Na přelomu září a října 1918, v očekávání brzké vojenské porážky centrálních mocností, v habsburské monarchii zesílila odstředivá hnutí slovanských národů. Na zasedání Říšské rady ve Vídni 2. října předložili polští poslanci rezoluci, ve které se dožadovali obnovení nezávislého polského státu tvořeného zeměmi bývalé Polské republiky, s přístupem k moři a územím obývaných Poláky včetně Slezska. Tímto způsobem byla odstraněna dřívější nedorozumění mezi reprezentanty Haliče a Poláků z Těšínského Slezska, kteří byli nespokojeni s opatrnickým postojem parlamentního polského Kola (Koło Polskie) k těšínské otázce. Poslanec J. Londzin přednesl 8. října na Ríšské radě projev, kterým reagoval na germanizaci prováděnou Němci v Těšínském Slezsku. Podobný projev přednesl 11. listopadu poslanec J. Michejda. Pro stanovisko v otázkách samostatnosti se stala rozhodující schůze polských poslanců Říšské rady 10. října v Krakově, kde bylo rozhodnuto připravit proces převzetí moci z rakouských rukou ve vhodné chvíli. Zároveň měla být tímto vyjádřena solidarita s výzvou varšavské regentské rady (Rada Regencyjna) ze 7. října 1918, která se již vysvobozovala zpod kurately záborců. Výzva obsahovala zásady obnovy Polska na základě 13. bodu slavnostního provolání prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona z 8. ledna 1918. Zároveň poukazovala na nutnost vzniku nezávislého polského státu, který by zahrnoval země obydlené nesporně polským obyvatelstvem. Této schůze se účastnili také těšínští poslanci T. Reger a J. Londzin.

Pro budoucnost Těšínského Slezska se ukázalo rozhodující setkání představitelů polských politických, společenských a kulturních organizací svolané 12. října do Národního domu (Dom Narodowy) v Těšíně. Po vyslechnutí zprávy Regera a Londzina z krakovských jednání bylo rozhodnuto vytvořit Slezský mezistranický výbor (Śląski Komitet Międzypartyjny) podle vzoru Polského výboru (Komitet Polski), který měl vzniknout v Haliči. V něm měly být rovnoměrně zastoupeny strany PPSD, ZŚK a PZN. Bylo schváleno vytvoření výboru skládajícího se z 21 osob. Každá strana měla delegovat 7 osob, z toho jednoho poslance, fakticky předáka, do rakouského parlamentu a jednu ženu. Na sobotu 19. října bylo naplánováno první zasedání výboru. Když 16. října císař Karel vyhlásil manifest, ve snaze zachránit monarchii vytvořením federace nezávislých států, který dával základ pro vytváření místních národních samospráv, bylo již složení reprezentace Poláků určeno. Vyhlášení císařského manifestu však přišlo Polákům vhod, protože jim umožnilo nenásilné přebírání moci od rakouských úředníků. 12. října byla přijata následující deklarace:

• „My, přítomní představitelé politických, národních a hospodářských sdružení ve Slezsku prohlašujeme:
  • že jako Poláci obývající polskou zemi, znáváme bezpodmínečnou příslušnost naší a země k celému, sjednocenému a nezávislému Polsku s přístupem k moři;
  • že pro celé, sjednocené a nezávislé Polsko uznáváme vládu regentské rady, dokud vůle společnosti neustanoví jinou vládu;
  • že se zadostiučiněním uznáváme usnesení o svolání sněmu založeného na nejširších demokratických principech, protože pouze sněm vzešlý z volby nejširších vrstev obyvatelstva všech polských z e m í m ů ž e p o s k y t n o u t z á r u k u p o r o z u m ě n í a spravedlivého přihlédnutí k potřebám celé společnosti a všech jejích vrstev;
  • ž e z a n e j d ů l e ž i t ě j š í po v i n n o s t v š e c h Poláků v této chvíli považujeme jednotu v činu o d l o ž e n í v š e h o, c o b y n á s m o h l o r o z d ě l o v a t a odlišovat, protože vůči národu, vůči dějinám i budoucnosti jsme odpovědní za to, abychom soustředili dnes veškeré síly k jednomu nejvyššímu cíli, vybudování polského státu a zajištění jeho existence uvnitř i navenek. S m ě ř u j í c e k n á r o d n í j e d n o t ě a s t á t n í samostatnosti, netoužíme nad nikým vládnout a budeme podporovat ze všech sil snahy každého národa bojujícího o vlastní státnost, zvláště pak toužíme žít ve shodě a dobrém porozumění s bratrským národem českým“.

   

   

  13. října proběhlo shromáždění v Orlové, kterého se zúčastnilo více než 20 000 lidí. Vedle21 socialisty T. Regera se jej účastnili předseda ZŚK Londzin a představitel PZN Kazimierz Piątkowski a byla přijata deklarace, ve které bylo mimo jiné prohlášeno: „Směřujíce sami k národní jednotě se zbylými polskými zeměmi a ke státní samostatnosti, uznáváme snahy každého národa bojujícího o vlastní státnost; zvláště pak toužíme žít ve shodě a dobrém porozumění s bratrským národem českým. Zároveň prohlašujeme, že naši slezskou zem obývanou polským lidem nikomu neodstoupíme a budeme ji bránit všemi silami, aby se po několika staletích rozdělení vrátila do své opravdové vlasti, svobodného, sjednoceného, nezávislého Polska“.

   

  Plánovaný polský výbor se utvořil 19. října pod názvem, cíleně navazujícím na piastovské tradice, Národní rada knížectví Těšínského (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego, RNKC). Podle dřívější dohody delegovala každá těšínská politická strana do Národní rady sedm svých představitelů, z toho jednu ženu. Z pověření ZŚK vstoupili do Národní rady kněz Londzin, Franciszek Halfar, Wacław Olszak, Franciszek Tomiczek, kněz Eugeniusz Brzuska, Leon Wolf, Maria Sojkowa. Za PZN (pozdější PSL) J. Michejda, Paweł Bobek, K. Piątkowski, Jan Jaś, Rudolf Kolaczek, Jan Kotas, Z. Kirkor-Kiedroniowa. Jménem PPSD (později jako PPS) T. Reger, Ryszard Kunicki, Emanuel Chobot, Jerzy Kantor, Piotr Kornuta, Franciszek Czyż, Dorota Kłuszyńska. Prezidium Národní rady s titulem předsedů Národní rady tvořili J. Londzin společně s J. Michejdou a T. Regerem. Sekretářem se stal P. Bobek. Následujícího dne na manifestaci v Bohumíně za účasti T. Regera a kněze Londzina přijalo 4 000 lidí podobnou rezoluci jako v Orlové.

   

  V polovině roku 1919 měla Národní rada již 34 členů. Novými členy, kteří již předtím spolupracovali s Národní radou, byli Józef Mola, Jan Mirocha (ZŚK), Ludwik Lizak, Engelbert Wawreczka, Wiktor Sembol, Józef Machej, Edward Parchański (PPS). Dalšími členy Národní radu byli Władysław Jeziorski za „gaučovou“ Sociálně – národní stranu, (Stronnictwo Społeczno- Narodowe) a nestraník Bolesław Włodek (redaktor „Wiadomości Cieszyńských“). Pomocným orgánem čistě technického charakteru byla prezidiální kancelář rady (Biuro Prezydialne Rady) pod vedením Teofila Adameckého.

   

  Na druhém zasedání Národní rady dne 26. října 1918 byly projednávány hospodářské otázky a polsko – české vztahy. Byl zvolen speciální podvýbor, který měl připravit stanovy samosprávné administrativy Těšínského Slezska. Členy podvýboru byli L. Wolf, kněz Brzuska, T. Reger, P. Bobek, K. Piątkowski, J. Kantor, J. Kotas. Do doby administrativního připojení Těšínska k Polsku bylo navrženo ponechat v dosavadním stavu systém bývalé rakouské státní a samosprávné administrativy a daňový systém. V přechodné době měla vykonávat vládu Rada těšínského vojvodství (Rada Województwa Cieszyńskiego), která měla široké výkonné kompetence. Ty byly prováděné vojvodským úřadem (Zarząd Województwa) a komisařem, který kontroloval činnost deseti oddělení úřadu. Bylo navrženo vytvoření oddělení vnitřních záležitostí, finanční, spravedlnosti, armády, komunikací, veřejných prací, osvěty, aprovizace, zemědělství a domén, průmyslu a obchodu a obecně politického oddělení, které měli tvořit členové prezídia Rady vojvodství a komisař vojvodského úřadu. Obecně politické oddělení mělo být prostředníkem ve vztazích mezi radou, úřadem a polskou vládou ve Varšavě. Bylo zodpovědné za vnitřní politiku a národnostní otázky. Návrh, výrazně směřující k získání autonomie Těšínského Slezska, zároveň upřesňoval fungování místních orgánů v hejtmanstvích a obcích. Tyto plány nebyly nikdy v praxi realizovány. Představují svědectví politických snah těšínských představitelů a zároveň i výraz zřetelných očekávání k plánovaným administrativně-právním záměrům budoucí centrální vlády. Ústupkem Čechům mělo být odevzdání frýdeckého politického okresu, kde žil jen malý počet Poláků. Bylo také rozhodnuto oznámit rakouské vládě vznik Národní rady a převzít území Těšínského Slezska jménem vznikajícího polského státu. Nakonec byl projednáván ohlášená manifestace polského obyvatelstva svolaná na následující den. Měla se stát prvním veřejným vystoupením Národní rady.

   

  Přes projevované obavy ohledně postoje obyvatel regionu, se manifestace ukázala být úspěšná. Několik desítek tisíc přítomných Poláků přijalo již dříve připravenou následující rezoluci:

  • „My, Poláci Těšínského knížectví, shromáždění dne 27. října 1918 na národním táboru lidu na těšínském náměstí, slavnostně prohlašujeme:
    • Když vítězná idea spravedlnosti uznaná všemi národy světa vzkřísila svobodné, nezávislé, sjednocené Polsko s vlastním mořským pobřežím, my, Poláci knížectví Těšínského uznáváme bezpodmínečnou příslušnost nás i naší země k Polsku. Polské republice jsme povinování věrností, poslušenstvím, majetkem a krvi naší a neuznáváme žádné svazky v protivenství k této nejsvětější povinnosti.
    • Žádáme, aby celé Polsko vystoupilo co nejenergičtěji na obranu polského lidu na Spiši a Oravě, rozhodným postojem a bezodkladně uskutečnilo připojení těchto polských zemí k Polské republice.
    • Žádáme co nejrychlejší svolání Ústavodárného sněmu ve Varšavě složeného z představitelů obyvatelstva všech polských území, zvolených na zásadě všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasování mužů i žen.
    • Ú s t av o d á r n ý s n ě m m á p r o v é s t t a k o v é společenské reformy, aby se Polsko stalo matkou širokých lidových vrstev, aby v něm nebylo ani utlačovatelů ani utlačovaných, aby zmizela privilegia tříd a stavů, aby v každém ohledu panovala osobní a společenská svoboda. Země má patřit pod kontrolou národa těm, kteří na ní pracují, přičemž větší lesní pozemky mají zůstat majetkem národa. Mají být znárodněné doly, doprava a taková odvětví výroby, peněžnictví a obchodu, které mají důležitý význam pro národ. Údělem mladého pokolení nechť je všeobecné, bezplatné veřejné vzdělání. Zdraví a síly pracujících v průmyslu a hornictví budou chráněny všestrannou sociální péčí a zajištěním osmihodinové pracovní doby.
    • Získáním národního sjednocení a státní samostatnosti uznáváme snahy každého národa bojujícího za vlastní státnost; zvláště s národem českým chceme žít ve shodě a v dobrém porozumění. Národnostní menšiny žijící v hranicích Polska budou mít zabezpečenou existenci a národní rozvoj.
    • R o z h o d n ě p r o h l a š u j e m e, ž e m y Pol á c i se považujeme za jediné pány Těšínského Slezska a slavnostně slibujeme, že toto území nikomu nedáme a budeme jej bránit všemi silami před veškerými záměry nepřátel. Protože ve chvíli, kdy se Těšínské knížectví z vůle svého polského lidu a na základě práva sebeurčení národů, spojí s Polskem, Slezská lidová strana pod pláštíkem národní nevyhraněnosti, se dále tajně spolčuje s Němci, aby vyloučila polský lid z národně-státních otázek, proto polský lid knížectví Těšínského shromážděný na těšínském táboru lidu veřejně vyzývá všechny ty členy Slezské lidové strany, kteří ještě nejsou nebo kteří nechtějí být zrádci svého lidu, aby neodkladně se stranou přerušili všechny vztahy. A představitelé Slezské lidové strany, Němce, kteří si jimi nechávají posluhovat, velmi důrazně varujeme před následky toho druhu provokativní, pokrytecké a záludné politiky“.

     

    Jedna z účastnic manifestace, členka Národní rady, Z. Kirkor-Kiedroniowa takto popisuje tyto památné události: „Ráno bylo deštivé, což se zdálo být špatným znamením pro tábor lidu. Za chvíli jsme dohnali průvody pospíchající do Těšína a zpočátku jsme se jim vyhýbali. Potom šly davy celou šířkou silnice, proto manžel přikázal jet stejným tempem jako pěší, vysedl spolu se Staszkem a připojili se k průvodu. Patrně nikdo z Poláků, mužů a žen v revíru nezůstal doma, tak mocná byla lidská řeka plynoucí k piastovské věži, jenž mohutněla přítoky z okolních vsí. Takové podobné řeky a potoky plynuly na znamení Národní rady z celého Těšínska, z hor a údolí a nejmohutnější z Karviné a Třince. Přes hlavní most v Těšíně šel průvod z druhé strany Olzy hodiny a hodiny. Od jihu se začaly vlévat na velké prostranství těšínského náměstí davy s orchestry, prapory a vysoko nesenými transparenty s různými nápisy, naplnily ho a tlačily se ve vedlejších ulicích. Když jsem se podívala na jednu tabulku vyčnívající nad hlavami, musela jsem se smát a zároveň pocítila lítost. Protože to Puncov, vesnice u Těšína údajně nakažená šlonzákovštinou, oznamoval světu:“Nie ma Polski bez Puńcowa“. Mraky se rozestoupily, slunce rozjasnilo barvy praporů a zazářilo na tvářích desítek tisíc lidí. Byla v nich radost, nadšení. Však to zasvítilo slunce svobody! Kdo mohl předvídat, že zapadne tak rychle – pro nejlepší, nejvěrnější!
    Ze dvou tribun ustavených na náměstí promlouvali poslanci a několik dalších řečníků, např. Sykałowa a můj Staszek jménem akademické mládeže. Mluvil dobře a bez trémy, kterou jsem měla za něj. Německá policejní moc se v jednu chvíli pokusila tábor lidu rozpustit, ale proti postoji davu zanechali veškerou intervenci. Také těšínští Němci, kteří byli připraveni rozbít tábor, byli zaskočeni nad očekávání velkým počtem manifestujících, rezignovali na dobrodružství. Spokojili se s rozbitím několika oken Národního domu kameny. Těšínský tábor lidu potvrdil aklamací složení Národní rady a schválil rezoluce podobné těm, které byly schválené v Orlové. A tak, stejně jako tam, největší vzrušení, dokonce slzy vyvolala slova pronesená o Polsku a spojení Slezska s ním. Dojetí dosáhlo vrcholu, když z tisíce hrdel zazněl zpěv „Jeszcze Polska nie zginęła“ a „Rota“ Marie Konopnické“.

    Obsah rezoluce odrážela nejen touhy a požadavky místního polského obyvatelstva, ale také jejich obavy. Vzcházely především s nejistým a vyčkávacím postojem německých spoluobyvatel a jejich polských stoupenců pod praporem J. Koždoně a také Čechů, zaskočených tvořením hotových faktů Poláky. Nešlo již jen o formálně vykonávanou státní moc rakouskou administrativou, ale o činitele a samosprávné, místní, orgány, které vládly prostřednictvím obecních úřadů v mnoha místech Těšínského Slezska. Je třeba připomenout, že v době, kdy se v Národním domě tvořila polská Národní rada, v Německém domě probíhala schůze „Šlonzáků“. Ti litovali rozpadu Rakouska, ale ve snaze držet se toho, co rozhodnou těšínští Němci, podpořili ideu, která se mezi nimi šířila už od záři: spojit se s „Německým Rakouskem“, skupinou malých států, které by zahrnovaly území obydlené Němci pod kuratelou Vídně nebo Berlína. Těšínští a také ostravští Němci projevovali tehdy větší zájem o plány svých rodáků z Opavy. Ti podporovali program vytvoření autonomního „Sudetenlandu“, který by zahrnoval německé území Opavska a severní Moravy. Po několika dnech začali těšínští Němci podporovat také jiný program – vyhlášení neutrálního státu vytvořeného z Těšínského Slezska a z území haličské (krakovské) Bílé jako realizace jejich vlastního práva na sebeurčení národů.

     

    Problém vlády v Těšínském Slezsku se snažila Národní rada vyřešit hned po svém vzniku. 21. října vyrozuměli Poláci prezidenta zemské vlády v Opavě barona Widmanna o událostech v Těšíně. Widmann 25. října vyrozuměl Národní radu, že na základě císařského manifestu bere na vědomí její prohlášení, které postoupil ministerstvu vnitra ve Vídni. Pro Poláky to však nemělo žádný praktický význam. Příliš se tedy nevzrušovali prohlášením Widmanna z 29. října, ve kterém konstatoval, že stanovisko Národní rady k převzetí vlády je mylné. To ale již staré Rakousko přestalo fakticky v Těšínském Slezsku existovat.34 „Nejslavnější smrtí vyhasíná v této chvíli na naších očích rakousko-uherská monarchie“, napsal na toto téma 3. listopadu „Dziennik Cieszyński“, „v tomto vyhasínání se nejlépe ukazuje nicota, která tolik staletí vyplňovala život toho státního organismu. Je až s podivem, jak dlouho se dokázal tento slepenec držet“. Zato odvolávání Poláků k regentské radě ve Varšavě, která neměla oficiální charakter vlády státu, mělo propagandistický charakter. Tím mělo být místní polské obyvatelstvo utvrzeno v názoru zájmu a pomoci rodáků z jiných polských zemí. Ve skutečnosti, kromě těšínské Národní rady, žádný plně nezávislý výbor nebo vláda vytvářejícího se polského státu na zemích obývaných Poláky ještě neexistoval. Teprve 18 dní od krakovské porady, 9 dní po vzniku Národní rady a následujícího dne po těšínské manifestaci, vznikl 28. října v Krakově polský likvidační výbor (Polski Komitet Likwidacyjny, PKL). V této situaci se Národní rada snažila svým jednáním, např. prozatímním zachováním rakouského administrativního systému, zabránit chaosu spojeným s rozpadem monarchie. Zároveň šlo o posílení vlastní pozice vůči politickým aspiracím Němců a především Čechů, které se stále hlasitěji ozývali v jednotlivých obcích a městech. Členové Národní rady si však nedělali iluze, že jimi spravována vláda je těmito menšinami tak nanejvýš tolerovaná.

     

    Do Těšína přicházely informace o aktivizaci českých sousedů a především o vzniku české obdoby Národní rady, Zemského národního výboru pro Slezsko (ZNV). Vzhledem k činnosti Zemského národního výboru, který začal dublovat jednání Národní rady a k napjaté situaci ve fryštátském okrese, vyhlásil polský orgán 30. října, vycházejíce z principu slavnostního prohlášení prezidenta Wilsona a vůle místního obyvatelstva vyjádřené na manifestacích, že: „slavnostně vyhlašuje státní příslušnost knížectví Těšínského ke svobodnému, nezávislému, sjednocenému Polsku a přebírá nad ním státní moc. Vzhledem ke snahám českého národa Národní rada Těšínského knížectví prohlašuje, že stanovení konečné hranice mezi oběma bratrskými národy českým a polským ponechává se na dohodě mezi vládami: polskou ve Varšavě a českou v Praze, s hlubokým přesvědčením, že tyto vlády se budou při stanovení hranice řídit skutečnou národní příslušnosti a vůli obyvatelstva“. Téhož dne, kdy byla vydána tato proklamace navržená manžely Kiedroniowými, byla na dalším zasedání Národní rady ve stálé více napjatější atmosféře přijata rozhodnutí směřující již k formálnímu převzetí vlády Poláky. Byly vypraveny delegace k těšínskému okresnímu hejtmanovi Jaxu Bobowskému a bílskému o k re s n í mu h e j t m a n ov i Ja k u bu Po d c z a s ké mu s prohlášením, že Národní rada přebírá vládu v Těšínském Slezsku. Oba okresní hejtmani se však odvolávali na chybějící instrukce z Vídně nebo z Opavy. V Těšíně se podařilo získat záruku velitele posádky plukovníka Gernta a velitele četnictva majora Szyszkowitze k zajištění pořádku ve městě a okolí. Po velkoryse naplánované bleskové informační akci, podporované polskou mládeží, dorazilo do Těšína a složilo slib Národní radě 60 starostů těšínských obcí, sdružených ve Svazu polských obcí (Związek Gmin Polskich). Zbývající obce to učinily do konce listopadu. K těmto obcím patřily, v bílském okrese: Bělovicko, Brenná, Brúnov, Chybí, Tisovnice, Čechovice, Dubověc, Dědice, Frelichov, Holešov, Malé Hůrky, Velké Hůrky, Hradec, Heřmanice, Jílovnice, Jiskřičín, Javoří, Kyčice, Kyselov, Kostkovice, Landek, Lhota, Lipověc, Lazy, Loučka, Dolní Meziříčí, Mnich, Ochaby, Prstec, Pruchna, Roztropice, Rudice, Svěntošůvka, Ústroň, Visla, Vislice, Záblatí, Záříčí, Zbytkov. V těšínském okrese: Dolní Bludovice, Bobrky, Bocanovice, Bažanovice, Březůvka, Bukovec, Bystřice, Dolní Těrlicko, Horní Těrlicko, Dolní Datyně, Dzěhylov, Hnojník, Humna, Hradiště, Hrádek, Guty, Hazlach, Jistebna, Jablunkov, Kojkovice, Karpentná, Chotěbuz, Koňákov, Konska, Košařiska, Krásna, Dolní Líštná, Horní Líštná, Dolní Lomná, Horní Lomná, Lyžbice, Milikov, Mnichy, Mistřovice, Mosty, Mosty u Těšína, Návsí, Něbory, Nýdek, Ohrazená, Oldřichovice, Pastviska, Písek, Pohvizdov, Puncov, Ropice, Řeka, Svibice, Smilovice, Stanislavice, Šumbark, Tošanovice, Třanovice, Střítež, Třinec, Vendryně, Vělopolí, Zámrsk, Dolní Žukov, Horní Žukov, Životice. Ve fryštátském okrese: Darkov, Doubrava, Kačice, Malé Kunčice, Karviná, Louky, Marklovice, Německá Lutyně, Albrechtice, Prstná, Petrovice, Polská Lutyně, Poruba, Ráj, Rychvald, Skřečoň, Staré Město, Horní Suchá, Stonava, Velké Kunčice, Věřňovice, Záblátí, Závada. Znění slibu složeného starosty bylo následující: „Před tváří Boha všemohoucího slibuji, že od této chvíle budu Národní radu knížectví Těšínského, jako představitelku polské vlády, uznávat za svoji právoplatnou státní vládu a slibuji, že budu věrně, poslušně a svědomitě vykonávat její rozkazy a nařízení, jak se sluší na pravého občana, věrně sloužícího vlasti. K tomu mi dopomáhej Bůh!”.

    31. října se Národní rada rozhodla akceptovat plán vojenského převratu v těšínských kasárnách, tím spíše, že podobné plány měli také němečtí důstojníci. Plán připravovala skupina polských důstojníků pod vedením poročíka Klemense Matusiaka, Franciszka Barteczka a Ludwika Skrzypka. Po převratu provedném v noci 31. října polští vojáci, kteří tvořili 60 % posádky, nad ní převzali kontrolu a postavili spolehlivé hlídky v nejdůležitějších místech města. Zaskočený pluk. Gernt rezignoval na odpor a předal velení. Činnost polských důstojníků urychlil rozkaz brigadýra Bolesława Roji poslaný dodatečně telefonicky do Těšína. Roja, který mezitím převzal velení v Krakově, přikazoval převzít velení v ostatních posádkách hodnostně nejstarším důstojníkem, Polákem. Polským vojákem, který měl, avšak nikoliv náhodou, službu v telefonní centrále těšínských kasáren, byl později známý spisovatel Gustaw Morcinek. Takto vzpomíná na ony chvíle: „Moje překvapení neznalo hranice. Neztrácel jsem čas a požádal jsem o telefonické spojení s Národním domem v Těšíně, kde, jak jsem soudil, se nacházeli ještě naši důstojníci. Ohlásil se poručík Matusiak. Přečetl jsem depeši. I tam musel být dojem ohromný.
    Za několik minut se u mě v kanceláři objevilo několik důstojníků. Blesky jim sršely z očí. Ukažte fonogram!
    Ukázal jsem.
    Následovaly krátké, kategorické rozkazy poručíka Matusiaka, určené důstojníkům, které nepřipouštěly odpor: „Ty půjdeš tam, a ty tam, a vy seberte lidi” atd.
    Do dvou minut všichni zmizeli.
    Zůstal jsem u telefonu sám. Opět všude ticho, jen déšť neustále zvonil v okapech a srdce tak divně tlouklo v hrudi.
    Zanedlouho bylo slyšet hlasy – jako pravidelný běh davu. To zalarmovaní a shromáždění vojáci běželi po ulici na hřiště před kasárnami, které bylo určeno shromaždiště...”
    Ráno 1. listopadu nový velitel těšínských kasáren poručík Matusiak vyzýval vojáky Poláky, Čechy a Němce speciálním rozkazem, aby: „se vzájemně respektovali a bezodkladně se poddali disciplíně. Jsem ten nejlepší přítel vojáků, kteří již tolik během války vytrpěli a bylo by mi velmi líto, kdybych musel za nesplnění služebních povinnost trestat vojáky – občany. Rozhodně ohlašuji zlepšení ohledně stravy a jestli během prvního dne bude vše při starém, tak pouze z důvodu velkého množství práce během přejímání vlády. Ať žije statečné vojsko těšínské posádky, které prokázalo tolik sil a obratnosti!”

    Plukovník Gernt spolu s 800 vojáky jiné než polské národnosti ještě 1. listopadu opustil Těšín. Téhož dne se Národní radě podřídil čerstvě jmenovaný těšínský okresní hejtman Zygmunt Żurawski a následně bílský okresní hejtman Jakub Podczaski. Probíhala rokování s okresním hejtmanstvím ve Fryštátě. Loajalitu slíbil předseda krajského soudu v Těšíně Johann Harbich a Němci ovládané úřady Těšína, kterým Národní rada slíbila zachování dosavadního administrativního systému. Tento kompromis byl tehdy potřebný. Sami Němci ale doufali, že budoucí mírová konference jim umožní zachovat státní svazek s Vídni nebo Berlínem. V několika následujících dnech polští důstojníci a vojáci, podobně jako v ruském a rakouském záboru, odzbrojili zbývající vojenské posádky. Důležité bylo především ovládnutí významného strategického železničního úzlu v Bohumíně, ve kterém se předešlo obdobné snaze Čechů. Odzbrojování napomáhal všeobecný rozpad již bývalého c. k. vojska. Do večera 1. listopadu převzala Národní rada na území svého vlivu politickou vládu a přestala být jen mezistranickým fórem polského obyvatelstva. Následujícího dne bylo v této otázce vydáno speciální prohlášení: „Národní rada knížectví Těšínského informovala polskou vládu ve Varšavě, likvidační komisi ve Lvově40 a komisariát polské vlády v Krakově o svém zorganizování a převzetí moci jménem polské vlády. Všechny tyto úřady neprodleně tuto informaci vzaly na vědomí a uznaly Národní radu knížectví Těšínského za svůj prozatímní orgán”.

     

    Nad Těšínem zavlály červenobílé vlajky. Zprávy o informování Varšavy nebyly ale přesné. Vláda Józefa Świerczyńského jmenována regentskou radou ještě nevěděla dokonce o existenci Národní rady v Těšíně. Podobně polský likvidační výbor v Haliči nebyl schopný ovlivnit situaci za řekou Bílou. Členům Národní rady opětně šlo spíše o prestiž. Vzhledem k hlavnímu cíli, rychlému a trvalému sjednocení s Polskem, a narůstajícímu vnějšímu ohrožení, se toužili považovat za reprezentanty každé úřadující polské vlády ve Varšavě potažmo v Krakově.

     

    V dalším prohlášení, vydaném 2. listopadu, Národní rada dodatečně uvědomovala: „Aby se zamezilo rozmíškám v době, kdy vláda a úřady přešly do naších rukou až do doby než sněm a polská vláda udělí celému Polsku jednotnou státní formu a uspořádání, rozhodla se Národní rada knížectví Těšínského jako právoplatná vláda knížectví, co bude následovat:

    • Všichni obyvatelé Těšínského knížectví jsou povinování Národní radě a jejím orgánům naprostou poslušností. Národní rada zaručuje všem obyvatelům Těšínského knížectví bezpečnost osob a majetku.
    • V platnosti zůstavají všechny dosavadní státní a zemské zákony. Organizace soudnictví a školství zůstává prozatím nezměněna.
    • Ponechává se dosavadní organizace státní a samosprávné administrativy. Všechny úřady a okresní a obecní orgány podléhají moci Národní rady a vykonávají svou činnost podle dosavadních předpisů. Změny týkající se úřadů a jejich činnosti budou vyhlášeny v Úředním věstníků Národní rady (Dziennik Urzędowy Rady Narodowej).
    • Zůstává v platnostii dosavadní způsob vyběru daní, pohledávek a finančních plateb.
    • Jazyková práva národnostních menšin budou zachována.
    • Státním ůředníkům se zajišťuje výplata platů podle dosavadně platných zákonů. Národní rada vyzývá všechny obyvatele území k dodržování práva, zachování klidu a pořádku a činí to v přesvědčení, že pouze společné úsilí všech jí dají možnost vyvést zemi z těžkého přechodného stavu. Konkrétně její úsilí, které má zajistit výživu obyvatelstvu je povinno se setkat s náležitým porozuměním a poslušností úřadů, samosprávných činitelů a lidu obecně. Proto v první řadě zemědělské obyvatelstvo a panské velkostatky jsou povinni se v záležitosti odevzdání úrody a dobytka obrátit nyní na úřady okresních hejtmanství, které pracují na základě nařízení a kontroly Národní rady a hranice jsou pro vývoz ze země uzavřeny. Na druhé straně, s přihlédnutím na důležitost produkce kamenného uhlí pro průmysl a konkrétně jeho hodnotu jako výměnného prostředku, za který získáme potraviny, vyzýváme horníky, aby se ve jménu dobra celku snažili zvýšit produkci uhlí, naproti tomu železniční úředníky upozorňujeme na to, že na jejich práci a množství železnicí přepraveného uhlí záleží v nemalé míře úspěch celé aprovizační akce. Zachování klidu a rovnováhy je věcí nezbytnou, aby nedošlo k šíření zhoubného chaosu nezodpovědnými činiteli a aby tak byla uchráněna země od hrůz ničení, kterému již podlehlo tolik zemí. S touto usilovnou výzvou se Národní rada obrací nejen k polskému obyvatelstvu, ale také k národnostním menšinám obývajícím tuto zemi, protože vzájemná spolupráce všech je zároveň v zájmu celku, jakož i každé národnosti obývající Těšínské Slezsko”.

     

    S Varšavou a polským likvidačním výborem navázala Národní rada pracovní kontakty již po zveřejnění této vyhlášky. Ministerstvo náboženských vyznání a veřejné osvěty poslalo 4. listopadu dopis Prezídiu Národní rady a vyslalo do Těšínského Slezska školního inspektora. Téhož dne se delegace Ná ro d n í ra d y z ú č a s t n i l a j e d n á n í pol s ké h o likvidačního výboru. Vědomí, že se Krakov zajímá o Těšínské Slezsko bylo pro Národní radu potřebné. Avšak nedošlo k politickému podřízení a Národní rada nebyla, na rozdíl od názoru mnoha členů polského likvidačního výboru , jejím orgánem. Delegátem Národní rady u polského likvidačního výboru se stal kněz Londzin. Ještě 4. listopadu dorazil do Těšína z Moravsko Ostravy generál Franciszek Aleksandrowicz, který převzal velení nad celým polským vojskem v Těšínském Slezsku. Velení nad založenou polskou milicí (Milicja Polska Śląska Cieszyńskiego) převzal poručík Jerzy Szczurek. Jejími řadami prošlo 6500 osob. Generál Aleksandrowicz vydal mobilizační rozkaz, který povolával do vojenské služby: „muže slovanské národností ve věku do 35 let; jiné národnosti se nepřijímají. Všichni odvedenci mají složit následující přísahu: „Přísahám Pánu Bohu Všemohoucímu, že mé vlasti, polskému státu a regentské radě, jako dočasné zástupkyni centrální vlády polského státu, na zemi, ve vodě a ve vzduchu, na každém místě, věrně a poctivě budu sloužit, že budu své nadřízené a velitele poslouchat, vydávané rozkazy a nařízení vykonávat a celkově se chovat tak, abych mohl žít a umírat jako statečný a pravý voják polský. K tomu mi dopomáhej Bůh!”.

    Generála Aleksandrowicze nahradil 17. listopadu plukovník Franciszek K. Latinik pocházející z Tarnowa, kterému se Slezsko spojovalo s dobou jeho vlastního velení 100. c. k. pluku složeného z těšínských Slezanů. Po převzetí velení tedy Latiník velel opět mnoha svým bývalým podřízeným. 5. listopadu podepsala Národní rada se svým českým protějškem Zemským národním výborem, dohodu o prozatímním rozdělení Těšínského Slezska. V následujících dnech Poláci v Těšíně i mimo něj neskrývali, že v tomto rozdělení vidí základ pro definitivní vymezení hranic. Vztahy mezi Národní radou a Zemským národním výborem se v následujících dvou týdnech vyvíjely zcela vzorně. Ještě 5. listopadu na prosbu delegace ze slovenské Čadce, poručík J. Szczurek spolu s oddílem vojáků zpacifikoval bandy bývalých c.k. vojáků, které plundrovaly obchody a statky ve městě a okolí Čadce . Oblast Čadce a také části Spiše a Oravy, kde bydlelo polskojazyčné obyvatelstvo většinou bez polského národního vědomí, nepředstavovaly však v jednáních Národní rady prioritu. Ř í m s ko k a t ol i c k ý g e n e r á l n í v i k a r i á t v Těšíně uvědomil 6. listopadu Národní radu o jejím respektováním jako vrchní státní moci. Ke slavnostnímu uznání Národní rady představiteli evangelické církve došlo 20. prosince.

     

    Přebírání celého území připadlého Národní radě trvalo několik dní. Potom polští pracovníci začali objíždět jím podřízené obce, aby seznámili obyvatele s dalším programem činností. 11. listopadu se vrátil vězení v Magdeburgu J. Piłsudski. Regentská rada mu předala vládu jako dočasnému náčelníkovi státu (Tymczasowy Naczelnik Państwa). Piłsudski následně jmenoval vládu Jędrzeja Moraczewského, čímž došlo k navázání stalých kontaktů Národní rady s centrální vládou ve Varšavě.

     

    Zasedání polské vlády 25. listopadu bylo věnované těšínské záležitosti. Zúčastnili se ho rovněž H. Filasiewicz, kněz Londzin a T. Reger. Uznali oficiálně svrchovanost Moraczewského vlády v Těšínském Slezsku. Na tomto zasedání byly zároveň určeny podmínky, za jakých měla probíhat spolupráce mezi Národní radou a vládou ve Varšavě. Na závěr vláda přijala usnesení, které opravňovalo Národní radu k vykonávání vlády jejím jménem v Těšínském Slezsku. Dekret náčelníka státu z 28. listopadu, který stanovil volby do Ústavodarného sněmu na 26. ledna 1919, zahrnoval také Těšínské Slezsko v hranicích určených dohodou z 5. listopadu a polskou část Spiše a Oravy.

     

    18. prosince 1918 byla vytvořena v Těšíně zemská vláda Těšínského Slezska (Rząd Krajowy Śląska45 Cieszyńskiego) v čele s J. Michejdou, který převzal agendu zemské vlády v Opavě na území podřízeném Národní radě. Nepodléhal ale bezprostředně vládě ve Varšavě, ale dozoru Národní rady, protože J. Piłsudski považoval jeho jiný statut za předčasný v situaci, ve které se ještě nacházelo Těšínské Slezsko. K výlučným kompetencím tohoto orgánu patřily záležitosti: železniční, matriční, obecních voleb, sociální péče, sociálního zapezpečení, části hospodářských koncesí a činnosti obcí. Fakticky ale začala fungovat zemská vláda až v březnu 1919.

     

    Naděje na rychlé připojení Těšínského Slezska k Polsku způsobila nechuť části představitelů Národní rady k rozšíření jejich struktur. Připouštěli pouze možnost dočasného fungování referátů vytvářených v závislosti podle potřeb. Zato byl vytvořen výkonný výbor (Wydział Wykonawczy Rady). V čele stanul K. Piątkowski, odpůrce rozšiřování agend Národní rady. Nazory Piątkowského nesdílela Z. Kirkor-Kiedroniowa, která hlasovala pro vytvoření orgánů odpovídajících ministerstvům. Kiedroniowé se podařilo přesvědčit o tomto projektu několik členů Národní rady, mezi nimi L. Wolfa. 2. listopadu byla tedy vytvořena speciální komise, která měla připravit příslušné návrhy rozšíření struktur Národní rady. Jejími členy byli Kiedroniowa, Władysław Jeziorski, D. Kłuszyńska a Wolf. Jak se lze lehce domyslet, hlavní roli v komisi hrála samotná navrhovatelka. Žena inž. Kiedroně navrhovala vytvořit výbory politické, vnitřních věcí, finanční, vojenské, spravedlnosti, osvěty, průmyslu, obchodu a hornictví.

     

    Projekt připravený komisí byl předložen Národní radě na plenárním zasedání 4. listopadu. Na základě nesouhlasu K. Piątkowského, který poukazoval na rychlé sloučení regionu s Polskem, byl návrh zamítnut. Podle jeho názoru, mohly být narůstající problémy vyřešeny výkonným výborem, který řídil. Jak vyplývá ze vzpomínek Kiedroniowé, na nepříznivý postoj komise k projektu mohlo mít vliv nachlazení, které jí neumožnilo účinnou obranu projektu a kterou místo ní přednesl Wolf. Členové Národní rady údajně neslyšeli argumenty Kiedroniowé a nikdo ze zbývajících členů komise se nepostavil na její obranu.

     

    9. listopadu Národní rada zvláštním usnesením zaapelovala na dělníky, aby zanechali vyhánění neoblíbených inženýrů a dozorců z podniků. Národní rada je rovněž uvědomila o plánech vytváření smírčích soudů, které měli tvořit zástupci dělníků, zaměstnavatelů a delegátů Národní rady. Volby do nich proběhly na přelomu listopadu a prosince. Důležitou záležitosti pro Národní radu byla také problematika rozšíření obecních zastupitelstev mezi Bílskem a linií z 5. listopadu. Tato záležitost byla natolik komplikovaná, že se dotýkala nepsané úmluvy mezi Němci, Čechy a Národní radou. Podle ní neměli překážet Národní radě ve vykonávání jejich povinností výměnou za zachování starých obecních výborů ve městech Těšínského Slezska. Polským orgánům v Těšíně však přicházely stížnosti Poláků, kteři toužili pocítít pozitivní výsledky politických změn, což nemohli členové Národní rady brát na lehkou váhu. Mnozí Němci usilovali o udržení svazku s nově vzniklou Rakouskou republikou a otevřeně vystupovali proti Národní radě. Představitelé Němců z Moravské Ostravy, Těšína, Fryštátu, Karviné, Skočova a Strumeně na setkání v Moravské Ostravě 10. listopadu dokonce prohlásili, že se dávají pod ochranu Vídně a o týden později ustavili Delegaci německých politických stran, neúspěšně se domáhali o její uznání Národní radou. Slabostí německé strany byl totiž zřejmý fakt, že byli poraženým národem. Koncem listopadu tedy začali prosazovat plán neutralizace Těšínského Slezska. Národní rada však nechtěla použít radikální řešení, a rozhodla se na určitou dobu odložit vypsání nových voleb do obecních zastupitelstev na úkor doplnění radních v jednotlivých obcích. Týkalo se to především zastupitelstev s převahou Němců a „Šlonzáků”. V některých z nich nastalo samovolné přijímání radních, což bylo někdy výsledkem velmi silných tlaků zezdola. 3. prosince souhlasila Národní rada s plánem, aby až do definitivního přijetí obecního volebního zákona, zastupitelstva doplňovaly nové členy. Doplňování mělo probíhat na schůzích obyvatel obcí. Tímto způsobem se Národní rada také vyhnula obvinění, že by měla zájem na rychlém zorganizování nových komunálních voleb, které mohly svým způsobem porušit polsko-českou dohodu podepsanou 5. listopadu o dočasném rozhraničení Těšínského Slezska. Kandidaturu nových radních navrhovaly místní organizace. V činnosti Národní rady odehrály důležitou roli také jí založené územní delegatury. Od konce roku 1918 v Doubravě působila delegace Národní rady pro uhelný revír (Delegacja Rady Narodowej dla Zagłębia Węglowego) a v Bohumíně úřadovali členové Národní rady pocházející z bohumínského soudního okresu. Kromě plenárních zasedání a prezídia, tvořili tedy strukturu Národní rady: Delegace Národní rady v Bohumíně (Delegacja Rady Narodowej w Boguminie), Delegace Národní rady pro uhelný revír (Delegacja Rady Narodowej dla Zagłębia Węglowego), Výkonný výbor (Wydział Wykonawczy), Státní hospodářský úřad (Państwowy Urząd Gospodarczy), Sociálněpolitický výbor (Wydział Socjalno-polityczny), Finanční výbor (Wydział Skarbowy), Účetní oddělení (Oddział Rachunkowy), Hornicko-průmyslovo-obchodní výbor (Wydział Górniczo-Przemysłowo-Handlowy), Železniční referát (Referat Kolejowy), Komise pro vývoz a dovoz (Komosja Przywozu i Wywozu), Oddělení lihové, (Oddział Spirytusowy). Zpočátku měla Národní rada své sídlo v Národním domě, později, 10. listopadu, se přestěhovala do těšínského zámku.

    
    V prvním období činnosti Národní rady nebyly mezistranické spory na plenárních poradách řešeny. Situace se změnila po vypsání voleb do Ústavodárného sněmu. Polští představitelé nad Olzou se dohodli 10. ledna 1919 na sestavení jedné, společné polské volební kandidátky. Po dlouhých konzultacích o kandidátech do sněmu byli určeni 3 socialisté, J. Kantor, R. Kunicki a T. Reger, 2 členové ZŚK, K. Junga a kněz Londzin a 1 člen PSL P. Bobek. Jeden mandát byl ponechán pro představitelé Němců. Přes společné priority se během předvolebních schůzí někdy objevovaly mezistranické spory. V prosinci odjeli do Paříže jako experti k emigračnímu Národnímu polskému výboru (Komitet Narodowy Polski) těšínští národní pracovníci Gustaw Szura a Jerzy Warchałowski. 29. prosince 1918 předložil Szura francouzskému ministerstvu zahraničních věcí memorandum, které dokazovalo právo Polska nejen na bílský, těšínský a fryštátský okres, ale také na 5 obcí z fryštátského okresu (Lazy, Orlová, Dolní a Prostřední Suchá, Dětmarovice) pod českou správou, z nichž první čtyři obývalo velké procento polského obyvatelstva.

     

     

    Na rozdíl od ostatních polských stran nad Olzou pouze ZŚK jako jediná strana Těšínského Slezska se vyhla vnitřnímu rozkolu. Stejně jako PZN také PPSD (od roku 1919 PPS) podlehla rozdělení na směr za nezávislost reprezentovaný T. Regerem a R. Kunickým a směr úzce třídní, seskupený kolem E. Chobota, L. Lizaka a E. Wawreczky. Tento směr byl od března 1920 reprezentován Polskou sociálně demokratickou stranou (Polska Partia Socjalno-Demokratyczna), početně slabší než PPS. Chobotová PPSD se tehdy vyslovila pro příslušnost Těšínska k Československu. V posledním listopadovém týdnu se začaly vztahy mezi Národní radou a Zemským národním výborem zhoršovat. Nevyhnutelné, částečně nezávislé na vůli Národní rady rychlé, zapojování polského pásma do státního organizmu Polska a také s tím spjatá vůle převážné části místního obyvatelstva, budily čím dál větší podrážděnost české strany. Ta, čím dál silnější, také vojensky, posuzovala tento proces jako porušování dohody z 5. listopadu. Zemský národní výbor připravil k 7. prosinci oběžník, který prohlašoval, že celé Těšínské Slezsko je součástí ČSR.

     

    Plukovník Latinik, znepokojený koncentrací českých vojsk, vydal 4. prosince rozkaz týkající se obrany Těšínského Slezska: „Poslední politické události a zprávy o přípravách Čechů na západním pohraničí Slezska připouštějí možnost, že v nejbližší době bude nezbytné použití vojenské síly k odražení útoku. Z tohoto důvodu je třeba se již teď tak připravit, aby se v daném případě neztrácel čas na předpřípravná nařízení. Za cíl nepřátelského útoku je třeba považovat železniční stanici Bohumín, město Fryštát a Těšín, aby byla během prvního náporu obsazena Košicko-bohumínská dráha a hlavní město Slezska.
    Je možné, že nepřítel:
    použije pancéřové nebo obyčelné vlaky k přepravě větší vojenské síly na naše území, aby násilným útokem zaskočil naše zálohy nebo a) po shromáždění potřebných sil nepřítel pronikne do pohraničí a vyvolá bitvu. Podle náznaků, že se nepřítel připravuje k útoku, velitelstvím Slezského okruhu (Okręg Śląski) bude nařízená „pohotovost”. Okresní velitelé jsou také v případě nutnosti k tomuto rozkazu oprávněni, je však o něm třeba uvědomit velitelství okruhu v Těšíně (Dowództwo Okręgu). V tom případě má záloha fryštátského okresu obsadit v síle 1 – 2 čet cestu Orlová – Doubrava a cestu Orlová – Karviná, naproti tomu záloha těšínského okresu má obsadit Horní Suchou, cestu Ostrava – Těšín při vrcholu Gajinky (kóta 347), Pitrov, Dolní Domaslavice, Horní Tošanovice a Hnojník spolu s železniční stanici. Každému oddílu je třeba dodat několik jezdců pro udržování spojení a hlášení. Bude-li možnost, bude využito ke spojení s Těšínem a Fryštátem poblíž se nacházející telefonní a telegrafické stanice.
    Pod ochranou těchto předních oddílů přebírá milice povinnosti stanovené ve svých předpisech a zálohy Těšína a Fryštátu se připraví k odchodu, nadbytečné zálohy z Bílé a Żywce pak neprodleně odjedou do Těšína buď nejbližším nebo zvlášť vypraveným vlakem.
    Dobrovolnické oddíly milice k posílení vojska se stáhnou železnicí, povozy nebo pěšky do Fryštátu a Těšína podle připraveného organizačního plánu milice a konkrétně dobrovolníci z 12. a 13. roty do Fryštátu, a z 14., 15., 3. a 4. do Těšína”.

     

    Obavy plukovníka Latinika vycházely také ze znalosti příliš malých vojenských sil, které tehdy činily necelých 2500 vojáků a důstojníků. Faktem však bylo i to, že po určitou dobu se rozšiřování řad vojska protivili pacifisticky naladění socialisté a navíc si Latinik příliš necenil hodnot polských milicí. Podnikl také, z Varšavy nařízené, ale v úplnosti nerealizované, kroky k její likvidaci. Navíc byl počátkem roku 1919 jeden z těšínských praporů vyslán na obranu Lvova. 12. ledna 1919 dorazil k Národní radě telegram od Zemského národního výboru, který informoval, že vzhledem k chybějícím vládním pravomocem tohoto orgánu, je dohoda z 5. listopadu neplatná. 20. ledna žádali Poláci v depeši z Těšína premiéra I. Paderewského o pomoc. Polský politik je ale ujistil, že polskému obyvatelstvu v Těšínském Slezsku nic nehrozí, protože Dohoda slíbila vyřešit spor na etnografickém principu. Paderewský tvrdil, že podniknutí útočné akce by pro Čechy bylo politicky nevýhodnou záležitostí. 23. ledna ale Češi přesto zaútočili.

     

    23. ledna 1919 zároveň končí první etapa činnosti Národní rady knížectví Těšínského a cesty těšínských Poláků do Polska. Tato první nezávislost, jak můžeme nazvat výsledky aktivit těšínských Poláků s odpovídajícím potenciálem na okraji obrozujícího se Polska, byla imponující. Během krátké doby si místní polské obyvatelstvo, které nemohlo příliš počítat s vnější pomocí, samo vybudovalo základy polské státnosti, jenž v následujících měšících poměrně dobře fungovaly. Národní rada měla výkonné a zákonodarné orgány, udržovala kontakty z vládami, ministerstvy a představitely Polska a Československa, měla u nich a také v Paříži své zástupce, sama reprezentovala v Těšínském Slezsku polský stát. O takovém vývoji událostí rozhodli samotní těšínští Poláci, početně převažující a vědomí si zvoleného směru. Jak potvrzoval český národní pracovník Ferdinand Pelc rozhodoval lid a jeho vůle. Tak před vznikem plně svobodných orgánů obrozeného Polska v malém Těšíně, odděleném od něho před 600 lety, vlály již červenobílé vlajky.