Mužský těšínský kroj
Skutečný obrat v životě chlapce nastal, když začal nosit své první kalhoty a boty. Stalo se tak, když začal chodit do školy. Od té doby se pomalu doplňoval chlapcův sváteční šatník a také víc se kladl větší důraz na jeho každodenní oblečení. V 19. století měl i ten nejmenší detail oblečení v sobě čitelnou informaci o společenském původu, bohatství, rodinném stavu, náboženské příslušnosti, funkci majitele. Vždy také byla možnost v oděvu projevit svůj individuální vkus. Tradice povolovala, aby chlapci chodili do kostela, na svatby a jiné slavnosti ve skromnějších krojích, které byly podobné mužským. Kroj se v rodině dědil. Mladší dědil kroj po starším, nebo oblečení dospělých se přešívalo. Nosilo se do úplného zničení. Chybějící nebo zničené části oblečení byly doplněny novými látkami.
Každý sedlák musel mít ve svém šatníku těšínský kroj. Množství použité látky na jednotlivé části kroje, jeho kvalita, rozmach a použití doplňků, svědčilo o bohatství jeho vlastníka. Sváteční oblečení se velice málo nosilo a jeho cennější kusy se v rodině dědily z otce na syna i po několik pokolení. Rozdíly mezi každodenním oblečením chudých a bohatých sedláků byly jenn malé. Oblečení „na každo” muselo být především praktické, proto na něm nebyly pracné ozdoby, které by se rychle zničily.
Když mládenec vyrostl, začal se ohlížet za půvabnými těšínskými dívkami. Mladí lidé začali chodit na zolyty – to znamená, že začali mít vážný zájem o osobu opačného pohlaví. Začali se také více starat o svůj zevnějšek. Oblečení dívek, ale i mládenců bylo ozdobené. Světlejší živé barvy kroje a výšivky poutaly pozornost. Podle tradice musel mít ženich na svatbě nový, z dobrého sukna ušitý kompletní tradiční těšínský kroj, který měl naznačit svatebním hostům, že jde o příštího, rozvážného hospodáře. Kroj se lišil od ostatních jenn tím, že ženich měl uvázaný hedvábný šátek, který dostal od nevěsty a voňončku z umělých kytiček a bílých stužek. Dříve se ženichův klobouk zdobil tzv. chocholkem, bílo-zelenou kyticí z umělých květin. Svatební kroj mladého hospodáře se stal i svátečním oděvem a podle potřeby byl doplňován potřebnými elementy. Pokud mu štěstí přálo a jeho majetek rostl, začal si postupně vyměňovat jednotlivé části oblečení za kvalitnější, ušité podle nejnovějších módních trendů. Ke zdobení kroje si používal také stříbrné šperky, které zdůrazňovaly jeho bohatství.
Těšínský mužský kroj z 19. století se skládal z klobuku, košile, brucleku, špensru, pláště, galat, pásku a bot poloků.
Klobuk (klobouk) válcovitého tvaru se širokou krempou, byl vyroben z tvrdé plsti šedé nebo černé v barvě, měl sametovou stuhu s kovovou sponou. Uvnitř byl klobouk podšitý podšívkou, ve které se nacházela speciální kapsa na peníze, fajfku, tabák a kapesník. Kožešníci vyráběli podobné klobouky ze zaječí srsti tzv. kastuřoky. Velikost, tvar a látka z níž byl zhotoven klobouk se velice rychle měnily a vždy podléhaly módním terndům. Účesy se taktéž se měnily, dříve se nosily dlouhé vlasy s pěšinkou uprostřed, později hladce česané na čelo. Zajímavostí je, že těšínští sedláci nenosili spodní prádlo. Jenom bohatší muži si oblékali tzv. podzuvky – něco jako podvlékačky. V noci spali v košilích.
Světlým akcentem na tmavém oblečení byla bílá plátěná košile, délka sahala ke kolenům a u krku byl úzký obujek – stojáček s bílou nebo červenou stužkou. Když se začaly nosit límce, začali si muži pod krkem vázat červený šatek. Košile na všední den byla šitá z tzv. grubačky, čili hrubého plátna, sváteční pak z jemného, běleného pláténka, bohatě vyšívaného hedvábnými nebo vlněnými nitěmi. Nejstarší košile neměly manžety a šily se z jednoho kusu látky, bez švů na ramenech.
Ve všední den muži nosili plátěné a o svátcích kalhoty ze modrého až tmavěmodrého sukna. Kalhoty byly úzké a stahovaly se širokým na tři prsty koženým opaskem, kterým se muž ovíjel několikrát (a odvíjel, když muž chtěl doma udělat pořádek). Kalhoty se nosily zasoukané do vysokých bot s holeněmi. Lacek (rozporek) se nacházel na pravé nebo na levé straně přední části kalhot. Jen bohatí sedláci si dávali šit solidní, vysoké, kožené „polské boty“, čili poloky, zdobené čaprokem – chumáčkem z řemínků. Také chudší chtěli ve svátek vypadat dobře, a proto si na nízké botky dávali kožená perka. Na vesnicích u Těšína se obyčejně nosily čižmy – pracovní boty a krpce – obuv, kterou měli rádi zvláště starší lidé. Šily se z jednoho kusu vepřové nebo hovězí kůže a na noze se připevnily tzv. novlokami – řemínky, které se zakryly kopycami – vlněnými nebo soukennými ponožkami.
Na bílou košili si oblékalo tmavomodrou, šedomodrou nebo černou soukennou vestu, která se v zde nazývala bruclek. Ozdobou brucleku bylo červené lemování, štepovaný límec, jedna nebo dvě řady stříbrných nebo rohových knoflíků. Během 19. století se objevilo několik různých střihů brucleku. Pro svobodné muže byl bruclek svátečním vrchním oděvem ušitým z kvalitního sukna. Střehem se podobal tzv. kamizole, kterou nosili chudší vesničané, mládenci nebo si ji oblékali do práce. Když bylo chladněji, na bruclek se oblékal barevně sladěný špensr, čili krátký kabátek podšitý vlněnou, károvanou látkou. Špensr měl dlouhé rukávy, širší v ramenou a zúžené v zápěstí. Stejně jako bruclek měl jednu nebo dvě řady stříbrných nebo rohových knoflíků.
Podle toho, co si muž oblékal, tak měl přezdívku - kamizoloř, špenseřok, kabaťoř. Nejluxusnější částí sedlákova oděvu byl plášť. Byla to široká tmavěmodrá soukenná pelerína bez rukávů, s vlněnou podšívkou. Délka sahala někdy až ke kotníkům. Z látky na plášť se mohly ušít až tři obleky, tak byl široký a velký. Plášť se nosil přehozený přes ramena. Zapínal se na koženou pentli a kneblík – kolík na řemínku. Nosil se jen v opravdu chladné dny. Ve všední den se v zimě oblékal tzv. burnus – dlouhý, rovný plášť. Na mráz byl nejlepší krátký nebo dlouhý beraní kožích, který byl obarvený žlutě, hnědě nebo černě. Kožichy se kupovaly na jarmarku. Nejdražší byly dlouhé, bílé kožichy s černým límcem, obšité nahoře suknem a na švech barevnou vlněnou nití.
K zimnímu oblečení se nosily kožené nebo soukenné prstové rukavice a vlněné čepice nebo kožešinové baranice.
Ozdobou mužského kroje byly stříbrné, ploché, velké knoflíky nebo tzv. vypouklé guzy. Stříbrnná spona na klobouku a špensru bývala někdy velice mistrného provedení. Oblečení starších těšínských sedláků (staříků) bylo tmavší barvy a neměnilo se podle módy. Muži se pohřbívali ve svých svátečních oděvech, i když se některé jeho součásti oděvů dědily. Když zemřel mládenec, byl podle tradice pohřben jako ženicha. Národopisci z 19. století neprojevovali stejný zájem o mužský kroj jako o kroj ženský. Proto také rekonstrukce mužského kroje vyžaduje delší studium ikonografických materiálů. Mužský kroj se nosil v střední části Těšínského Slezska až do konce 19. století. Zvlášť oděv bohatých těšínských sedláků, i když skromnější, méně barevný než ženský byl velice elegantní a důstojný. Na konci 19. století byl ženský kroj v největším rozkvětu, mužský kroj, který měl výrazné elementy městského oděvu se pomalu přesstával nosit a odcházel do historie. Dnes můžeme rekonstruované mužské těšínské kroje zhlédnout v muzeích.
Bibliografie:
- Gustaw Fierla, Strój Cieszyński, ZG PZKO Sekcja folklorystyczna, Czeski Cieszyn 1977, s. 64;
- -tentýž, Stroje ludowe na Śląsku Cieszyńskim. W: Płyniesz Olzo..., Zarys kultury materialnej ludu cieszyńskiego, red. Karol Daniel Kadłubiec, Profil, Ostrava 1972, ss. 203 – 223;
- Barbara Poloczkowa, Strój cieszyński w XIX wieku, W: „Polska Sztuka Ludowa”, 1972, nr 3-4, s. 153 – 170;
- Marian Dembiniok, Zarys kultury ludowej Śląska Cieszyńskiego, Muzeum w Cieszynie, Cieszyn 1995, s. 19;
- Jadwiga Wronicz (red.), Słownik gwarowy Śląska Cieszyńskiego, Towarzystwo Miłośników Wisły, Towarzystwo Miłośników Ustronia, Wisła, Ustroń 1995, ss. 358