Smrt knížete Friedricha Wilhelma v roce 1625 způsobila další přestávku ve fungování těšínské mincovny. Zemřelý ve své závěti odkázal knížectví sestře, Alžbětě Lukrécii, avšak české lenní právo nedovolovalo dědění trůnu ženami. Teprve koncem roku 1638 český král, císař Ferdinand III. Habsburský, svolil, aby kněžna nadosmrti vládla v těšínském knížectví, a bylo uznáno i její právo ražby svých vlastních mincí. Situace Alžběty Lukrécie však byla mnohem složitější než v případě jejích předků. Vládla na základě výjimky, bez možnosti předání vlády svým potomkům, jichž se dočkala v manželství s knížetem Gundakerem Liechtensteinem. Nutnost podrobení se vůli císaře je nejvíce zřetelné právě na mincích, které Alžběta Lukrécie nechala razit. Většina z nich nesla na aversu podobiznu Ferdinanda III. a císařskou titulaturu a pouze na reversu vyobrazený erb těšínského knížectví. Kromě toho byly mince raženy na základě předpisů platných v zemích Koruny sv. Václava a ve Slezsku. Těšínská kněžna, která velmi potřebovala hotovost, si to vynahradila širokým rozmachem, s jakým se ujala výroby mincí, které byly znovu raženy v Těšíně i Skočově. Kromě nečetných, leč velmi významných výjimek, mají mince z dob Alžběty Lukrécie především nízké nominály (groše, krejcary a grešle neboli grošíky), nebo dokonce i velmi nízké (měděné haléře)

. Trvalo však dlouho, než mohla kněžna znovu využívat svá mincovní práva. Stále probíhala třicetiletá válka, během které cizí vojska, dokonce i švédská, pronikala až do Těšína. Navíc v roce 1639 císař vydal nové mincovní pokyny a snažil se dosáhnout uzavření všech knížecích mincoven ve Slezsku. Alžběta Lukrécie před učiněním příslušných kroků využívala porady, mimo jiné vratislavského advokáta dr. Georga Linka. Nejdříve obnovila svou činnost mincovna v Těšíně (v roce 1642). Pro ražbu mincí v Těšíně zaměstnala kněžna Dietricha Rundta, který, jak si zajisté pamatujeme, řídil mincovnu již v letech 1611-14, v dobách vlády knížete Adama Václava působil také ve službách knížete Friedricha Wilhelma. Dietrich Rundt se mezitím stal váženým měšťanem a v roce 1628 obdržel v Těšíně městská práva. Je možné, že pracoval před rokem 1642 i v Krnově. Místní městský úřad mu byl dlužen větší sumu peněz, ale nechtěl mu jí vyplatit. V roce 1642, po dohodě s kněžnou, tedy Dietrich Rundt zabavil zboží krnovského kupce Straucha, jenž údajně tímto utrpěl ztrátu 1200 tolarů. Víme také, že se Rundt navzdory již pokročilému věku kolem roku 1636 oženil s vdovou Marianou, rozenou Bergerovou. Soudě podle příjmení byla příbuznou zlatníka Kryštofa Bergera, který hrál nezanedbatelnou roli v dějinách těšínské mincovny. Měl také dceru, pravděpodobně z prvního manželství, která se jmenovala Anna, ale zdrobněle jí nazývali Hanička. Jejím manželem byl Jan Chrysostom Stadler z Českého Krumlova, který získal městská práva v Těšíně v roce 1635 díky přímluvě mj. jeho tchána. Stadler byl povoláním mincovním prubířem (verdajnem) a v této pozici působil již v roce 1621. Nyní zastával tuto funkci po boku Dietricha Rundta, přestože se jednalo o evidentní střet zájmů.

Zachovala se smlouva podepsaná 24. dubna 1643, čili v den sv. Jiří, mezi kněžnou a Dietrichem Rundtem, na základě které si pronajal právo ražby mincí v Těšíně. Byla uzavřena na jeden rok, přičemž mincmistr získal právo ražby dukátů, tolarů, grošů troj- i dvoukrejcarových, trojkrejcarů a haléřů, tedy od nominálů největších po nejmenší. Měl je razit podle předpisů platných v českých a rakouských zemích i ve Slezsku, s obrázky, erbem a popisem, které odsouhlasí paní kněžna. Aby byl kontrakt pro mincíře výnosný, zavázala se Alžběta Lukrécie vydat zákaz vyvážení stříbra a pagamentu z těšínského území, zejména „místním Židem” (tedy Jakubem Singerem), zatímco všichni mohli tyto nezbytné suroviny do mincovny dodávat. Přislíbila také mincíři, jeho pomocníkům a rytci, který bude připravovat kolky, ochranu, a podle zvyku oprostila Rundtův dům od povinnosti ubytovávání vojska. Ve smlouvě chybí pokyn či příkaz, aby spolu s právem ražby mincí dostal k dispozici samostatnou budovu. Za pronájem mincovních oprávnění měl Dietrich Rundt zaplatit 200 slezských tolarů splatných čtvrtletně do knížecí pokladny. Kněžna však trpěla natolik velkým nedostatkem hotovosti, že byl často nucen na její pokyn, vyplácet část pohledávky předem, např. knížecímu tajemníkovi Jiřímu Eckertovi.

Jak se domnívá Wiktor Karger, k oficiálnímu zahájení nového období ražby mincí v Těšíně došlo právě v roce 1643, ale předcházelo mu určité zkušební období. Každopádně jsou známy trojkrejcary (groše) s iniciálami Dietricha Rundta (D-R), vyražené v roce 1642. Jak je nám známo, mohl podle smlouvy mincmistr vyrábět mnoho druhů mincí, prakticky však razil pouze krejcary (1644) a trojkrejcary (1647).

Na aversu těchto mincí se nacházelo poprsí císaře Ferdinanda III., jeho titulatura a označení nominálu, na reversu vyobrazení těšínského orla a zkratka nápisu: „MONETA.NOVA.ARGENTEA.DUCATUS.TESCHINENSIS”.

Takže jedině revers naznačuje, kdo byl ve skutečnosti emitentem. Když v roce 1646 obsadili Těšín Švédové, byl Rundt přinucen výrobu mincí na nějakou dobu přerušit. Je docela možné, že jeho výrobkem je také grošík bez označení datem, s těšínským orlem na aversu a s jablkem a křížem na reversu.

Rok po zavedení mincovní výroby v hlavním městě svého knížectví kněžna Alžběta Lukrécie rozšířila rozsah mincovní činnosti, když znovu uvedla do provozu mincovnu ve Skočově, kde se stal mincířem Hans Losz. Příslušná smlouva byla podepsána v roce 1644, ale rovněž v tomto případě jsou známy mince, které Hans Losz razil již v dřívějším období.

Jedná se o minci s větším nominálem, totiž o tolar vyražený v roce 1643. Má průměr 41 mm a na aversu byl ve vavřínovém věnci umístěn nápis následujícího znění: „ELISAB.LUCRET.D.G.IN.SIL.TESCH.ET.M.GLOGO.DUCISA;PRINC.D.LICHTENSTEIN”. Na reversu vidíme těšínského orla na štítu, s příslušnými heraldickými ozdobami a po obvodu nápis: „MONETA.NOVA.ARGENTEA.TESCHINENSIS”. Jak je tedy zřejmé, chybí zde císařská symbolika. Mince je pečlivě provedena, byla ražená po vzoru saských tolarů. Stejných kolků bylo v témže roce použito k ražbě dvojitého a čtveřitého tolaru. V pozdější době byla vyražen podobný pětitolar. Zcela určitě byly tyto mince emitovány v malém množství, jednalo se totiž o tzv. „nárokovou“ minci, tedy zdůrazňující politické aspirace kněžny, a nikoliv o normální oběhovou minci. Konec konců není známo, zda zmíněné tolary Hans Losz vyrazil ve Skočově, nebo snad v Těšíně a pod Rundtovým dohledem.

Příslušný kontrakt o pronájmu práva ražby mincí ve Skočově podepsal s kněžnou Hans Losz přesně rok po Rundtovi, konkrétně na sv. Jiří v roce 1644. Podle smlouvy dostal k dispozici prostory na skočovském zámku, kde mohl bydlet a věnovat se své činnosti. Smlouva zněla na tři roky, podmínky byly v podstatě stejné jako ve smlouvě s Rundtem. Losz byl navíc povinen spolupracovat s těšínským prubířem. Kněžna také jeho oprostila od povinnosti ubytování vojsk v jeho těšínském domě. Ze skočovské produkce Hanse Losza jsou známy četné krejcary a trojkrejcary (groše). Podobně jako v Těšíně byla na avers umísťována titulatura císaře Ferdinanda, pouze nápis na reversu poukazoval na to, že emitentem byla těšínská kněžna.

Po uplynutí tří let se stal Hans Losz mincmistrem v Těšíně, poněvadž Dietrich Rundt v první polovině roku 1647 zemřel. Těšínský mincíř se svou činností dopracoval značného jmění i významného postavení. V poslední vůli z roku 1640 ustanovil hlavním dědicem manželku, ale nejvíce odkázal dceři Anně (Haničce). Zanechal také 100 tolarů pro farní školu a 100 zlatých pro evangelický kostel sv. Trojice. Navíc v poslední vůli sepsané v roce 1645 odkázal 600 tolarů také kněžně Alžbětě Lukrécii.

Text: Janusz Spyra
Fotografie: Dominik Dubiel, Renata Karpińska, Wojciech Woźniak