Zemský národní výbor (ZNV) přebíral faktickou moc na území, na něž si činil nároky, pouze postupně. Vznikající orgány československého státu nemusely čelit pouze konkurenci Národní rady Těšínského knížectví (RNKC), ale také vlně sociálního radikalismu, kterému podléhaly masy polského i českého dělnictva v ostravskokarvinském revíru. Představitelé ZNV proto především usilovali o zajištění klidu a pořádku, což byl záměr, ve kterém se zcela shodovali s RNKC.

Na řadě závodů se v prvních dnech po převratu dělníci začali zbavovat neoblíbených dozorců a úředníků, kteří je v podmínkách zmilitarizovaného průmyslu šikanovali. Ačkoli i čeští sociálnědemokratičtí činitelé vyzývali dělnictvo ke klidu, docházelo k spontánním stávkám, nepokojům i pokusům o odzbrojování četnictva, pokud se pokusilo zasáhnout. Dělníci se domáhali splnění svých požadavků, především zavedení osmihodinové pracovní doby, zaručení minimální mzdy, snížení cen základních potravin, zastoupení ve správě závodů a jejich zestátnění. ZNV se těmto požadavkům snažil v rámci možností vyhovět, ale tempo zavádění požadovaných opatření zdaleka neodpovídalo očekávání dělnictva.

87

Proti samovolnému odstraňování skutečně či domněle provinilých úředníků a dozorců se brzy postavily RNKC i ZNV. Obě instituce vytvořily zvláštní soudy, které měly tyto případy řešit a došlo i k dohodě mezi oběma institucemi, podle které měl být ustaven společný rozhodčí soud. K zákrokům dělníků vůči neoblíbeným osobám však docházelo i později, v druhé polovině listopadu 1918 a pak počátkem ledna 1919. Při tomto vypuzování neoblíbených dozorců a úředníků se objevovaly i národnostní momenty, jelikož odstraňovaní úředníci a dozorci byli často české národnosti a české úřady i český tisk proto toto hnutí ze strany polského dělnictva často prezentovaly jako projev polské nacionální zášti. Požadavky na odstranění bezohledných úředníků a dozorců však zaznívaly i ze strany českého dělnictva. Na druhé straně se ovšem čeští a polští dělníci v některých případech snažili bránit úředníky a inženýry „své“ národnosti, jejichž odstranění požadovali dělníci druhé národnosti. Vypuzování provinilých dozorců a úředníků skončilo definitivně teprve s příchodem československých vojsk koncem ledna 1919. Právě argument o nutnosti učinit konec anarchii a „bolševickému rozvratu“ byl jedním z těch, kterými československá strana později při obhajobě svého vojenského zásahu nejčastěji operovala.

Zástupci českých i polských dělnických organizací stejně jako představitelé ZNV a RNKC vyzývali k umírněnosti a na hornických schůzích varovali před tím, aby v souvislosti s odvoláváním neoblíbených úředníků nedocházelo k vyřizování osobních účtů. Výrazem zvýšeného sociálního radikalismu dělnictva se kromě živelných zákroků proti neoblíbeným úředníkům stalo také hnutí dělnických rad, které začaly být spontánně zakládány na přelomu října a listopadu. Nejvýznamnější z nich byla dělnická rada v Bohumíně, ustavená 4. listopadu, v níž88 spolupracovali polští, čeští a němečtí dělníci. To bylo zcela výjimečné, jelikož všude jinde v ostravsko-karvinském revíru se utvářely dělnické rady výhradně z dělníků téže národnosti. Celkem fungovalo v ostravsko-karvinském revíru ke konci roku 1918 25-30 dělnických rad. Zdá se, že v tomto hnutí se polští dělníci angažovali více než čeští, což bylo dáno také tím, že polská sociální demokracie se na rozdíl od české i německé sociální demokracie zakládání rad systematicky věnovala.

Podle demarkační čáry z 5. listopadu byl ostravsko- karvinský revír rozdělen tak, že 26 dolů spadalo pod pravomoc ZNV a pouze 10 pod pravomoc RNKC. Uzavření dohody přineslo bezprostřední uklidnění napjaté situace. Asi do 20. listopadu šlo vše podle plánu. V průmyslových podnicích se začalo opět normálně pracovat, začalo lépe fungovat zásobování a obě strany se snažily dodržovat podmínky sjednané dohody. Zvláště otázka zásobování potravinami byla velmi obtížnou záležitostí. Zásoby na Ostravsku v době převratu stačily pouze na několik dní a převrat odřízl část ostravsko-karvinského revíru pod kontrolou ZNV od Haliče, odkud byla oblast dříve zásobována. Dohodou z 5. listopadu byla proto utvořena společná komise, která měla tuto záležitost řešit. Přesto bylo zásobování nadále velkým problémem, jelikož vzhledem k všeobecné bídě a nedostatku potravin se oba orgány snažily uspokojit především potřeby vlastního obyvatelstva. Zásobování se tak stalo rovněž politickou záležitostí, neboť ZNV i RNKC se zlepšením zásobovací situace snažily dosáhnout upevnění svého vlivu. Napětí ve vztazích mezi Čechy a Poláky začalo stoupat v druhé polovině listopadu. Ze strany RNKC se začala stále silněji projevovat tendence upevnit polské postavení a dosáhnout jednostrannými kroky přeměny provizorní demarkační linie v trvalou hranici mezi Polskem a Česko89 slovenskou republikou. To vedlo k protestům ze strany ZNV, které však byly polskou stranou odmítnuty. Rozpory mezi Čechy a Poláky vyvolávala rovněž otázka zastoupení místního obyvatelstva ve správě jednotlivých obcí. Polští dělníci a horníci se v obcích pod kontrolou ZNV začali v druhé polovině listopadu stále energičtěji domáhat přiměřeného zastoupení v obecních radách, které byly zvoleny ještě podle zastaralého kuriálního systému. Dne 24. listopadu se například v Orlové obrátila deputace polského obyvatelstva pod vedením gymnaziálního profesora Szury na českého starostu obce s požadavkem, aby byla Polákům poskytnuta polovina křesel v obecním zastupitelstvu a aby z obce bylo odvoláno české vojsko, které by nahradila smíšená česko-polská občanská milice. Starosta ovšem tyto polské požadavky odmítl a místo 90 toho požádal československé úřady o zesílení posádky. S obdobnými požadavky jako v Orlové vystoupili polští představitelé také v Prostřední Suché, Lazech a Petřvaldě. ZNV se k podobným požadavkům stavěl naprosto odmítavě, jistě především proto, že podle dohody z 5. listopadu byla demarkační čára stanovena právě s ohledem na národnostní složení obecních zastupitelstev. Změny ve složení obecního zastupitelstva v obcích pod kontrolou ZNV by tak mohly ohrozit jejich přináležitost pod českou správu. Čeští představitelé dokonce chápali snahy RNKC o upevnění svého postavení jako pokus o připojení celého Těšínska až po Ostravici k Polsku. Tyto české obavy podporovaly rovněž pokusy o soukromé sčítání lidu, které se snažili v obcích pod českou kontrolou provádět někteří polští činitelé. I z polské strany se však ozývaly výtky, že se Češi snaží zasahovat do dění na polské straně demarkační linie. Koncem listopadu byl v několika obcích těšínského okresu, jež spadaly do kompetence Zemského národního výboru, utvořen nový Národní výbor pro město Těšín a těšínský okres. To bylo možné chápat jako přípravu na převzetí města Těšína a těšínského okresu československým státem.

V obcích, které spadaly podle dohody z 5.listopadu pod českou správu, se řečníci na polských dělnických schůzích snažili kombinovat sociální radikalismus s národním. Na schůzi v Lazech 1. prosince si polský odborový funkcionář Jan Pytlik stěžoval na provokace české „buržoazie“, kritizoval přítomnost českého vojska na jámách a varoval, že pokud toto neustane, bude se polské dělnictvo muset bránit jinak. Také ale varoval před svévolným odstraňováním úředníků a dozorců. Při revoluci v Rusku byl prý svědkem toho, jak se závody, převzaté dělnictvem, po několika měsících zhroutily. Výzvy ke klidu a rozvaze byly ze strany sociálně demokratických předáků velmi časté. Polský socialistický časopis Robotnik Śląski v článku z 11. prosince kritizoval svévolné zkracování sobotní pracovní doby ze strany dělnictva na 6 hodin. Tvrdil také, že někteří horníci se domnívají, že i 6 hodin je příliš mnoho. Právě otázka mzdových a pracovních otázek byla dalším pramenem třenic mezi ZNV a RNKC. Na polské straně byla zavedena sobotní šestihodinová pracovní směna od 1. ledna 1919 a současně byly zvýšeny minimální hornické mzdy, což vedlo horníky na české straně, aby se začali energicky domáhat zavedení stejných opatření.