konferenci polského evangelického duchovenstva, která se konala 27. prosince v Těšíně bylo přijato rozhodnutí týkající se blížících se voleb do polského sněmu. Konference se rozhodla obrátit se na Národní radu, aby v nadcházejících volbách věnovala veškeré úsilí o vytvoření společného polského volebního bloku, který by tvořily všechny polské politické strany Těšínského Slezska. Pro zdůvodnění konference poukazovala, že podobný volební blok již vytvořili Němci a že Poláci musí postupovat stejně jako oni. Argumentovali, že vytvoření volebního bloku bude pro Poláky znamenat neocenitelné morální vítězství, jak ve vnitřním tak vnějším měřítku, zároveň vůči Němcům a Čechům, stejně tak i vůči Polsku a koalici, když se stane „výmluvným svědectvím, že Slezsko je polské, patří do Polska a nám patří vláda v zemi“. Národní rada projednala dopis polských pastorů na svém zasedání 5. ledna 1919 a vyjádřila přesvědčení, že „spojení polských stran ve Slezsku během voleb do sněmu je velmi žádoucí“. Současně vyzvala strany, aby v nejbližších dnech přijaly patřičná rozhodnutí. K volbám však nedošlo v důsledku české vojenské intervence.

96

O osudu regionů mělo být rozhodnuto na mírové konferenci vítězných mocností v Paříži. Tam byla také posílány memoranda a tam odjížděly četné deputace z Těšína. Delegace tvořili mezi jinými pastoři J. Mamica a K. Kulisz. Kuliszova přítomnost se ukázala zvlášť užitečnou, protože, jako misijní pracovník mezi křesťanskou mládeží udržoval dlouho intenzivní vztahy s protestantským světem v zahraničí, zejména v anglosaských kruzích. Navíc za účelem podpory polské opce vypracovali slezští pastoři dne 3. prosince memorandum, které bylo zasláno do Paříže a tam bylo několikrát prezentováno při různých příležitostech. Těšínští pastoři požadovali nejen připojení k Polsku Těšínského Slezska, ale také Poznaňsk, Západního a Východního Pruska, Pomoří a zbytku Slezska. Memorandum bylo zakončeno výzvou: „Toužíme se tedy navrátit se do našeho domova, do naší přirozené vlasti a spojit se s našimi bratry rodem i jazykem i s bratry našimi vírou a vyznáním v Kristu. Věříme, že nás Bůh zachoval během tolika staletí, během tolika pronásledování a útisků, pod cizí nadvládou a my jsme neztratili ani víry, ani jazyka našeho, poněvadž Pán nás ještě potřebuje. […]. Proto pozvedáme náš hlas a prosíme každého, kdo bude radit a určovat osudy lidí a národů v novém pořádku světa, nezapomínejte o nás, polských evangelících ve Slezsku, dosud rakouském a pruském, na Poznaňsku, v Západních a Východních Prusích a na Pomoří, ale dejte i nám spravedlnost, spojte nás s matkou naší polskou, do které nás srdce táhne a kde je úkol naší práce pro království Boží“.