Jak již bylo řečeno, po Rundtově smrti se stal novým mincmistrem v Těšíně Hans Losz, a to na základě smlouvy s kněžnou, která byla podepsaná 23. dubna 1647 a zněla na tři roky. Od předcházející se ničím neliší až na detaily, a zajímavá je skutečnost, že kněžna zajistila ve smlouvě kromě dodávek dřeva také dodávky uhlí, které však musel mincíř přivážet na své vlastní náklady. Ve smlouvě s Hansem Loszem také nacházíme zmínku, že kvůli ražbě mincí mu kněžna povoluje působit a bydlet v Těšíně ve svém domě zvaném Pilutkovský [„in unserm Bilotkische Hause zu Teschen]. Nutí nás to, abychom se na chvíli zaobírali problémem, kde byly vlastně fyzicky raženy těšínské mince a kde se nacházela těšínská mincovna.

Všeobecně se míní, že sídlem mincovny byla „odjakživa” budova na ulici Menniczej /Mincovní/ 46, tzv. dům Bludovských (v současné době po přestavbách sídlo těšínské knihovny). Skutečností je, že na tomto místě mincovna po nějakou dobu fungovala a právě po ní obdržela ulice svoje jméno. Avšak dům Bludovských byl postaven v roce 1719 a budova, ve které byly v dávných dobách vyráběny mince, stála níže, na ploše dílny. Důležitější však je, že mincovna zde nefungovala trvale, a tím méně „odjakživa”. Ve skutečnosti nevíme, kde se před rokem 1643 jednotliví mincmistři zabývali výrobou mincí. Městské dokumenty neuvádějí samostatnou budovu, jež by byla označována jako mincovna, podobně jako zmiňované smlouvy, ve kterých je řeč o pronájmu práva ražby mince obecně, a nikoliv o nájmu fyzických objektů. Časté přestávky v mincovní činnosti v Těšíně nám velí domnívat se, že po větší část dějin se mincovna nacházela na různých místech, převážně v soukromých budovách, které byly mincířům k dispozici, případně na těšínském zámku. V tomto případě by se však kníže nemusel obracet na městské úřady s požadavkem, aby nepřekáželi mincířům v činnosti. Teprve v dobách Friedricha Wilhelma fungovala určitě stálá mincovna na daném smluveném místě a s poměrně bohatým vybavením, které bylo odvezeno v roce 1626. Poprvé se s označením místa možné výroby mincí setkáváme ve smlouvě z roku 1647, kdy nám název objektu zároveň prozrazuje, že patřil rodině Pilutků. Tento objekt se stal majetkem kněžny teprve v roce 1643, přičemž knížecí mincovna zde nemohla být jedině snad na základě pronájmu.

Rodina Pilutků se s dějinami Těšína spojila na krátký čas a bouřlivě, ovšem budova, která je předmětem našeho zájmu, existovala již dříve. Převážně byla ve vlastnictví šlechty, která velmi ráda kupovala domy v centru města, a tím bylo ve středověku okolí současného „Placu Teatralnego“ (Divadelního náměstí), kde se nacházel farní kostel. Poblíž kostela se nacházely ve druhé polovině 16. století dokonce dva domy, které vlastnila vlivná rodina Rudzkých, jeden vlastnil Erazmus Rudzký, dům vedle byl majetkem kancléře těšínského knížectví Václava Rudzkého. Ten druhý je pravděpodobně totožný s domem, kde bydlel kněz Grzegorz Czaidych, a který, po jeho smrti, kníže Václav v roce 1547 věnoval svému kancléři, jedné z nejvlivnějších osob knížecího dvora. Není vyloučeno, že budova, ve které bydlel kněz Czaidych, byla před zavedením reformace v těšínském knížectví majetkem těšínské farnosti. Každopádně o sto let později o navrácení Pilutkovského domu usiloval těšínský děkan Adam Fritsch, jakožto majetku kostela pod patronací sv. Marie Magdaleny.

V první polovině 17. století v důsledku příbuzenských vztahů s rodem Rudzkých pánů z Rudzi přešel dům do vlastnictví rodiny Pilutků. Rodina Pilutků (zdroje uvádějí také příjmení jako Bilutek, Bylotek, Pilotka apod.) pocházela z Fryštátu, kde se v roce 1599 poprvé setkáváme s Jakubem Pilutkem a jeho manželkou Magdalenou. Magdalena byla šlechtičnou, dcerou pana Zigmunda Rudzkého z Rudzi, kdežto Pilutek byl pravděpodobně původem měšťan, ale zastával zodpovědnou a vždy velmi výnosnou funkci císařského daňového výběrčího. V pozdější době se přestěhoval do Těšína, kde jako tzv. faktor řídil měděnou komoru, zorganizovanou rodinou Fuggerů, bankéři z Augsburgu (r.1621). Zemřel kolem roku 1626. Není vyloučeno, že ke konci života byl Jakub Pilutek povýšen do šlechtického stavu podobně jako několik jiných osob, které plnily v 17. století v těšínském knížectví funkci výběrčího daní. V každém případě se jeho dědic Václav Pilutek za šlechtice považoval. Choval se vždy velmi nadutě, pohyboval se ve společnosti šlechty; potkáváme jej spolu s jinými představiteli těšínské šlechty, např. v Opavě v roce 1634, během tzv. Freibergova povstání proti Habsburkům. Byl zatčen, ale z celé aféry vyvázl bez jakékoliv újmy a dokonce se stal poradcem těšínské kněžny Alžběta Lukrécie. Avšak v roce 1643 si znepřátelil svou paní a to velmi výrazně, ačkoliv není přesně známo čím. Anonymní „Skočovské Pozoruhodnosti” tvrdí, že Pilutek často vyprávěl a psával věci v neprospěch paní kněžny, které nedokázal doložit. Nepomohl mu ani císařský glejt, ani úkryt, který mu poskytnul dominikánský klášter v Těšíně. Byl odsouzen knížecími úředníky, jejichž rozsudek poručila Alžběta Lukrécie potvrdit třemi městskými soudy (v Těšíně, Skočově a pravděpodobně Fryštátě). Soudci rozhodli, že Pilutek má být usmrcen rozčtvrcením, avšak „cestou milosti” kněžna Alžběta Lukrécie zmírnila trest a zůstalo tak u „pouhého“ stětí. K tomu došlo v listopadu roku 1643, přičemž kněžna nemeškala a zkonfiskovala jeho majetek. Tímto způsobem se dům, který byl dříve ve vlastnictví rodiny Rudzkých a následně jejich příbuzných Pilutků, dostal do rukou paní kněžny, která v něm zřídila mincovnu. Dodejme, že ještě dlouho, až do druhé poloviny 18. století, byla tato budova střídavě nazývána „stará mincovna” nebo „dům Pilutkovských”. Rodina Pilutků se jej po smrti kněžny snažila získat zpět, ovšem bezvýsledně

. Pro nás je však důležité, že během následujícího desetiletí působila v domě Pilutkovských těšínská mincovna. Zda tady vyráběl své mince již Dietrich Rundt, není známo, leč zcela určitě zde zřídil svou dílnu Hans Losz, když se stal v roce 1647 těšínským mincmistrem. V podstatě Hans Losz pokračoval v činnosti svého předchůdce. Razil pouze krejcary (1647-49) a trojkrejcary (1647-49) s poprsím císaře Ferdinanda III. a císařskou titulaturou na aversu a těšínským orlem na reversu.

Navíc ještě v téže budově prováděl svou činnost také nominální skočovský mincíř. Když se totiž stal Hans Loss mincmistrem v Těšíně, jeho funkce ve Skočově se ujal v září 1648 na jeden rok Ludwig Bremen (zvaný rovněž Brohon). Z důvodu nesouhlasu, jaký to vzbuzovalo na straně některých osob ve městě (pravděpodobně měšťanů), povolila kněžna nájemci provozovat mincovní dílnu v jeho domě v Těšíně. Oprostila také Bremenův dům od závazku ubytování vojsk i jiných vojenských povinností. Ve skutečnosti, jak uvidíme níže, se jeho mincovní dílna přinejmenším v květnu 1649 také nacházela v domě Pilutkovských. Takže vlastně všechny mince z jeho doby signované jako výrobek skočovské mincovny ve skutečnosti vznikaly v hlavním městě těšínského knížectví. Ludwig Bremen navíc razil v letech 1648-49 tytéž mince jako Hans Losz, konkrétně krejcary a trojkrejcary. Také autorem kolků pro výrobu mincí pro oba mincíře byla jedna osoba, a sice těšínský zlatník, Kryštof Berger. O této skutečnosti, tak jako o mnoha jiných záležitostech, jsme se dozvěděli z vyšetřovacích materiálů císařských úřadů týkajících se obvinění osob (v roce 1649), které se v Těšíně zabývaly ražbou mincí.

Text: Janusz Spyra
Fotografie: Dominik Dubiel, Renata Karpińska, Wojciech Woźniak