Od poloviny října 1918 veškeré dřívější diskuse a snahy o porozumění polských a českých politiků v záležitosti budoucího rozhraničení Polska a ČSR, ztrácely na významu v důsledku dalších událostí v Těšínském Slezsku. Na Těšínsku, od 5. listopadu také se shodou místního českého orgánu, vládli Poláci, což musela Praha přijmout na vědomí. Nedávno vzniklá československá republika ještě neměla sílu, aby se tomu postavila. Češi však nehodlali ustoupit. Důvodem byly historické, ale především hospodářské záležitosti a zejména karvinské uhlí a důležitá železniční dráha spojující Čechy se Slovenskem. Idea sebeurčení národů, která tehdy převládala v nově se tvořící středovýchodní Evropě, ani etnografické argumenty neměly podle prezidenta Tomáše G. Masaryka a ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše ve vztahu k těšínské otázce větší význam, než zmíněné hospodářské a dopravní důvody.

Na rozdíl od situace v Těšínském Slezsku, na mezinárodním fóru bylo přece jen Československo v lepší pozici než Polsko. V Polsku neexistovalo ještě centrální středisko moci a emigrační Národní výbor polský (Komitet Narodowy Polski) nebyl schopný získat od západních států98 v těšínské otázce žádné závazky. Naproti tomu trumfem české strany, alespoň podle přesvědčení Prahy, bylo prohlášení šéfa francouzské diplomacie z 29. září 1918, ve kterém se Francie zavázala podporovat vytváření ČSR v „historických hranicích“. Při vydání takového prohlášení Francie nepočítala s možností vypuknutí těšínského konfliktu, když, jak Beneš sám přiznal, v opačném případě by taková forma prohlášení nebyla možná. Historický argument se stal pro pražskou diplomacii na začátku konfliktu výchozím bodem k těšínské otázce a činnost Poláků v Těšínském Slezsku byla uznána Prahou za protiprávní zábor. Národní radu to v očích Prahy postavilo na úroveň samozvaných místních německých nebo maďarských výborů, které tehdy ve velkém počtu negovaly státoprávní pořádek vznikající republiky. V memorandu ze 3. listopadu zaslaném západním mocnostem požadoval Beneš obsazení západní části Těšínského Slezska s Těšínem Spojenci. 4. listopadu pražská Národní rada v dopise šéfu diplomacie vlády regentské rady Stanisławu Głąbińskému protestovala proti prohlášení se Národní rady za nejvyšší vládu v Těšínském Slezsku, spojeném historicky s českou Korunou. Ale přesto byla 8. listopadu vyslána depeše do Varšavy uznávající dohodu z 5. listopadu. Zároveň však probíhala v českém tisku kampaň na její anulování. 15. listopadu ténž orgán poslal depeši do Těšína, že nadále tuto dohodu uznává. Dezinformace v záležitosti vztahu českého veřejného mínění k otázce hranic přišla pražským orgánům vhod. Předání vlády regentskou radou J. Piłsudskému dne 11. listopadu nezměnilo vztah Československa k Polsku. Fakt, že Moraczewského vláda musela teprve usilovat o mezinárodní uznání a současně dále působily PKL v bývalé Haliči a KNP v Paříži toužila československá strana využít tak, aby pro sebe ještě před plánovanou mírovou konferencí vytvořila v Těšínském Slezsku a na99 polsko – slovenském pohraniči příznivou situaci, současně však odkládala nebo ignorovala polské pokusy o konečné vyřešení otázky hranic, o což se polské orgány totiž neustále pokoušely. Snahou Varšavy však bylo, aby Praha uznala linii vytýčenou 5. listopadu místním obyvatelstvem za základ jejího konečného vymezení. Od této doby bude Polsko zdůrazňovat, že v úvahu mohou přicházet jen etnografická kritéria a lze připustit jen malé odchylky od listopadové dohody, jako třeba v memorandu G. Szury, shodné s ideou sebeurčení národů. Zatím linie z 5. listopadu odstřihla od Československa základ jejího zájmu, karvinský revír, třinecké železářské středisko a těšínský úsek Košicko-bohumínské dráhy. Ústup Polska na východ k řece Visle by naproti tomu znamenal opuštění nejvíce národnostně uvědomělé a nejlépe zorganizované skupiny vlastenců v cizím státě. Zájmy obou zemí byly tedy v Těšínském Slezsku protichůdné.

Od 21. listopadu se v Praze bezvýsledně pokoušel o navázání oficiálních diplomatických styků s ČSR a o vyjednávání o těšínské otázce vyslanec ministerstva zahraničních věcí Roman Wegnerowicz. Stejně se Praha zachovala k delegaci, která dorazila z Varšavy 17. prosince z dopisem od J. Piłsudského T. G. Masarykovi a s instrukcemi ministerstva zahraničních věcí, ve kterých bylo navrhováno vytvoření smíšené komise pro řešení sporných otázek. Na počátku ledna 1919 uslyšeli kněz Brzuska a pastor Kulisz přebývající v Praze od Masaryka, že Polsko nemá vládu, se kterou by bylo možno hovořit, a od premiéra Kramáře, že Wilsonovy body jsou pouze teorií, zato Češi disponují dostatečně velkým dobrým vojskem. Mezitím napětí v pohraničí narůstalo a Praha se připravovala na silová řešení. Jejich politickým cílem bylo nejen znemožnění průběhu sněmovních voleb v polské sféře Národní rady, ale především získání lepší vyjednávací pozice pro ČSR před započetím mírové konference.

100

1. prosince čeští vojáci dočasně okupovali Bohumín, proti čemuž Polsko protestovalo nótou z 6. prosince. Československá vojska vstoupila také do Maďary opuštěných vesnic na Spiši, Oravě a Čadecku, obývaných polskojazyčným obyvatelstvem. 18. prosince obsadili Češi Opavu, čímž zmařili plány na vytvoření německého Sudetenlandu. Instrukce směřované z Prahy na Slezsko se nesly ve znamení ignorování vlády Národní rady. 30. listopadu a 2. prosince konzul ČSR u polského likvidačnhoí výboru v Krakově Karel Locher protestoval proti porušování československé státní suverenity na Těšínsku a zdůrazňoval, že Praha pouze z donucení toleruje dohodu z 5. listopadu 1918. Také 2. prosince pražské ministerstvo národní obrany naléhalo na Beneše, aby vyslal do Těšína dohodová vojska, což01 zdůvodňovalo údajným ohrožením polskými bolševiky. Vojenské jednotky v Moravské Ostravě hlásily připravenost k útoku. 10. prosince vyslal Beneš nótu francouzskému ministerstvu zahraničních věcí s obviněním těšínských Poláků z bolševizmu a sugeroval, vzhledem k nemožnosti dialogu, ochotu dodat plánované československé okupaci „mezinárodní“ charakter. Francie však mlčela. Mezitím dorazil do Prahy bývalý velitel českých legií v Itálii generál Luigi Piccione, který vypracoval plán invaze na území spravované Národní radou. 11. ledna 1919 poslal K. Locher do Prahy telegram, aby „za každou cenu nebylo dopuštěno provést volby v Těšínském Slezsku“. Rozhodujícími se ukázaly dny 17. a 20. ledna, kdy se na zasedáních vlády ČSR většina přítomných včetně prezidenta Masaryka vyjádřila pro vojenský útok na území pod správou Národní rady. Masaryk byl také iniciátorem vojenské mystifikace, která spočívala v přidělení dohodových důstojníků k československým jednotkám, aby došlo ke zmatení polské strany ohledně skutečných iniciátorů intervence. Na zasedání vlády ČSR 21. ledna byla zformulována nóta polské vládě a státům Dohody, která obviňovala Poláky mimo jiné z provedení okupace Těšínského Slezska a tolerování bolševické agitace. Bylo oznámeno vyslání vojska Dohody k Olze. Den útokui stanovily vojenské úřady na 23. ledna, čtyři dny po začátku mírové konference ve Versailles a tři dny před konáním voleb do polského Ústavodárného sněmu. Toho dne v ranních hodinách 16 000 českých vojáků překročilo linii listopadové dohody. Polsko – československá válka se stala skutečností. Teď Praha tvořila hotová faktů, i když za jiných okolností a úplně odlišnými metodami od dosavadních postupů těšínských Poláků.