Těšínské Slezsko se nacházelo po celá staletí na křižovatce několika hlavních komunikací a obchodních tahů. Hraničilo s mnoha státy, u nichž každý reprezentoval odlišnou kulturu a civilizaci. Všechny zanechaly po sobě stopu v dějinách těšínského regionu. Těšínské Slezsko sousedilo také s maďarským královstvím tzv. Horními Uhry, dnešním Slovenskem. Tato státní hranice často rozhodovala o tom, že piastovské knížectví nad Olší od středověku často záviselo na událostech, které se odehrávaly u Dunaje. Nešlo o příliš přátelské sousedské vztahy, opakovaná hraniční přepadení, občas i vpády do knížectví jako např. přepadení měst Jablunkova v roce 1447 nebo Bělska v roce 1682. Největší nebezpečí z maďarské strany hrozilo v době tureckých válek za povstání Bethlena Gabora a Bocskaye. Hrozba z jihu byla důvodem, proč na jižní hranici knížectví vznikly tzv. jablunkovské šance a kníže Adam Václav byl jmenován velitelem obrany.
       Nepřicházelo však odtamtud jenom ohrožení. Na začátku 16. století se na Těšínsko dostali přes hřebeny Karpat Valaši, kteří kolonizovali dosud prázdné Beskydy a to přivodilo nový ekonomický vývoj regionu. Valaši změnili etnické styky, které dosud vládly na slezsko-uherských hranicích a zapříčinili dlouhotrvající hraniční konflikt, který vlastně nikdy nebyl vyřešen. Omezil se však jenom na pojednání juristů, poněvadž obě země se již od 17. století staly součástí monarchie, ve které vládli Habsburkové. Obyvatelé Těšína se s Maďary setkávali pouze prostřednictvím maďarských důstojníků, kteří přijížděli do města z různých důvodů.
       Tato situace se změnila ve 2. polovině 19. století, když se v roce 1867 habsburská monarchie proměnila v dualistický rakousko-uherský stát. Formálně se uherské království stalo nezávislou zemí se samostatným zákonodárství, ve kterém obyvatelé tzv. Předlitavska byli považování za občany cizího státu. Byly to však čistě formální problémy. Armáda zůstala jednotná a nárůst společenské mobility a komunikačních spojů způsobil rozšíření kontaktů uvnitř jednotlivých zemí, ale i mezi nimi.
       2. polovině 19. století, když byl zaveden systém samospráv a vytvořily se moderní společensko ekonomické vztahy, došlo ke změně stylu i mezi jednotlivými národnostními skupinami žijícími na Těšínském Slezsku. Změny se týkaly především všech oblastí života a politicko-militární faktory, do této doby nejviditelnější, byly odsunuty hospodářskými a společenskými činiteli do pozadí. Bohatnoucí měšťané si začali klást otázku „Co s volným časem?“. Nastal čas rozkvětu restaurací a kaváren, ve kterých maďarská kuchyň tvořila bohatou nabídku. Jedním z prvních, kteří začali v Těšíně s propagací této kuchyně byl Josef Ardon, nájemník hotelu „U Zlatého vola“. Po generální opravě otevřel svůj hotel v roce 1885. Do Těšína bylo dovezeno velké množství maďarského vína, hlavně tokajského (dovážela ho renomovaná firma Ferdinanda Ziffera). Dalším známkou přítomnosti Maďarska v Těšíně byla hudba. I když v nejlepších restauracích, kavárnách a hotelích se hrávala vídeňská hudba, také maďarská hudba zde měla své stálé poslouchače. Samozřejmě se v novinách psávalo jen o některých koncertech jako např. o koncertech cikánské kapely Bennyho Gyuliho, Maďarském národním orchestru v roce 1886, nebo o „Orpheumgesellschaft“ z Budapešti v roce 1893. Všechno to prohlubovalo zájem o jižního souseda Těšínského Slezska, souseda blízkého, ale pořád ještě tajemného.
       V této době samotný Těšín měl bezprostřednější kontakty s Maďary díky Košicko-bohumínské dráze, jejíž výstavba začala v roce 1867 v Bohumíně. V následujícím roce byl položen základní kamen pro stavbu nádraží v Těšíně. Již v roce 1869 byl první úsek této trati z Bohumína do Těšína hotový. Za dva roky byl zprovozněn další úsek, z Těšína až k maďarským hranicím v Čadci. Od té doby se začali objevovat cestující ze země koruny sv. Štěpána. Většinou projížděli směrem do Bohumína a Hamburku a odtamtud dál, do Ameriky. Těšín získal tímto přímý spoj přes Košice s Budapešti a jinými uherskými městy. Pro Maďary měla železniční trať strategický význam – byl to nejkratší spoj do Německa.
       Košicko-bohumínské dráhy vlastnila rakousko-maďarská bankovně-akciová společnost, ve které měla hlavní slovo Banka anglo-rakouská. Společnost využila oslabenou pozici vídeňské vlády po prohrané válce s Pruskem v roce 1866 a získala mnoho koncesí a velice privilegovanou pozici i vůči státní moci. Generální ředitelství se od roku 1869 nacházelo v Budapešti, neboť 4/5 délky koleje vedla Uherským královstvím a jen 1/5 oblastí patřící Rakousku, čili Těšínským Slezskem. Právě tato oblast, hustě osídlena, s vyvíjejícím se průmyslem, přinášela největší zisky. Rakouský úsek trati měl své vedení v Bohumíně, ale od roku 1873 sídlil v Těšíně. Zároveň Těšínské vedení plnilo funkci inspektorátu a později nadinspektoráru rakouského úseku.
       Úředním jazykem byla pro maďarský úsek maďarština, pro rakouský – němčina. Ředitelství v Budapešti zaměstnávali raději Maďary, a to i na rakouské úseku. Obdobnou politiku vedl i těšínský inspektor, vídeňský rodák, Franz Illich,. Proto zde bylo zaměstnáno mnoho maďarských úředníků. Zúčastňovali se společenského života ve městě, mnoho z nich bylo aktivními členy zdejších spolků. Zdejší nadinspektorát si byl vědom velké významu železnice v životě města. Aktivně se angažovali i ve vedení města. Franz Illich se zúčastňoval zasedání výboru města a měl i virilní hlas. V roce 1893 se stal čestným občanem města. Dokonce i hodiny za zámecké věži ukazovaly budapešťský čas.
       V 80. letech 19. století úředníci Košicko-bohumínské dráhy spolu s rodinami a důstojníky z těšínského garnizonu tvořili skupinu několika desítek osob. Maďarské děti chodily do těšínských škol a jejich přítomnost byla kladem pro obě strany. Ve výborné hudební škole své hudební základy získával mj. Julius Kerékjárto, syn nadinženýra Košicko-bohumínské dráhy, který před 1. světovou válkou byl virtuosem na violoncello. Maďaři, stejně jako ostatní národnostní menšiny, cítili potřebu společenského činnosti. Příkladem pro ně byla česká skupina, která nebyla tehdy o mnoho větší a vytvořila si v letech 1882-83 „Literární a básnický klub SNAHA“.
       Tehdy se objevil Maďar, jehož s Těšínskem spojovala rodná pouta, baron Karl Kloch de Kornis et Bestvin, potomek známého těšínského šlechtického rodu Klochů z Kornic a Bestviny. V Těšíně pracoval jako úředník Košicko-bohumínské dráhy ve funkci revizora dopravy. Z jeho iniciativy se v létě roku 1885 začalo diskutovat o potřebě utvoření spolku sdružujícího místní Maďary. Ještě v tomtéž roce byl vypracován projekt stanov a bylo jmenováno prozatímní vedení spolku, v jehož čele stal baron Kloch. Sdružení už ze zásady mělo být apolitické, mělo organizovat společenský život a realizovat osvětové cíle, především propagovat kulturu a život maďarského národa. Mělo být přístupné pro všechny občany, nejen pro Maďary. To vyvolalo reakci korespondenta „Silesie“, který se vyjádřil, jak se později ukázalo, správně, že maďarské sdružení si najde mnoho příznivců v různých skupinách těšínského obyvatelstva. V okamžiku, kdy byl schválen projekt stanov, se o členství ve sdružení ucházelo 45 osob. Projekt stanov byl odeslán ke schválení Slezské zemské vlády v Opavě. Po prozkoumání obsahu a různých opravách byl schválen teprve za rok, v červenci roku 1886.
       Do Těšína byla svolána první schůzka maďarského klubu, který od této chvíle působil jako „Tescheni magyar Társadalmi kör“ (německá verze: Ungarische Geselligkeits-Club). Konala se 8. srpna 1886 v sálu hotelu :U Hnědého jelena“ na těšínském náměstí a jejím hlavním cílem bylo zvolení výboru. Prezidentem se stal iniciátor baron Karl Kloch de Kornis et Bostvin, jeho zástupcem Ferdinand Koniakowski, inspektor Košicko-hohumínské dráhy. Kromě nich byl zvolen ještě pokladník, kontrolér, tajemník a 6 členů výboru. Sdružení mělo 60 členů a tak jak se očekávalo mnoho z nich nebylo Maďary. Sympatie a přízeň k „Tescheni …“ rostla s každým dnem a jedním z důvodu bylo to, že Maďaři byli mimo politickou a národnostní rivalitu, která probíhala na Těšínsku mezi Poláky, Čechy a Němci. „Gwiazdka Cieszyńska“ se vůbec nezmínila o nově vzniklém sdružení. Můžeme tak konstatovat, že vedení polského národního hnutí zazlívalo Maďarům těsné kontakty s německým táborem.
       Když budeme sledovat činnost maďarského klubu od jeho počátku, zjistíme, že se jeho členové s plným vědomím snažili vytvořit co nejlepší obraz maďarského státu a národa. Organizační schopnosti, cizokrajné zvyky a kroje, vrozený šarm Maďarů (zvlášť pak důstojníků) vůči ženám, přednosti maďarské kuchyně a živá hudba přitahovaly těšínské obyvatelstvo a byly oživujícím elementem ve společenském životu města. Již v listopadu roku 1886 klub zorganizoval v hotelu „U Hnědého jelena“ večírek pro ženy. Atrakcí večera byl koncert virtuóza hry na panovu flétnu (Hirtenflöte) Johana Csillaga, umělce, který sklízel úspěchy na koncertních pódiích v Berlíně a Mnichově. Kromě toho se svými tanci a hudbou vystupovala lidová kapela z Liptovského Mikuláše. Při maďarském čardáši se hosté bavili do pozdních hodin nočních a úspěch této akce přispěl k popularitě klubu a získání nových členy. Podobné večírky se konaly i později. Každým rokem vedení „Tescheni magyar társadalmi kör“ organizovalo maďarské plesy, které se považovalo za největší atrakci těšínského karnevalu. K tanci hrály nejlepší cikánské kapely z Budapešti. Byly organizovány i jiné akce, jako např. kuligy (jízdy na saních). První se konal na začátku roku 1887. Pozvání hosté jeli na saních do Třince, kde byli velice srdečně uvítání pracovníky třineckých železáren mj. závodní kapela hrála maďarskou hudbu. Všichni společně zpívali a tančili a pak se veselí hosté vrátili do Těšína, kde se ještě v sídle svého spolku bavili spolů s členy českého klubu „Snaha“. Kromě toho maďarský klub organizoval přednášky o maďarských dějinách a kultuře, výlety a občas uzavřené akce pro úředníky z Košicko-bohumínské dráhy a jejich rodiny. Sídlo klubu se nejdříve nacházelo v hotelu „Austria“, pak v domě Seemanna na Saské kupě, od 1. dubna 1894 v novém domě Ladislava Kuchejdy, majitele restaurace na ulici Garncarské a nakonec v restauraci téhož Kuchejdy na rohu Hasnerovy ul. a Aleje arc. Albrechta (dnes Sokola Tůmy a Masarykových sadů). V polovině roku 1887, 12. června se konala schůze maďarského klubu v Těšíně, bylo na ní 146 členů. Místo prezidenta po baronu Klochovi, který byl přeložen nejdříve do Bohumína a pak do Žiliny, převzal revizor dráhy Augustin Palásthy. Jeho zástupcem se stal ing. Ludvík Barna. Čestným prezidentem byl zvolen vedoucí dopravy na těšínském úseku Košicko-bohumínské dráhy a nadinspektor Franz Illich. Dalším prezidentem klubu byl pak Emanuel Verbir, kontrolér dopravy na dráze. Po smrti Franza Illicha v roce 1893 funkci vedoucího dopravy a nadinspektora těšínského úseku Košicko-bohumínské dráhy obsadil Anton Kóri. V následujícím roce, během schůze v březnu roku 1894 Kóri byl také zvolen prezidentem klubu. Jeho zástupcem zůstal baron Karel Kloch, který se na nějakou dobu vrátil do Těšína jako vrchní kontrolér provozu. Kóri byl prezidentem několik let a význam dráhy v tehdejší monarchii můžeme sledovat právě na jeho osobě. Kóri na svém provincionálním postu dosáhl hodnosti císařského rady, získal mnoho státních vyznamenání a také pruskou medaili Červeného orla, komandérský kříž bulharské medaile za Civilní zásluhu, komandérský kříž bulharské medaile sv. Alexandra a srbskou královskou medaili „Takova“. Po odchodu do penze byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem „von Fenyöhazi“.
       Na počátku 20. století se situace uvnitř rakousko-uherské monarchie změnila a pozice Maďarů vůči centrále dráhy ve Vídni oslábla. Projevilo se to samozřejmě i ve vedení Košicko-bohumínské dráhy, která před blížící se válkou nabyla pro vídeňskou vládu významu a projevilo se to ve zvětšení závislosti na vídeňských úřadech. Krátkou dobu zde plnil funkci nadinspektora Gustav Willheim. Řízení provozu v Těšíně bylo přejmenováno na ředitelství provozu a ředitelem se stal tyrolský rodák, dvorní rada dr. Hermann Tschiggfrey, dosud ředitel státní dopravy v Čerňovcích na Bukovině. Začal propouštět maďarské úředníky a jejich místa obsazoval úředníky, kteří pocházeli z alpských krajů. Počet Maďarů v Těšíně se začal zmenšovat a tím i přestal fungovat maďarský klub. Již po odchodu Antona Kóri nastal problém, kdo převezme po něm funkci. Rozhodující pro existenci klubu byla však likvidace těšínského vedení provozu dráhy a přemístění maďarských úředníků do Košic. V důsledku toho dne 1. prosince roku 1913 maďarský klub v Těšíně přestal existovat. V roce 1914 už se nenacházel na listině spolků a sdružení působících v Těšíně.
       Takto po necelých třiceti létech přestalo existovat sdružení vytvořené na Těšínsku samotnými Maďary. Nebyl to samozřejmě konec maďarsko-těšínských kontaktů. Jejich historie však teprve čeká na zpracování.