Velení útoku na polské pozice, který začal 23. ledna 1919, bylo svěřeno podplukovníku Josefu Šnejdárkovi. Před tím byl proveden neúspěšný pokus o lest. Na zámku v Těšíně žádala skupina důstojníků převlečených do uniforem důstojníků dohodových států jménem Dohody odchod polských vojsk ze sporného území. Plukovník Latinik se ale nenechal zmást a údajní koaliční vyslanci odešli s prázdnou. Varšava přikázala Latnikovi „na násilí odpovědět silou!“ Československá nóta z 21. ledna dorazila do Varšavy teprve za pět dní. Předtím však, 23. ledna, zaskočený Paderewski v telegramu pražskému ministerstvu zahraničních věcí, protestoval proti agresi československých vojsk. 31. ledna ostře protestovala polská vláda proti útoku a pokusům úřadů ČSR o jeho ospravedlnění u Koalice, jakožto akce údajně provedené se shodou jejich důstojníků a také Varšavy.

Češi útočili ze tří stran: přímo na Těšín z Frýdku, na karvinský revír a Bohumín z Moravské Ostravy a ze Slovenska Jablunkovským průsmykem na Třinec. Proti nim mohla polská strana zatím postavit pouze kolem103 1 500 vojáků a roty milice zachráněné před likvidací. V této chvíli to odsuzovalo Poláky k typicky zdržovacím nebo partyzánským akcím bez možnosti vytvoření frontové linie. 26. ledna ve Stonavě Češi zavraždili 20 polských zajatců a raněných. V Malých Kunčicích padla nejznámější oběť této války, mladší bratr generála Józefa Hallera, kapitán Cezary Haller, který dorazil s posilami (po smirti povýšen na majora). Po ztrátě revíru a hrozbě obklíčení Těšína od severu, plukovník Latinik jako velitel tehdy již vytvořené slezské fronty, se rozhodl 26. ledna evakuovat vojska na linii Visly a přenesl sídlo velení do Skočova. Dorazily další posily, česká početní převaha se zmenšovala. Těšín také opustila většina členů Národní rady, kteří odjeli do Bílska a dále do Krakova. 28. ledna se v sídle krakovské PKL konalo první zasedání nekompletní Národní rady. Bylo na něm přijato usnesení v záležitosti voleb do Ústavodárného sněmu znemožněných českým útokem, kterým byli za poslance uznáni předtím zvolení kandidáti. Na dalším zasedání Národní rady bylo rozhodnuto o provedení náboru dobrovolníků do polského vojska. Probíhající události na frontě přinutily představitelé Národní rady k rozdělení sil a kompetencí za účelem co nejúčinnější obrany polských zájmu v Těšínském Slezsku. Kněz Londzin, D. Kłuszyńska, J. Kantor a R. Kunicki se vypravili do Varšavy na jednání s polskou vládou. T. Reger, P. Bobek a L. Wolf zůstali v Krakově. 30. ledna byla vytvořena expozitura Národní rady v Bílsku, hlavním sídlem ale zůstal Krakov. V čele bílské expozitury byl J. Kotas. Pracovníci v Krakově se zabývali propagandistickými a politickými akcemi, expozitura v Bílsku záležitostmi týkajícími se bezprostředně „terénu“, tedy např. vyplacením platů úředníkům, rentami, důchody, náborem do vojska a pomocí pro uprchlíky. Tehdy vznikly také plány na vytvoření organizace uprchlíků a výstavby nouzových obytných domů pro jejich ubytování v Osvětimi.

28. ledna vypukla třídenní bitva u Skočova. Čechům se nepodařilo překročit Vislu, útok Šnejdárka se zhroutil. Na protiútok ale chyběly Latinikovi čerstvé síly. Po soumraku 30. ledna navrhli čeští vyjednavači uzavření příměří, které Poláci přijali a které bylo následně prodlouženo o dalších 24 hodin. Formální dohodu o ukončení vojenských akcí podepsali oba velitelé 3. února. Závazná byla 7 dní, s automatickým106 prodloužením o další týden, pokud některá ze stran jí nevypoví 48 hodin před koncem tohoto termínu. 28. ledna informoval ministr Beneš prezidenta Masaryka, že vojenská operace zapůsobila v Paříži „špatným dojmem“. Nesoudil však, že to byl protiprávní akt a vynucoval udržení prioritních bodů pro Československo v karvinském revíru a železniční dráhy z Bohumína na Slovensko s přiměřeným nárazníkovým pásmem na východ od Olzy. 29. ledna tedy pražské orgány přikázaly Šnejdárkovi zastavit další pochod, na což český velitel přistoupil teprve po porážce u Skočova. Mírová konference zasedající v Paříži od 19. ledna 1919 ustavila Komisi pro polské záležitosti a Komisi pro československé záležitosti. Poprvé Nejvyšší rada konference projednávala těšínskou otázku 29. ledna. Na jejím fóru promluvil Roman Dmowski a označil linii z 5. listopadu za budoucí hranici mezi oběma státy a požadoval stažení českých vojsk. Beneš a Kramář, kteří chtěli zahladit nevýhodný dojem pro svou zemi po vojenské agresi, vyzvedávali Poláky nedodržované listopadové dohody a poukazovali na nutnost držby karvinského uhlí pro Československo. 31. ledna Komise pro polské záležitosti obvinila Československo z porušení dohod. 1. února delegace Spojených států, Francie, Velké Británie, Itálie a reprezentant Polska R. Dmowski podepsali „Dohodu v záležitosti těšínského Knížectví“, podle níž měla i nadále administrativa v Těšínském Slezsku fungovat podle rozhodnutí dohody z 5. listopadu 1918. Šnejdárkovo vojsko se ale nemuselo stáhnout do výchozích bodů před 23. lednem, ale pouze za řeku Olzu. Do doby vyřešení sporu mírovou konferenci, území podél železniční trati na sever od Těšína měly obsadit české oddíly, na jih od107 Těšína polské. Tak získali Češi faktickou kontrolu nad celým karvinským revírem. Do Těšína měla přijet mezispojenecká komise. 3. února pod nátlakem Francie a USA dohodu podepsal Beneš, který, i když s ní nebyl spokojen, však dosáhl důležitého cíle - internacionalizace těšínské otázky. Při projevu 5. února před Nejvyšší radou mírové konference tak vyhradil, že ČSR požaduje celé Těšínské Slezsko z ekonomických důvodů. Optimisticky také potvrdil, že těšínští Češi, Němci a jejich stoupenci jsou schopni převážit polské hlasy v případném plebiscitu. Podepsání pařížské úmluvy nebylo přijato se souhlasem těšínské Národní rady. Ve speciálním protestu předaném do rukou premiéra I. Paderewského, vyslanému 6. února 1919 z Krakova, bylo poukazováno na porušení práva na sebeurčení národů, s konstatováním, že nikdo neoprávnil činitele, kteří podepsali dohodu k zastupování Národní rady. Požadovalo se také postavení viníků „na pranýř názoru lidu“. 5. února Národní rada ve spěšné depeši polské delegaci v Paříži požadovala, aby v jednáních na téma eventuální přechodné neutralizace Těšínského Slezska byla dodržena zásada, že neutrální pásmo se musí rozkládat mimo těšínský okres vzhledem k jeho čistě polskému charakteru. Bylo při tom zdůrazňováno, že zábor revíru musí provést vojska „samozřejmě koaliční a ne nějaké české legie“. Byla požadována obrana linie z 5. listopadu 1918 jako budoucí hranice se zdůrazněním, že Poláci představují v tomto pásmu 72 % obyvatelstva a že je pro Polsko nezbytné získat „jediné plynové a koksovatelné uhlí ve Slezsku“.

9. února se do Bílska dostavila delegace horníků z revíru, která informovala o vypuknutí stávky na znamení protestu proti české okupaci. Horníci požadovali odchod českých oddílů z dolů, jejich nahrazení lidovými milicemi a návrat administrativy podle dohody z 5. listopadu 1918. Zmíněná stávka trvala s přestávkami od 8. února do 25. března. Úkolem Mezinárodní kontrolní komise v čele s Francouzem M. Grenardem, která dorazila do Těšína 12. února, bylo vytvoření zprávy o situaci v Těšínském Slezsku pro mírovou konferenci. Avšak kontrolní komise nebyly schopná zajistit vykonání závěrů pařížské úmluvy, protože Češi nechtěli ustoupit od Skočovaa. Navíc došlo k prvním krvavým střetům mezi polskými a českými obyvateli v Orlové. Grenard přitom byl zjevně nakloněn československé straně. Situací se musela zabývat Mezispojenecká mise pobývající ve Varšavě, která jako nadřízený orgán vyvinula nátlak na kontrolní komisi, aby dodržovala koaliční ustanovení. 24. února se tedy dostavili do Těšína zástupci mise: francouzský generál Henry Niessel, italský generál Longhena G. Romei a Angličan plukovník H. Wade, kteří vymohli na československé straně dodržení úmluvy. V podepsané vojenské úmluvě dne 25. února bylo ustanoveno, že Těšín, Třinec, Jablunkov a Fryštát se vrátí pod kontrolu polských vojsk a Karviná a Bohumín připadnou české straně. Mezi vojsky obou stran, podél demarkační linie bylo zavedeno neutrální pásmo, kam nemohla vojska vkročit. Oddělovala však některé obce od úřadů ve městech a dokonce dělila samotné obce, čímž zaváděla administrativní chaos. Počet vojáků v pásmu do deseti kilometrů od demarkační čáry nesměl na obou stranách překročit 3000. Polské vojsko se vrátilo 27. února do Těšína, kde bylo přivítáno několikatisícovým davem Poláků. Expozitura Národní rady v Bílsku ukončila svojí činnost, poté, co se již dříve vrátila část jejích členů.

110 111

17. února se konalo první zasedání Národní rady v Těšíně po útoku českých vojsk. Zúčastnilo se ho sotva sedm lidí, ale byli mezi nimi kněz Londzin, J. Michejda a T. Reger, kteří se rozhodli po krátkém pobytu v Bílsku vrátit, když využili záruky bezpečnosti nabízené spojenci. Nadále však předsedové Národní rady nemohli vykonávat svoje úkoly, což v dalším průběhu prohlubovalo kompetenční chaos v jednotlivých výborech Národní rady. 4 . b ře z n a Ná ro d n í ra d a s t a n ov i l a pl á n zorganizování manifestací v devíti místech Těšínského Slezska. Na shromáždění ve Fryštátu vyzvali Čechy k respektování pařížské úmluvy. Šlo především o navrácení území okupovanými československými vojsky a dodržování dohody z 5. listopadu 1918 v oblasti civilní administrativy, což Praha nepřijímala. Za hlavní kritérium budoucího stanovení hranice mezi Polskem a Československem bylo stanoveno právo na sebeurčení národů. Přítomní takto protestovali proti vytvoření zvláštního karvinského hejtmanství v českém pásmu, v jehož čele stanul bývalý fryštátský hejtman J. Baron. Nástupcem Barona ve Fryštátě se stal propolsky orientovaný Němec Leon Schalscha. Polská strana ztrácela skutečnou moc na třetině území, které kdysi spravovala. V tomto ohledu bylo těžké zvrátit výsledky útoku vojsk ČSR z 23. ledna. Přičinila se o to i vyhláška vydaná Zemským národním výborem 6. dubna, která zakazovala obecním úřadům i v polském pásmu vykonávat nařízení Národní rady a polské zemské vlády. Situaci komplikovaly případy rozpouštění obecních zastupitelstev v českém pásmu, české okolkování peněz v jejich pásmu, neplnění dodávek uhlí, neuznávání kompetencí krajského soudu v Těšíně řízeného Feliksem Bocheńským a také školní komise Národní rady komplikovaly situaci. Protesty Národní rady a v některých případech také kontrolní komise nepřinášely výsledek. Nutnost nezávislosti na českých soudně-právních institucí měla tedy vliv na vytvoření zvláštní advokátní komory v Těšíně. Předsedou se stal Němec Rudolf Bukowski. Zmírnění konfliktů na obou stranách demarkační linie se bezvýsledně pokoušela vyjednat vzniklá smírčí komise, jejímž předsedou na polské straně se stal Jan Zamorski, za českou stranu byl jmenován podplukovník Šnejdárek. Zamorski, který se marně dožadoval respektování Československem dříve podepsaných mezinárodních a bilaterálních závazků, na znamení protestu opustil na počátku května Těšín. Vrátil se jako delegát polské vlády v době příprav na plebiscit.

Podle názoru Francie, si Polsko mohlo vynahradit ztráty na Těšínsku v Horním Slezsku. O narůstajících problémech kolem těšínské záležitosti, která se dřív zdála tak jednoduchá, se přesvědčil kněz Londzin, po113 rozhovorech s G. Szurou a R. Dmowským, když dorazil 19. března do Paříže. Londzin se setkal také s Benešem, který se snažil přesvědčit předsedu Národní rady o svém stanovisku. Ve skupině polských delegátu byla také zvažována myšlenka plebiscitu. V březnu 1919 diplomacie ČSR podala již dříve promýšlený návrh, aby byl Polsku přiznán pouze bílský okres. Proti tomu byl Zemský národní výbor, který nadále požadoval celé Těšínské Slezsko, ale neměl vliv na rozhodnutí pražské diplomacie. 14. března usnesením Ústavodárného sněmu ve Varšavě bylo jeho složení rozšířeno o dřívější polské kandidáty z Těšínského Slezska: P. Bobka, K. Jungu, J. Kantora, R. Kunického, J. Londzina, T. Regera. 11. dubna sněm schválil příslušnost polských části Těšínského Slezska, Spiše, Oravy a Čadecka k Polsku, ačkoli usnesení mělo samozřejmě pouze deklarativní charakter. 14. dubna, po zamítnutí projednávaných návrhů neutralizace Těšínského Slezska, dorazily k Nejvyšší radě mírové konference dva projekty řešení těšínské otázky připravené smíšenou komisi pro československé a polské záležitosti.V prvním, zformulovaném většinou mocností, byl Polsku navržen pouze bílský okres, ve druhém, italském to byl bílský okres, část těšínského okresu s Těšínem a Třincem, ale bez Jablunkova a fryštátský okres s Fryštátem, Karvinou a Bohumínem. Polsko by dostalo 8 (20 %) uhelných dolů Ostravsko-karvinského revíru. 15 km dlouhý úsek Košicko-bohumínské dráhy, který by zůstal na polské straně by byl pro ČSR doplněn vybudovaným spojením. Podobný projekt dorazil do Paříže od kontrolní komise z Těšína s tím, že přiřazoval Polsku 10 dolů. Podle příjmení člena komise a skutečného tvůrce návrhu, italského důstojníka, byl nazvaný „Tissiho 114 115 linie“ nebo „Larischovská linie“, neboť pozemky tohoto průmyslníka by se ocitly v Polsku. Tento návrh, ačkoliv výhodnější pro Polsko, neuspokojil žádnou ze stran. Začaly se tedy další vleklé diskuse. Během jedné z nich prezident Masaryk představil svému dávnému známému z vídeňské Říšské rady Zygmuntu Lasockému návrh linie řeky Olzy jako hranice, z Těšínem, Bohumínem a Jablunkovem na polské straně, ale bez Košicko-bohumínské dráhy. Vzhledem k úspěchům polských vojsk ve východní Haliči a porážce československých vojsk v bojích s maďarskými komunisty na Slovensku, mezi polskými politiky a vojenskými činiteli, např. F. Latinikem, se objevovaly myšlenky na téma možnosti vojenského obsazení českého pásma v Těšínském Slezsku. 30. dubna se delegace těšínských Poláků setkala s J. Piłsudským. K setkáním s reprezentanty Těšínského Slezska došlo ještě několikrát. Na jednom z nich Piłsudski prohlásil, že Polsko se svých nároků nikdy nezřekne, nepadly ale žádné návrhy pomoci. V prosinci, během rozhovoru s R. Kunickým, Piłsudski konstatoval, že po porážce Rusů začne válku proti ČSR. Varšava a také čím dál méně optimističtí pracovníci Národní rady tedy počítali s tím, že s úspěchy polských zbraní na východě přijde zvýšení významu Polska a oslabení pozice ČSR. Mezitím Nejvyšší rada mírové konference se rozhodla ještě jednou přinutit oba státy k přímým jednáním. Kdyby ta nepomohla, mělo padnout arbitrážní rozhodnutí mocností, které by nejspíš vyznělo pro Polsko nevýhodně. Po dlouhých průtazích došlo k jednáním v Krakově 21. července. Polská strana, ačkoli zastává linii z 5. listopadu 1918 s úpravami ve svůj prospěch, během porad navrhuje plebiscit. Československá strana však neprezentuje připravovaný návrh hranice na Olze jako116 svůj maximální ústupek. Myšlenku plebiscitu, který chce Polsko provést pouze v pro ně fakticky sporném těšínském a fryštátském okrese, Češi odmítají a dožadují se opět celého Těšínského Slezska. Jednání trvající do 29. července končí fiaskem.

Po neúspěchu jednání v Krakově, vyvolal podrážděnou reakci mnoha polských Těšíňáků (nemluvě už o reakci Čechů) nový návrh smíšené spojenecké komise pro polské a československé záležitosti, který na základě hlášení kontrolní komise v Těšíně Polsku navrhoval velkou část karvinského revíru. Představitelé Národní rady, nezávisle na zájmu Varšavy k možnosti nového kompromisu, totiž většinou nadále zastávali linii z 5. listopadu 1918, protože již tehdy mysleli na vítězství v plebiscitu. Na návrh L.Wolfa Národní rada schválila vyslání rezoluce do Varšavy a Paříže s protestem proti záměrům na připojení jihozápadní části těšínského okresu k ČSR a s prohlášením, že „žádná moc nedonutí polské obyvatelstvo celého Slezska, aby uznalo bezpráví provedené na čistě polském obyvatelstvu“. Narůstající napětí za demarkační linií zesílilo nárůst obav mezi Poláky před dalším útokem českých vojáků, kterých pobývalo na západ od Olzy 13 000. Přestože byla Národní rada o těchto obavách (hlavně ve Fryštátě) vyrozuměna, nebyla schopna protesty koordinovat. V této době však vznikla myšlenka na postavení pomníku C. Hallerovi, který padl v boji s Čechy. Aby předešla dalšímu ubývání zásob, vydala Národní rada nařízení o úplném zákazu vývozu potravin z Těšínského Slezska. Bylo také zavedeno přídělové hospodářství a rolníci byli povinni odevzdávat dodávky potravin (vyhýbalo se pojmenování „rekvizice“). Prodej117 masa a živého inventáře probíhalo pod speciálním dohledem místních kontrolorů hospodářských úřadů. V polovině srpna 1919 se představitelé Národní rady začali častěji zabývat napjatou situací v Horním Slezsku. 26. srpna, den po vypuknutí povstání, vystoupil na zasedání Národní rady kněz Franciszek Palarczyk z rybnického okresu. Informoval přítomné o represích Grenzschutzu a překročení polské hranice Němci v okolí Petrovic u Karviné s úmyslem zaútočit na hornoslezské uprchlíky, kteří tam pobývali a kde byl Národní radou pro ně vytvořen pečovatelský výbor. Přítomní schválili rezoluci vyzývající polskou vládu k zajištění hranic Těšínského Slezska před dalšími německými útoky. V této době, vlivem příznivé vojenské situaci na východě, pozice Polska v Paříži rostla. 22. srpna smíšená komise pro polské a československé záležitosti navrhuje „Tissiho linii“ za budoucí hranici proti stanovisku Francie. 3. září však Francie tento návrh zamítá. Záležitost se opět vrátila k oběma komisím. V této situaci se přistoupilo k prozkoumávání myšlenky plebiscitu. Beneš, přes počáteční postoj Polska, zůstával u provedení hlasování na celém území Těšínského Slezska, ačkoli mu nezáleželo na zemědělském okolí Skočova nebo Strumeně a bílském textilnictví. Šlo o důležité hlasy Němců a „Šlonzáků“, bez nichž by Češi byli bez šancí v hlasování, jenž mohly vyrovnat polské hlasy na Prahou požadovaném území západně od Olzy. Ačkoli podpora této skupiny obyvatel budila v Paříži nechuť, Praha neměla jiné východisko. Pro hlasování na celém území Těšínského Slezska se nakonec vyjádřil R. Dmowski, čímž udělal chybu. S plebiscitem souhlasil také Beneš poté, co jej do Paříže přijel ujistit J. Koždoň120 o podpoře jeho stoupenců. 11. záři Nejvyšší rada mírové konference rozhodla o provedení plebiscitu a 27. září oficiálně toto rozhodnutí potvrdila. Plebiscit se měl konat během tří měsíců také na Spiši a Oravě. Hlasovací právo bylo určeno osobám žijícím na území hlasování od 1. srpna 1914, které před 1. lednem dovršily 20 let. 20. ledna 1920 přijela do Těšína Mezispojenecká plebiscitní komise v čele s Francouzem hrabětem Gustavem de Manneville. 4. února vkročil do města prapor francouzských a za několik dní italských vojáků.

V době vyhlášení plebiscitu zavládlo mezi pracovníky Národní rady nadšení, vyplývající také ze samotného faktu prolomení bezvýchodné situace v prodlužujícím121 se konfliktu. Již 17. záři vznikl v Těšíně hlavní plebiscitní výbor (Główny Komitet Plebiscytowy) v čele s R. Kunickým. Jeho členy byli: kněz Dominik Ściskala (ZŚK), Mieczysław Jarosz (PPS) aj. Kotas (PSL). Bylo vytvořeno 24 oblastních plebiscitních výborů a menší místní výbory. Pro podpoření plebiscitní agitace byli uvolněni z polské armády důstojníci a vojáci pocházející z Těšínského Slezska. Koncem prosince 1919 byla vytvořena také tajná vojenská organizace (Tajna Organizacja Wojskowa), která měla chránit polské obyvatelstvo a zabránit případnému útoku československých vojsk v prvních chvílích po plebiscitu, o kterém se soudilo, že skončí českou porážkou. Také Češi vytvořili plebiscitní výbory a tajnou organizaci s názvem Občanská Obrana. 23. záři Národní rada diskutovala nad německou a „šlonzákovskou“ problematikou a vracela se také k hornoslezské otázce. Přítomní vyhlásili heslo „Slezsko pro Slezsko“. Hlavním iniciátorem spojení obou části Slezska byl L. Wolf. Podle jeho názoru by tento projekt získal pro Polsko Němce i „Šlonzáky“. Budoucí slezská provincie měla, podle Wolfa, zaujímat také chrzanovský okres a tzv. Dąbrovský revír v bývalém ruském záboru. S jeho projevem souhlasila většina účastníků zasedání. Bylo přijato prohlášení, že Národní rada bude směřovat všemi silami ke sjednocení Těšínského Slezska, Horního Slezska, chrzanowského okresu a Dąbrowského revíru v jeden administrativní celek v rámci polského státu. Administrativní úřady budoucí provincie by byly povinny přihlížet na odlišnost těchto částí. Rezoluce vyzývala také slezské poslance, aby podpořili tuto iniciativu v Ústavodárném sněmu. Tento projekt byl podporován místním polským tiskem, který adresoval s tím spojené články především straně koždoňovského tábora. Sám Koždoň byl proti polské koncepci, která předpokládala připojení k budoucímu slezskému vojvodství jen toho území Těšínského Slezska, které Polsko získá v plebiscitu. Vůdci ŚPL šlo zase o nedělitelnost Těšínska. Nicméně s plány Národní rady souhlasila frakce „šlonzáků“ seskupená kolem protivníka Koždoně Adama Sikory, která v polovině října 1919 podpořila ideu zvláštní slezské provincie s vlastní samosprávou, kdy zavrhla československou opci. Také část Němců, především bílských, se z praktických důvodů vyjádřila pro připojení k Polsku. Odevzdání hlasů Polsku podpořila také část německých sociálních demokratů, což bylo zásluhou pracovníků PPS. 3. listopadu delegát polského ministerstva zahraničních věcí u Mezispojenecké kontrolní komise Władysław Günther předal jí nótu proti rozpouštění obecních zastupitelstev Čechy. 6. listopadu těšínští poslanci podali návrh Ústavodárného sněmu v záležitosti pronásledování Poláků v Těšínském Slezsku.

123

Na další manifestaci ve Fryštátě, zorganizované 14. prosince, byla hlavní pozornost přítomných členů Národní rady a několikatisícového davu zaměřena na pronásledování polských obyvatel za demarkační linií a žádosti o navrácení tamní administrativy z 5. listopadu 1918. Přítomní se v rezoluci dožadovali, aby Národní rada přesvědčila polskou vládu k obsazení Těšínského Slezska až k Ostravici vojskem. V případě nereagování centrálních úřadů byla ohlašována sebeobrana, za jejíž činy by byla odpovědná polská vláda.

2. února 1920 Mezinárodní plebiscitní komise převzala vládu v Těšínském Slezsku. Rozhodla, že linie z 25. února 1919 bude od nynějška rozhraničovat administrativu a soudnictví obou částí sporného území, které bude nazváno prefekturami. Polským prefektem se stal Z. Żurawski, českým Alois Michálek. Mezi prefektury bylo rozděleno zlikvidované neutrální pásmo. Koncem února se komise rozhodla podržet si tzv. karvinské hejtmanství, které předalo do správy jí podřízené administrativní komisi, jejímž předsedou byl Demetrio di Bernezzo a polským delegátem se stal T. Adamecki. Byla rozpuštěna slezská milice (činná od května1919 jako nástupkyně polské milice) a četnictvo bylo podřízeno koalici. Svou činnost ukončila polská zemská vláda a úloha Národní rada byla zredukována na reprezentaci polského obyvatelstva a na mezistranickou platformu polských stran. Působení spojenecké plebiscitní komise se dobře nezapsalo do paměti těšínských Poláků. De Manneville byl obviňován ze zaujatosti a dokonce z čechofilství, k čemuž však zavdával pádné důvody. Komise nereagovala na rostoucí teror v české prefektuře vůči místním Polákům, především na území Orlové. Počet uprchlíků se zvýšil na124 2 000. G. de Manneville měl široké vazby na francouzský kapitál angažující se v československém průmyslu a jeho prostřednictvím koncern Schneider-Creuzot získal třinecké železárny. Na činnost komise reagovala řada protestních shromáždění v Těšíně: 12. února 1920 protestují učitelé, 15. února polští starostové, 22. února polští horníci. Mezi 7. a 11. březnem dochází k novým krvavým střetům v Orlové a také v Doubravě, Porubě, Rychvaldu, Lazích a Petřvaldu. V celém Těšínském Slezsku trval plebiscitní boj. Poláci zvažovali plány otevřeného ozbrojeného vystoupení jako počátku většího povstání. V Karviné došlo ke střetu TOW s francouzskými a italskými vojáky a s českými bojůvkáři. Delegát polské vlády u de Mannevillovy komise J. Zamorski je odvolán. Na jeho místo nastupil F. K. Latinik, povýšený již na generála, a po něm F. Bocheński. Na východ od Olzy pro Československo agitují polsky „Šlonzakovci“, kteří na výzvu Koždoně sázejí na československou kartu. Také část místních Němců se přiklání k Praze. Po obou stranách dochází k dalším teroristickým akcím, vybuchují granáty, umírají lidé. Narůstá počet zastrašovaných osob a lidé jsou již unaveni probíhajícími událostmi. Důležitou roli hrálo v plebiscitní agitaci zásobování, s kterým si lépe poradili Češi. Poláci, kteří nedisponovali většími zásobami, byli bezmocní vůči přívalu deficitních potravin, které Praha posílala za snížené ceny do konzumů v českém pásmu i do „šlonzákovských“ konzumů v polském pásmu. Tato záležitost měla nepříznivý vliv na atmosféru mezi potencionálními stoupenci připojení Těšínska k Polsku.

Z důvodu situace v Těšínském Slezsku G. Szura informoval Varšavu, že „plebiscit v té části Polska o kterou jde nejvíce, by byl úplně prohraný“. Za účelem zabráněni teroru českých126 bojůvek polští vojáci tvoří další tajnou organizaci, Slezskou konfederaci (Konfederacja Śląska). 23. března Mezinárodní plebiscitní komise vydala plebiscitní řád a plebiscit byl naplánován na začátek května. 13. dubna Češi vytvořili v Těšíně zvláštní subprefekturu pro obce z těšínského okresu pod jejich pravomocí. Od poloviny března polské úřady spolu s představitely Národní rady začínají pochybovat o provedení nestranného plebiscitu. Od poloviny května jej začínají bojkotovat, když nedodávají de Mannevillově komisi soupis osob oprávněných hlasovat. 4. května, na návrh Mezispojenecké plebiscitní komise, Velvyslanecká konference v Paříži odložila provedení plebiscitu o další dva měsíce. Podle pesimistických hodnocení Poláků i vzhledem k pročeskoslovenskému postoji „Šlonzákovců“ a většiny Němců, mohla tehdy polská strana počítat pouze s polovinou hlasů. Sám Koždoň odhadoval „šlonzákovské“ řady na 60 000 (včetně hlasů 90% těšínských evangelíků), naproti tomu polští pracovníci se dopočítali pouze 25 000. 7. května došlo k dalším ostrým střetům v Bohumíně, Karviné, Orlové, Těšíně, přičemž v posledním případě šlo o „Šlonzáky“. 19. května Poláci předkládají Mezispojenecké plebiscitní komisi seznam „českých zločinů a násilí“. Podobný, ale rozsáhlejší soupis, dodali zakrátko i Češi. 21. května vypukla stávka polských horníků v Karviné proti postupu českého četnictva, která trvala do 27. června, stávkující se zároveň dožadovali zavedení polské administrativy. 25. května v nótách západním mocnostem obvinila polská vláda českou stranu z používání teroru, koncentrace vojsk u Ostravice a bolševické propagandy, což znemožňuje provedení plebiscitu. 28. května na konferenci čelních polských představitelů bylo v Těšíně rozhodnuto o maximálních a minimálních teritoriálních požadavcích. Maximální program zahrnoval přiznání Polsku bílského, těšínského a fryštátského okresu a rozdělení národnostně smíšených obcí ležících mimo území těchto okresů. Minimální program představoval bílský a těšínský okres bez 5 obcí s českou většinou. Ve fryštátském okrese měla hranice probíhat západně od Prostřední Suché, Karviné, Polské Lutyně, Skřečoně, Vrbice. 31. května však polská delegace z Těšína ve Varšavě stanovila, že Polsku mají připadnout obce s 80 % polskou většinou a o osudu zbývajících obcí mají rozhodnout jednání. Polské nároky měla posílit situace na bolševické frontě, tehdy příznivá pro Varšavu, ale kterou s nechutí přijímali v Praze.

Koncem května 1920 francouzská vláda navrhla Benešovi v těšínské záležitosti arbitráž, přičemž arbitrem se měl stát belgický král Albert. Myšlenka arbitráže byla přednesena již několik týdnu dříve polským vyslancem v Praze Erazmem Piltzem, který jí představil Benešovi a který doufal v příznivé rozhodnutí belgického panovníka pro Polsko. Obě strany konfliktu zpočátku přijaly nové řešení. 13. června Konference velvyslanců tedy oficiálně navrhla Praze a Varšavě belgickou arbitráž. Poláci souhlasili 22. června, ale Češi návrh zamítli, když počítali s většími šancemi při arbitráži mocností a ne pouze krále Alberta. 1. července československý parlament ale definitivně zavrhl i arbitráž mocností a požadoval plebiscit. Činnost plebiscitní komise směřovala k úplnému omezené kompetencí Národní rady a dokonce k její úplné likvidaci. V této situaci činnost jejich výborů a komisí fakticky skončila. Na zasedání Národní rady se tedy většinou probíraly hlavně stížnosti na adresu spojenců úřadujících v Těšíně. Jednání polského orgánu se také konala stále méně častěji. První velká pauza (nepočítaje válku) nastala mezi 13. a 28. dubnem 1920, další mezi 28. dubnem a 12. květnem 1920. Později se konala pouze tři zasedání: 28. května, 28. června a 4. srpna 1920. Po odmítnutí arbitráže se západní mocnosti vrátily k myšlence plebiscitu. V Těšínském Slezsku se ale situace zhoršovala. Z obou stran již docházelo nejen k bitkám během shromáždění, ale i k ozbrojeným útokům plebiscitních bojůvkářů. Oblast jejich činností zahrnoval také těšínský okres a okolí Skočova, kde šířily postrach skupiny „šlonzáků“, se kterými bojovali polské bojůvky zároveň terorizující pročeské obyvatele. 2. července Mezinárodní plebiscitní komise vyhlásila výjimečný stav a Varšava vyjádřila konečný souhlas s plebiscitem. To však již v této chvíli nemělo význam vzhledem k událostem, které se staly na konferenci vlád států Dohody probíhající od 6. července v belgickém Spa. Pod vlivem nepříznivého vývoje na bolševické frontě premiér W. Grabski, který se konference účastnil, výměnou za slib vojenské pomoci pro Polsko a prostřednictví v rozhovorech s bolševiky, 10. července souhlasil s podřízením se rozhodnutí Velvyslanecké konferenci v otázkách polských hranic na východě (Bělorusko, východní Halič, Litva), na Těšínsku a také na Spiši a Oravě. Polský premiér společně s Benešem podepsali v této záležitosti společné prohlášení, v němž vyjadřovali přesvědčení, že mocnosti přihlédnou k zájmům Polska a Československa.

Jednání Velvyslanecké konference byla zahájena 19. července v Paříži a téhož dne se diskutovalo o těšínské otázce. Polští delegáti nebyli přítomní, I. Paderewski však představil polské hledisko následující den. Mezi členy130 opožděné polské delegace byli např. Londzin, Kiedroń, Kulisz a Dąbrowski, kteří dorazili jako přizvaní experti. Na verdikt, který již byl stanoven, neměli velký vliv. Velvyslanecká konference ohlásila rozhodnutí o vytyčení hranice na linii řeky Olzy 28. července 1920. Jablunkov, západní část Těšína, Fryštát, Karviná, Bohumín a celý hornický a hutnický průmysl Těšínského Slezska spolu s celým slezským úsekem Košicko-bohumínské dráhy a více než 150 000 Poláků připadlo Československu. Takový průběh hranice, určený fakticky Benešem, nebyl žádným kompromisem, ale polskou porážkou. Maximální územní ústupky Československa v těšínské otázce, čili linie Olzy, netvořilo totiž ani minimum požadavků polské strany.

28. července podepsal rozhodnutí mocností E. Beneš. Vzhledem k odjezdu I. Paderewského do Londýna bylo polskou stranou podepsáno, po protestech a neúčinných pokusech o intervenci, až 31. července. V protestu proti takovému řešení I. Paderewski prohlásil, že mezi oběma národy byla vykopána propast, „kterou nic nemůže překlenout“. Výsledkem provedeného rozdělení připadl Polsku pouze okres bílský a těšínský k řece Olze, několik obcí z fryštátského okresu (1009 km2, 43,8% území). Československo získalo 1273 km2 (56,2 % území). V československé části Poláci tvořili v roce 1910 48,6%, Češi 39,9%, Němci 11,3% obyvatel naproti tomu v obcích, které chtělo Polsko připojit tvořili Poláci vice než 70% obyvatel. Na Spiši Polsko získalo 14, na Oravě 13 obcí. Na posledním zasedání Národní rady 4. srpna 1920 přítomní členové protestovali proti rozhodnutí mocností, kterým přiřkli 2/3 polského obyvatelstva k českému státu.

131

Národní rada projevila lítost, že se polská vláda zřekla plebiscitu a vyzvala sněm ve Varšavě, aby neratifikoval rozdělení Těšínského Slezska. 10. srpna Polsko a Československo převzaly jim určená území z rukou Mezispojenecké plebiscitní komise. Okresy těšínský a bílský byly včleněny do autonomního slezského vojvodství. V československé části vzniká město Český Těšín a českotěšínský okres, jehož území obývané Poláky spolu s fryštátským okresem se od té doby nazývá v Polsku „ Śląsk nad Olzą“, „Śląsk Zaolziański“ nebo „Zaolzie“. Počet polských uprchlíků zpoza Olzy se zvýšil na 12 000. Polský sněm rozhodnutí z 28. července nikdy neratifikoval. Mnohaměsíční boje Poláků a Čechů o Těšínské Slezsko skončily tedy porážkou polské strany, a zanechaly otazníky nad smyslem mnohaletého úsilí o zachování a rozvoj velké části polského národa na slezských hranicích. Jinak ani nelze nazvat skutečnost, že bylo Československu přiznáno faktické centrum regionu, v němž se mnoho let vyvíjel polský národní živel, které zahrnovalo nejvíce národně uvědomělé a nejlépe zorganizované polské obyvatelstvo, jenž se nejhlasitěji dožadovalo státního svazku s Polskem. Od přijetí definitivního rozhodnutí se o jeho osudy veřejnost nepřestávala zajímat. Na první pohled jednoduchá záležitost z roku 1918, splnění tužeb mnoha tisíc Poláků, se ukázala v konečném výsledku snadná jen zdánlivě, ostatně stejně jako mnoho jiných problémů středoevropského pohraničí po rozpadu Rakousko- Uherska.

V probíhajícím sporu měly obě jeho strany své důvody, ale od počátku do konce používaly vzájemně se vylučující argumenty. Československu záleželo především na ekonomickém zisku, kterým si chtělo upevnit vedoucí pozici ve střední Evropě, což se během vývoje konfliktu stávalo čím dál tím zřejmější. Těchto pozic chtěli Masaryk a Beneš pro svou zemi ale dosáhnout také krátkozrakou politikou opravdu nepřátelské neutrality vůči Polsku, které bojovalo s bolševickým vpádem, zatím co byly na území Československa zadržovány vlaky s vojenským materiálem směřujícím do Polska. Po vítězném sporu s Polskem se Praha již nezajímala o osud svých „šlonzákovských“ a německých stoupenců na polské straně hranice. Způsob přístupu Prahy k těšínské otázce i ke vztahům s Polskem v letech 1918–1920 sehrál svou roli ve vztahu Poláků a Polska vůči československému státu v následujících letech a především v roce 1938.