Kateřina Sidonie, druhá manželka knížete Adama Václava velice ráda lovila. Celé hodiny mohla jezdit na koni, aniž by byla unavená, měla bystrý zrak a pevnou ruku a jen zřídka se netrefila do zvěře. Měla smečku loveckých psů a její oprávněnou chloubou byla knížecí stáj. Narození hříběte bylo oslavováno stejně jako příchod prvorozeného syna. Za nemoc nebo jen malou indispozici oblíbených zvířat byli čeledíni bití.
      Lovecký zámeček, který se nacházel v Marklovicích (dnes část Těšína), byl sice menší než těšínská rezidence, ale byl velmi vkusně a se vším pohodlím zařízen. Jednou na podzim, krátce po smrti manžela, Kateřina pozvala do zámečku hosty. Přijeli z Bielska, Pščiny, Ratiboře a odlehlého Opolí.
      Nebe po několik dnů pokrývaly těžké olovnaté mraky, neustále pršelo a koně se jen s velkými obtížemi brodily v rozmoklé hlíně. O honech si všichni mohli jen nechat zdát. A tak se po nocích hodovalo, ve dne spalo a do Těšína jezdily vozy pro jídlo a pití.
      Kněžna běsnila. S úsměvem na rtech zvala hosty ke stolu, nešla spát pokud se poslední host neodebral na lože nebo neskončil opilý pod stolem s pohárem v ruce. Každý den vymýšlela nová jídla a zábavy, ale ti kteří ji blíže znali, věděli, že se jen stěží ovládá.
      Služebnictvo okamžitě plnilo všechna přání kněžny, jen aby se na ně nerozzlobila. Nechávala často ze zlé vůle trýznit nevinné lidi. Všichni i ten poslední kuchtík věděli, že nebude mít dobrou náladu, pokud si na někom nevybije hněv.
      Konečně se trochu vyčasilo a zvuk rohu jednoho odpoledne oznámil začátek lovu. Vzácní hosté nasedli na koně a vpředu cválala kněžna – jediná amazonka. Na okraji loučky zastavila svého koně a lehce seskočila. Kolem pokřikovali naháněči. Opřela pušku o větev a připravila se ke střelbě. Chvíli čekala na divočáka, než ji přijde do rány. Vzrušením jí vzplály tváře. Střela se neozvala. Naháněč, který měl navést divočáka na mušku kněžniny pušky, se vylekal velikého kance, který se řítil přímo na něho, upustil síť a schoval se. Kněžna se celá roztřásla zlostí a křičela: „To je chám, darebák, bandita !“ Vystrašeného naháněče si vzala na mušku a chtěla ho zastřelit. Najednou si to rozmyslela. Nařídila, aby ho svázali, zbili a hnali do zámku. Tam nešťastníka přivázali k divokému býkovi, kterého měli ve stádě, podpálili mu ocas a pustili. Zvíře se divoce řítilo k lesu a táhlo za sebou nešťastníka jako pytel brambor. Znetvořené tělo bylo nalezeno za několik hodin a na druhý den pohřbeno. I když si kněžna vybila na ubožákovi zlost, přesto se neuklidnila. Stihl ji krutý trest, neboť se jí ubožák začal zjevovat. Probouzela se úzkostí, rozsvěcovala svíce a netečně bloudila po komnatách. Všude za ní znělo tajemné „memento mori!“…
      Za čas se Kateřina změnila k nepoznání. Přestala pořádat zábavy a hostiny, dokonce se vzdala i svých oblíbených honů, oblékala se do černého jako mniška.
Když umřela, lidé ji nazvali Černou kněžnou …

Kdo vlastně byla Černá kněžna ?
      Námětem lidové těšínské pověsti o „Černé kněžně“ byl život několika šlechtičen. Nejčastěji je Černá kněžna spojována s těšínskou kněžnou Kateřinou Sidonií, (1579-1594), vdovou po těšínském knížeti Václavovi (1540-1579). Ta prý milovala svého muže knížete Václava Adama, tak že chodila po jeho smrti jen v černých šatech a tak dostala přezdívku „Černá kněžna“.
      Ve skutečnosti se však Kateřina sedm let po manželově smrti provdala podruhé za Emericha Forgáče z Uher. Střídavě žila v Trenčíně a v Těšíně. A tak pověst o velikém smutku musíme brát s nadsázkou.
      Když se v Těšíně začala šířit nákaza, na kterou zemřelo více než tři tisíce obyvatel, darovala kněžna na zřízení hřbitova zahrady. Vybudovala také kostel sv. Kříže, který dodnes existuje. Kateřina byla dcerou sasského knížete Františka I. Těšínští Piastovci tak byli spříznění s královskou dynastií, která dodnes vládne v Belgii.

      Postava Černé kněžny je také spojena s poslední těšínskou Piastovnou, kněžnou Alžbětou Lukrecií (1626-1653).
      Soukromý život kněžny nebyl šťastný, protože ji v 19 letech proti její vůli provdali za Gundakera, knížete z Liechtensteinu. Manžel s ní zacházel krutě, nedopřál jí ani jídlo. Po smrti svého bratra převzala správu v knížectví těšínském, manžela opustila a nikdy mu nepovolila přechod přes hranice knížectví. Ani ona tedy po manželovi smutek nenosila …