Ke konci 1. světové války se blížily ke svému zánikucísařské rody ruských Romanovců, pruských Hohenzollernůa rakouských Habsburků, které po staletí vládly Evropě.V Těšínském Slezsku, vymezeném řekami Bílou na východěa Ostravicí na západě, ležela státní moc na ulici. Jako prvníse jí chopili Poláci, když vytvořili 19. října 1918 Národníradu knížectví Těšínského (Rada Narodowa KsięstwaCieszyńskiego). Ta 30. října proklamovala připojení tohotoúzemí k Polsku jako završení polského národního hnutí,které se rozvíjelo více než půl století.

Těšínské Slezsko, bývalé Těšínské knížectví,historické dědictví polské a později české Koruny, patřilo dopředlitavské, rakouské části Rakousko-Uherské monarchie.Bylo obýváno většinou polskojazyčným obyvatelstvem, podlesčítání lidu z roku 1880 zde žilo více než 59 % polského,27 % českého a 14 % německého obyvatelstva. ÚzemíTěšínského Slezska o rozloze 2282 km2 tvořilo, společněs Opavským Slezskem, tzv. Rakouské Slezsko. V přelomovémroce 1918 bylo rozděleno na čtyři politické okresy, současněi okresní hejtmanství, bílský, těšínský, fryštátský a frýdecký.

V rámci politických okresů fungovaly tzv. soudní okresy. V těšínském politickém okrese to byly soudní okresy Těšín a Jablunkov, v bílském Bílsko, Strumeň a Skočov, ve fryštátském Fryštát a Bohumín a ve frýdeckém politickém okrese Frýdek a Polská Ostrava. České obyvatelstvo převládalo pouze ve frýdeckém politickém okrese (78 % v roce 1910). V Opavě působila provinční zemská vláda a samosprávný slezský sněm, ve kterém většinu tvořili, díky zastaralému kuriálnímu volebnímu systému, němečtí poslanci.

Důležitou hnací sílou společensko – politického vývoje Těšínského Slezska byl proces utváření národního uvědomění Proces, který započal tzv. „Jarem národů“ v roce 1848, zde probíhal mezi početně převažujícími polskojazyčnými autochtony od poloviny 19. století. Zrod polského národního hnutí je spjat s městem Těšínem, osobou Pawła Stalmacha a „Tygodnikem Cieszyńským“, později „Gwiazdkou Cieszyńskou“. Rozmach polského národního života nastává po roce 1867 v souvislosti s přijetím 19. článku rakouské ústavy. Ten ustanovoval, že všechny „lidové kmeny“ v monarchii jsou rovnoprávné a mají právo na zvelebování vlastního jazyka a národnosti. Mezi polskými představiteli se vytvořilo pojetí „polského národního prostoru“, který zahrnoval celé polskojazyčné území od Bílska na východě po česko – polskou jazykovou hranici ve frýdeckém okrese na západě. Díky liberálnímu spolkovému zákonu vznikly první polské organizace, např. „Towarzystwo Rolnicze“ (1869), „Towarzystwo Pomocy Naukowej“ (1872), „Towarzystwo Oszczędności i Zaliczek“ (1873)“ a lidové čítárny.

Důležité datum pro ideový rozvoj polského uvědomění v Těšínském Slezsku představuje rok 1883. Došlo k rozpadu polského národního hnutí, odrážející tradiční konfesní dělení, na směr katolický, soustředěný ve9 Svazu slezských katolíků (Związek Śląskich Katolików, ZŚK) a směr protestantský reprezentovaný od roku 1884 Lidovou politickou společností (Polityczne Towarzystwo Ludowe, PTL). Rok 1883 představoval rovněž symbolické datum v polsko - českých vztazích v Těšínském Slezsku. Právě v této době bylo v Praze vyhlášeno heslo znovuzískání Slezska pro českou Korunu prostřednictvím škol a v Těšíně byla založena první česká organizace – „Snaha“. Avšak vzhledem k dřívějšímu vývoji polského charakteru místního slovanského národního hnutí a početní převaze polského obyvatelstva, byly nadále české vlivy na Těšínsku zanedbatelné.

Projevem síly polského národního tábora bylo zvolení Jerzyho Cienciały poslancem vídeňské Říšské rady v roce 1873. V letech 1885 a 1891 získal poslanecký mandát kněz Ignacy Świeży. V roce 1884 se poslanci zemského sněmu v Opavě stali Ignacy Świeży a Paweł Kania. Mandáty do opavského sněmu získali v roce 1890 I. Świeży, J. Cienciała a Jan Michejda. Uskutečněním národních snah Poláků se stalo otevření soukromého polského gymnázia v Těšíně roku 1895, které bylo v majetku organizace „Macierz Szkolna Księstwa Cieszyńskiego“ založené v roce 1885. Byl to první krok ke vzniku polské inteligence v regionu. Snahy polského obyvatelstva nemohly přitom vždy počítat s podporou ze sousední Haliče. Tamní politici se obávali, že jejich angažovanost v otázce národního zrovnoprávnění v Těšínském Slezsku, může vést k zásahu Němců do polsko – ukrajinských záležitostí.

Poslední desetiletí 19. století znamenala také začátek rychle postupující industrializace Těšínského Slezska. Během krátké doby z periferního koutu monarchie vznikla hlavní průmyslová oblast s uhelnými doly Ostravsko-karvinského revíru, velkými železárnami v Třinci, textilním střediskem v Bílsku a Košicko-bohumínskou dráhou. To vyvolalo velkou10 migrační vlnu, do té doby v tak velkém rozsahu neznámou. Hlavní roli hráli příchozí z Haliče, kteří v roce 1910 tvořili již 12 % (57 tisíc) obyvatelstva a také české technické a úřednické kádry. Nové, intenzívní civilizační procesy narušily tradiční uspořádání jazykových a etnických vztahů těšínského regionu, které se utvářely po několik generací. Ve stínech továrních komínů a těžních věží rostlo bohatství průmyslových baronů, zejména karvinských Larischů. Velká část zemědělských a lesních pozemků zůstávala v rukou habsburské těšínské Komory.

Polští vlastenci na konci 19. století ještě nepostřehli české politické a kulturní nebezpečí. V tom je utvrzovaly výsledky sčítání lidu, které i nadále vykazovaly značnou převahu polského elementu (60,6 % v roce 1890 a 60,7 % v roce 1900).

V roce 1906 vznikla v Těšínském Slezsku pobočka Polské lidové strany (Polskie Stronnictwo Ludowe, PSL) tvořená hlavně evangelickými představiteli. Jejich souvěrci z okruhu pastora Franciszka Michejdy poukazovali na odlišnou sociální strukturu těšínského a haličského venkova. V tomtéž roce proto založili na bázi PTL Polskou národní stranu (Polskie Stronnictwo Narodowe, PSN), orientovanou národně demokraticky. Jejich názory hlásal „Dziennik Cieszyński“. V Ostravsko-karvinském revíru působili socialisté Ryszard Kunicki, Dorota a Henryk Kłuszyńští, Tadeusz Reger, členové Polské strany sociálně-demokratické Haliče a Těšínského Slezska (Polska Partia Socjalno- demokratyczna Galicji i Śląska Cieszyńskiego, PPSD), která rychle ovládla tamější dělnické prostředí. V roce 1909 vznikla Slezská lidová strana (Śląska Partia Ludowa, ŚPL) Josefa Koždoně, reprezentující polskojazyčnou proněmeckou orientaci. Na stránkách “Ślązaka” (od názvu novin byli jeho stoupenci nazýváni “šlonzáci”) začala ŚPL propagovat slezský separatismus. Propagování odlišnosti Slezanů, kteří měli 11 stát na vyšší kulturní úrovni než chudí imigranti z Haliče, s nimiž byla ztotožňována také ideologická polskost, však současně vedlo ke zdůrazňování nadřazenosti německé kultury. Ve skutečnosti, na rozdíl od činnosti polského tábora, to umocňovalo mezi konzervativními vesničany pocit civilizační podřízenosti vůči Němcům. ŚPL zaujala krajně nepřátelský postoj vůči polským “národovcům”. Na počátku 20. století působilo v Těšínském Slezsku množství polských soukromých škol a kulturně osvětových poboček. V roce 1909 bylo otevřeno reálné polské gymnázium v Orlové, v roce 1910 polský učitelský seminář v Bobrkách u Těšína. V této době se však polsko – český spor v otázce školství v Ostravsko-karvinském revíru, přetvořil již v otevřený národnostní konflikt, který odsunul do pozadí dřívější polsko – německé spory. Při sčítání lidu z roku 1910 se počet polskojazyčných obyvatel v Těšínském Slezsku snížil na 54,8 %. To bylo také výsledkem několikaleté agitace českých organizací, především Slezské matice osvěty lidové, založené v roce 1898, obdoby Macierze Szkolné. Hospodářské vazby Těšínského Slezska s českými zeměmi těmto aktivitám nahrávaly. Vedle ekonomického nátlaku používaného českými představiteli vůči chudému polskému obyvatelstvu (práce výměnou za poslání dětí do české školy nebo za vstup do české organizace) se začala v české národní ideologii dodatečně objevovat hesla nutnosti rečechizace „popolštěných Moravců“, za které byli chybně považováni polskojazyční autochtoni v Těšínském Slezsku. Bylo propagováno dílo básníka Petra Bezruče, který psal o „popolštění“ a poněmčení místních obyvatel školou, církví a imigranty z Haliče.

V letech 1911–1912 došlo k poslednímu zformování politických vztahů polského tábora v Těšínském Slezsku před vypuknutím války. Lidovci a „michejdovci“ sloučili své strany, tradičně převážně evangelické, a vytvořili Polské národní sjednocení (Polskie Zjednoczenie Narodowe, PZN). Rozdělení na směr radikálně-lidový a národně-demokratický zůstal zachován. Kontakty těšínských Poláků i mimo zábor způsobily, že se otázka Těšínského Slezska dostala do polského celonárodního programu. Následkem konfliktu v otázkách školství v revíru, přerušila PPSD většinu „internacionálních“ kontaktů s českými socialisty. Při obraně polských zájmů projevovali v tomto období největší aktivitu představitelé z okruhu PZN a celopolské Národní ligy (Liga Narodowa) Hilary Filasiewicz, Władysław Zabawski, Ignacy Domagalski, Józef Kiedroń, jeho žena Zofia Grabska Kirkor – Kiedroniowa, sestra významných polských představitelů Stanisława a Władysława Grabských.

Před vypuknutím 1. světové války v roce 1914 působily mezi polským obyvatelstvem v Těšínském Slezsku desítky společenských a kulturních organizaci. Z více než 200 periodik, které vycházely na tomto území od poloviny 19. století do zániku Rakouska, tvořily polské tituly polovinu. Zbývající tituly byly v rukou českých nebo německých vydavatelů.

První týdny války probíhaly v Těšínském Slezsku a v jiných částech habsburské monarchie ve znamení entuziasmu a naděje na rychlou porážku carského Ruska. V samotném Těšíně byli bouřlivě vítání rekruti 31. a 100. c. k. pluku. V srpnu 1914 Poláci založili Slezskou sekci haličského Nejvyššího národního výboru (Sekcja Śląska Naczelnego Komitetu Narodowego). Úkolem sekce bylo provádění náboru do legií. Předsedou se stal I. Domagalski, členy byli Józef Zaleski, J. Michejda, kněz Józef Londzin, T. Reger. Vrcholným momentem legionářské akce v Těšínském Slezsku byl odchod „Slezského legionu“ z Těšína 21. září 1914. K nástupu do tzv. „Východního legionu“ se vydalo do Mszany Dolnej 372 legionářů. Avšak následkem nejasné situace kolem první „přísahové krize“ se mnoho legionářů vrátilo zpět do Těšína. Z „Legionu“, zachráněného před jeho úplným zničením, byla vytvořena 2. „slezská“ rota 3. pluku II. brigády legií. Celkově legiemi prošlo více než 600 těšínských Slezanů. Na podzim roku 1914 dorazili na Těšínské Slezsko k rekonvalescenci a odpočinku legionáři I. brigády a polští uprchlíci s celou legionářskou elitou. Na evangelické faře v Návsí u Jablunkova strávil Józef Piłsudski své první válečné vánoce. Bez ohledu na politickou situaci, slezská legionářská akce představovala touhu demonstrovat spojení s polským národem a probíhajícím bojem o samostatný stát. Potvrzovala také, že v Těšínském Slezsku již v této době existoval polský národní tábor a hnutí za nezávislost s dobře zorganizovaným politickým, společenským a kulturním potenciálem.