Každý národ má svého hrdinu, Angličané mají Robina Hooda, Švýcaři Viléma Tella, horalé z Tater vyprávějí o Jánošíkovi a nejslavnějším beskydským zbojníkem je Ondráš. Oslavují ho lidové báje, písničky, literatura a umění. Psali o něm mj. Gustav Morcinek, Zofie Kossak a patetickou píseň o zbojníkovi, která patří do stálého repertoáru profesionálního souboru písně a tance „Śląsk“, složil Stanislav Hadyna.
      V Muzeu Śląska Cieszyńskiego v Těšíně se nacházejí obrazy neznámých autorů, které zobrazují smrt vůdce beskydských zbojníků. Na jednom z nich je nápis: „Ondráš, vůdce velké tlupy zbojníků, syn fojta z obce Janovice, která patří k frýdeckému panství, byl zabit společníkem svým ve 34. roku života a ve Frýdku rozsekán na kusy v roce 1715.
      Ondráš byl tedy autentickou postavou. Narodil se v roce 1680 a zbojníkem byl několik let. Byl velmi odvážný, že vrchnost vypsala odměnu ve výši 100 florénů. Této lákavé nabídce neodolal nejbližší Ondrášův kumpán Jurášek. Během zábavy v krčmě zabil svého kamaráda obuškem.
      Vrah však neobdržel slíbenou odměnu. Byl vylákán do Těšína, uvězněn v zámeckém vězení a na kole popraven.

      Jinak vypadá tato skutečnost v lidovém podání. Je zde patrná sympatie ke zbojníkům Ondráškova typu. Hrdina bral bohatým a rozdával chudým. Lid z této legendy čerpal sílu a odhodlání v boji o živobytí.

      Z mnoha příběhů o zbojníku Ondráškovi budeme vyprávět dva, které se odehrály přímo v Těšíně.

Jednou se Ondráš vypravil na trh do Těšína. U jednoho krámu se hádala zlá hokynářka s hubeným stařečkem.
„Oč jde ?“ zeptal se zbojník.
„Opovážil se chtít po mně vejce, když nemá ani zlomenou grešli!“ hubovala ženská.
„Ale já mám peníze !“ opáčil zbojník a ukázal hokynářce pytlík s penězi. Koupil tři vejce a přivolal stařečka.
„Rozbijme je, abychom poznali jestli jsou čerstvé.“
Jak řekl, tak udělal. Pokaždé, když rozbil vajíčko do hrnce, něco kleplo o dno.
„Zlaté dukáty!“ vykřikl překvapený dědek. „Mám v hrnci tři zlaté dukáty!“
„Opravdu“ souhlasil Ondráš a obrátil se na hokynářku s otázkou: “Kolik chcete babko za všechna vejce, které ještě máte?“
Hokynářka sebrala dědovi hrnek. Když uviděla uvnitř zlatý peníz, vzala s krámu další vejce a rozbila je. Ale dukát v něm nebyl. Rozbila všechna vejce. Za chvíli se u krámu vznikla hromada skořápek.
Lakomá ženská vypadala chvíli zmateně, za chvíli zase zuřila. Rychle opustila trh a lidé, kteří byli svědky této roztržky, tiskli Ondrášovi ruku a blahopřáli mu k jeho chytrosti.

S těšínským trhem je spojena ještě další historka. V lese u Těšína potkala chudá žena vůdce zbojníků. Nikdy dříve ho neviděla.
„Dobrý den matko“ zdvořile pozdravil zbojník. „A kampak jdete?“
„Na trh do Těšína. Nesu trochu toho, co mi vyrostlo na poli, abych to prodala a dítě ošatila. Do školy musí jiti.“
„A o Ondrášovi jste matko slyšela?“
„Ba, slyšela a potkat bych ho chtěla, prý chudým jako já pomáhá.“
„Počkej chvíli.“
Vzal veliký štůček sukna, naměřil od buku k buku a podal ženě. K tomu přidal ještě štůček plátna.
„Berte a neděkujte“ řekl, „jenom občas se pomodlete za Ondrášovu duši.“
O něco později tudy šla jistá bohatá žena.
„Slyšela jste o Ondrášovi?“ zeptal se zbojník.
„Je hrozný člověk! Ať ho čerti seberou!“
„A kampak to jdeš?“
„Na trh do Těšína.“
Poprosil ji, aby mu koupila ve městě dvacet cvočků, kterými se kdysi kůže k podešvi přibíjela a předem jí zaplatil.
„Nezapomněla jste na cvočky?“ zeptal se, když se vracela.
„Ne, nezapomněla.“
„To je dobře, budu je potřebovat. Musím je spočítat“ řekl zbojník.
Vzal cvočky a začal je ukládat na kmeni ostrými konci nahoru, a když skončil, uchopil paničku a posadil ji na ně. Panička křičela bolestí.
„Když tady opět půjdete, možná také potkáte Ondráše. Nuže, na shledanou!…“ řekl zbojník a odešel.

      Na severním konci Těšína, nedaleko řeky Olše, se nachází přírodní rezervace „Kopce“. Na jejím území je jeskyně nazývaná „Ondrášova díra“. Někteří lidé říkají, že to byla zbojnická skrýš a jiní, že tam zbojníci ukryli poklady. Ty čekají na dobrého a šlechetného člověka, který je najde jen tehdy, když bude v opravdové nouzi.