Mezi Těšínem a Bílskem neexistovala otázka českého obyvatelstva, které tam, jako autochtonní společenství nebylo. Během přelomových okamžiků na podzim roku 1918 problémem pro polskou orgány byli v mnoha ohledech za doby Rakouska privilegováni Němci. Větším problémem ale byli jejich polskojazyční stoupenci, mezi kterými bylo mnoho evangelíků. Na rozdíl totiž od západní části těšínského okresu, v jeho východní části politická linie propolské rodiny evangelických Michejdů nebyla dominující. Mezi polskými protestanty na tomto území stáli v čele separatisté v čele s J. Koždoněm a jeho ŚPL. Němci obývali především města, tedy Bílsko (84%), Skočov (50%), Strumeň (55%) a v tzv. německý jazykový ostrov v okolí Bílska, který tvořily vesnice Alexandrovice, Bystrá, Kamenice, Komorovice, Horní Meziříčí, Mikušovice, Staré Bílsko, Vápenice. Politicky aktivní byly také německé technické kádry a úředníci ve větších průmyslových střediscích jako např. ustroňské železárny a na zemědělských a lesních hospodářstvích bývalé habsburské Těšínské komory. Nebyla tedy náhoda, že již první dokumenty Národní rady upozorňovaly na tyto skupiny spoluobyvatel jako na potencionální ohrožení polských národních zájmů.

76

V prvních týdnech činnosti Národní rady nebyly problémy s Němci a „Šlonzáky“ v Ustroni, přestože území na sever od této obce ve směru na Skočov a dále od Skočova na Strumeň představovalo oblast se silnými vlivy koždoňovského hnutí. Směr za nezávislost seskupený kolem místních struktur ZŚK, PZN a PPSD se pod Čantoryjí ukázal být silnější. 27. října se mnoho obyvatel zúčastnilo manifestace na těšínském náměstí. Stáli pod vlajkou s vyšitou bílou orlicí, která byla zvlášť pro tento účel vyšita na evangelické faře. Důvěrníkem Národní rady v Ústroni byl pastor Jerzy Nikodem. 4. listopadu ústroňský starosta Paweł Lipowczan složil slib věrnosti Národní radě. K nejaktivnějším propolským pracovníkům v této době ještě patřili: Jerzy Michejda, Jan Wantuła a Paweł Lipowczan. Ustronští dobrovolníci tvořili 15. rotu milice pod vedením P. Lipowczana a měli svoje stanoviště v Ústroni, Brenné, Tisovnici, Hodišově, Malých Hůrkách, Velkých Hůrkách, Heřmanicích, Lipovci, Visle podřízené okresnímu velitelství v Bílsku. Místem, které bylo centrem působení polských pracovníků v Ústroni, nebyla v té době ani tak radnice, jako základní škola č. 2. Došlo k rozšíření obecního zastupitelstva o radní vytipované třemi polskými poltickými stranami. V Heřmanicích se stali novými členy zastupitelstva především socialisté. Podobné to bylo v Nerodimi. Do doby české vojenské agrese v lednu 1919 probíhalo připojování Ústroně a nejbližšího okolí ke státnímu organizmu Polské republiky poměrně klidně. Základním problémem pro místní politické a sociální činitelé bylo tedy hlavní zajistit bezpečnost obyvatel a aprovizaci, což bylo organizováno ve shodě s příslušnými agendami Národní rady a polské zemské vlády, jako moci výkonné. Ústroňská milice bojovala s loupežnými bandami řádícími v okolí. Hlídkovala na ulicích, dohlížela na omezení prodeje alkoholu. V lednu 1919 se jí dotklo snížení stavu spjaté s rozkazem velitele polských vojsk v Těšínském Slezsku pluk. Latinika, který přikazoval77 rozpouštění tohoto typu formací. V Ustroni a okolí probíhaly každých několik dní manifestace a patriotická setkání, jejichž počet výrazně vzrostl před ohlášenými volbami do Ústavodárného sněmu ve Varšavě. Docházelo také k výbuchům sociálních neklidů z důvodu aprovizace a výplat a také k pokusům o odplatu na nenáviděných majitelích továrny a úřednících Těšínské komory. Horalé z Visly káceli bývalé habsburské lesy, byl také zapálen jeden z dřevěných arciknížecích loveckých zámečků. 1. listopadu oddíl polského vojska vyslaný do Skočova odzbrojil c. k. kulometnou rotu. Příjemným překvapením pro vůdce polského hnutí v Těšíně byl postoj části skočovských Poláků, kteří mezi místními Němci a separatisty dezorientovanými z náhlého rozpadu Rakouska, na manifestaci zorganizované Marianem Schenkerem a Jerzym Macurou dne 3. listopadu zvolili nezávislý občanský výbor bez ohledu na místní úřady s převahou Němců a jejich stoupenců. Výbor měl dohlížet na zavádění nařízení těšínské Národní rady a bojovat proti vlivům koždoňovců, které v této době vycházely hlavně z místní evangelické fary. Vedl je pastor Józef Gabryś pochazející z Drahomysle, redaktor germanofilského „Nowého Czasu“. Podobně jako v jiných obcích, důležitou roli hrálo zásobování, které měl jménem skočovských úřadů na starosti J. Koždoň. Občanský výbor na jeho činnost dohlížel.Velitel 14. roty milice pobývající ve městě, s 15 obecními velitelstvími, se stal podporučík Bączek. 6. listopadu přesto městské orgány podobně jako těšínští Němci, vyhlásili svou vůli příslušnost k Německému Rakousku nebo Německu. Slibovali sice věrnost Národní radě a polskému státu, ale posuzovali to jako přechodný stav. 30. listopadu polské úřady zatkly Koždoně za hospodářskou sabotáž. Mezi žádostmi zasílanými pro jeho propuštění byl dopis evangelické farnosti, která si stěžovala, že ztratila „dlouholetého a nezbytného … varhaníka“. Koždoň po svém propuštění 28. prosince odjel9 do Moravské Ostravy, kde začal agitovat pro připojení Těšínského Slezska k Československu, což přineslo své ovoce. Celkově ale jeho stoupenci mezi Těšínem, Holešovem, Ústroní a Strumeněm v době od listopadu 1918 do ledna 1919 zaujímali typický vyčkávací postoj a opětovně se zaktivizovali po české agresi. Také strumeňské úřady se 6. listopadu přihlásili k Německému Rakousku a oddalovali slib věrnosti Národní radě. Místní polští pracovníci, Jan Orszulik, Franciszek Pusch a Jakub Darocha, zkoušeli aktivizovat místní polskojazyčné obyvatelstvo, ale s různým úspěchem. Ve městě působila 13. setnina milice pod vedením podporučíka Jana Wieliczka, která byla počátkem ledna 1919 silně zredukována.

17. listopadu proběhly manifestace na podporu Národní rada ve Skočově, Brenné, Malých Hůrkách. Promluvili na nich kněz Londzin, kněz Tomanek, J. Michejda. Na manifestaci ve Skočově promlouval také kněz Jan Mocko. Toho samého dne na táboře ve Visle vystoupili vedle starosty Pilcha, kněz Brzuska, P. Bobek a K. Piątkowski. 24. listopadu v Holešově vystoupili J. Szuścik a P. Bobek, a v Ústroni F. Hajduk a J. Kotas. V prvním období činnosti Národní rady byl rozhodující postoj bílských Němců, jejichž názory sdílelo hodně krajanů v jiných střediscích. Po prvotním šoku z rozpadu Rakouska se vyslovili na manifestaci zorganizované 1. listopadu proti příslušnosti k Polsku a Československu a pro příslušnost k Německému Rakousku nebo Německu. Starosta města Edmund Eichler povolal občanskou stráž (Bürgerwehr) s úkolem zabránit rabování bývalými c. k. vojáky. Rozhodnutí hejtmana J. Podczaského podřídit se Národní radě nebyla vzata na vědomí. 7. listopadu městské orgány potvrdily stanovisko manifestace s konstatováním, že definitivní rozhodnutí v územních otázkách padne teprve na mírové konferenci. 17. listopadu Národní rada rozhodla o vyslání polského vojska do Bílska. Ve městě se objevily polské vlajky. 26. listopadu ale byla stržena polská orlice z budovy pošty. 28. listopadu se delegáti Národní rady zavázali k zachování samosprávy německých úřadů ve městě. 3. prosince se pod ochranou polského vojska vrátila orlice na budovu pošty, kam ji pověsili samotní Němci. 7. prosince úřady Bílska a okolních německých obcí složily slib věrnosti polskému státu. Neznamenalo to konec plánu bílských Němců ohledně svazku s Rakouskem nebo statutu neutrality. Ale na rozdíl od těšínských nebo ostravských Němců, bielští častěji brali v úvahu, podobně jako Němci v sousední haličské Bílé, ekonomický prospěch vyplývající se spojení s Polskem.