„Propuštěného”, dalo by se říci, Hanse Losze zastoupil ve funkci mincmistra v říjnu roku 1649 Gabriel Gerloff (Görloff). Gerloff se narodil v Barbi v Sasku, předtím působil v mincovnách polského krále Vladislava IV v Bydhošti a Opolí (které se nacházelo v zástavě dynastie Vasů). V souladu se smlouvou podepsanou 25. září téhož roku měl nový nájemce razit dukáty, rýnské tolary celé i jejich podíly (1/2, 1/4, 1/8), 1- 2- a 3-krejcary a jednotlivé i dvojhaléře, vše podle pravidel platných a závazných v českém království, Rakousku, ostatních habsburských zemích, a především ve Slezsku. Aby bylo zamezeno podezřením, musel posílat všechny druhy ražených mincí na kontrolu přísežnému prubíři, a každý měsíc měl předkládat své výrobky ke kontrole také paní kněžně. Musel za to zaplatit 300 rýnských tolarů. Měl také pronajatou mincovnu („Müntzhauß”), i když chybí označení, že se jedná o dům Pilutkovských. Tak jako vždy, paní kněžna uvolnila mincovnu od všech vojenských břemen. Všechno, co nájemník v mincovně vybuduje či zřídí, mělo patřit jemu, měl však povinnost zanechat ji v dobrém a nepoškozeném stavu. Smlouva rovněž určovala, že právě mincmistr si může ponechat všechno, co zůstane z mědi nebo železa. Kněžna pronajala Gerloffovi také mincovnu „Muntz Officin” ve Skočově a slíbila, že kromě něj nejmenuje žádného jiného mincíře.

Gerloff zahájil činnost ještě v témže roce, kdy razil především drobnější mince. Dokázal dosáhnout toho, aby výroba i dokonce drobných mincí byla výnosná, kdežto velké mincovny (Vídeň, Vratislav) na ni doplácely. Především razil grešle o hmotnosti 0,6 gramů, v Polsku zvané grošíky. Na jejich aversu bylo tradičně umístěno majestátní jablko s křížem, na reversu se nacházel těšínský orel v různých verzích. Oproti tomu jako nejmenší minci razil Gerloff nový typ měděného haléře o hmotnosti 0,5 gr., zvaný obol, poprvé v roce 1650. Oboly nepatřily do císařského mincovního systému, takže na ně nebylo možno umístit císařské symboly. Gerloff tedy sáhl do minulosti a na aversu umístil unciální písmeno „T”, ale přidal k němu knížecí mitru, čímž se „T” stalo znakem knížectví, a nikoliv města. Na reversu se objevil těšínský orel a nápis: „OBOLUS PRINCIPATUS TESCHINENSIS”. „Náhodou” oboly velmi připomínaly polské šilinky, drobné mince o hodnotě 6 haléřů. Pouze sporadicky (v letech 1649 a 1652) Gerloff vypustil na trh o něco větší nominály, konkrétně trojkrejcary (groše). Ty však musely být ozdobeny poprsím a titulaturou císaře Ferdinanda III.

Největší a nejcennější těšínskou mincí, jaká vyšla zpod ruky, přesněji zpod razidla Gabriela Gerloffa v době jeho působení v Těšíně, je však zlatý dukát s vyobrazením podobizny kněžny Alžběty Lukrécie z roku 1650. Nepochybně byl vyroben na žádost paní kněžny, která po zkušenostech s císařskou inkvizicí chtěla zajisté zdůraznit svá práva k samostatnému provádění mincovního regále, a tedy obecně suverenitu na území, jemuž vládla. Proto je tato mince označovaná jako majestátní. Mince má průměr 43 mm a váží 28,6 gramů. Na reversu je vidět těšínský orel s korunou, erbovým štítem na prsou a také štít je završen knížecí korunou, po bocích se nachází datum „16/50”. Po obvodu je nápis: „SI DEVS PRO NOBIS / QUIS CONTRA NOS” (Pokud je Bůh s námi, kdože proti nám). Důležitější je však avers, na kterém se objevila podobizna kněžny en face, v ozdobených šatech, s bohatě nakadeřenými loknami na hlavě a závojem vzadu za vlasy. Šíji paní kněžny zdobí šňůra korálů a druhá, delší, splývá na její hruď. Šaty jsou sepnuté ozdobnou růžicí.

Nápis po obvodu měl následující znění: „ELISA: LUCRE: D.G.IN. SILE. TESCH.ET.M.GLOG.DUCIS.PRINC.LICHT.“, neboli jednoduše: „Alžběta Lukrécie z Boží milosti ve Slezsku kněžna těšínská a hlahovská, kněžna Lichtenštejnská”. Portrét kněžny Alžběty Lukrécie je hezkým příkladem pozdněrenesančního slezského medailérského umění, a navíc je jedinou dochovanou podobiznou poslední těšínské ženy z dynastie Piastů. Autorem kolku byl nepochybně těšínský zlatník Kryštof Berger, který nejen trvale spolupracoval s mincovnou, ale také vytvářel pro kněžnu razidla pečetí.

Ještě v tom samém roce byly podle téhož vzoru vyraženy zlaté mince. Jedna o hodnotě pěti dukátů, druhá desetidukátová. Tyto dnes velmi vzácné a cenné mince, oprávněně považované za nejcennější ukázky těšínského mincovního umění, samozřejmě nebyly určeny k normálnímu oběhu. Byly předávány jako dary nebo dárky obzvláště váženým lidem, proto někdy bývají nazývány „donativy”. Dle mínění Wiktora Kargera bylo na exempláři z bývalého Slezského muzea v Těšíně vyryto dokonce slovo „DABO” (dávám) a datum „1653”. Víme také, že Gerloff na základě této emise vyrobil zlatou medaili s podobiznou paní kněžny o hodnotě dvaceti tolarů, a daroval ji rotmistrovi von Wippachovi. Medaile byla určena pro paní von Hohenstein, nemanželskou, avšak legitimní dceru Adama Václava, posledního těšínského Piasta, a tudíž nevlastní sestru Alžběty Lukrécie.

První roky působení Gabriela Gerloffa v Těšíně tedy byly vydařené. Spokojený však nebyl prubíř Stadler, který v roce 1652 adresoval kněžně zvláštní memoriál, ve kterém se mj. dožadoval, aby propříště mincmistr Gerloff razil mince na základě vratislavské hřivny a aby každé nové emisi předcházel potvrzený obrázkový projekt. Vytýkal také mincíři, že se nedrží jednoho vzoru, ale že např. v případě grošů pracuje dle vzoru žagaňských, opolských a ratibořských grošů z let 1624-25 a u grošů se vrátil znovu k napodobování polských solidů (šilinků). Dožadoval se rovněž práva bydlení ve dne i v noci v mincovně. Toto všechno naznačovalo, že těšínský mincíř pracuje bez kontroly a v rozporu s předpisy. Gerloff se ospravedlňoval, že haléře razí přesně podle císařských pokynů z roku 1639, tedy v průměru 360 kusů z jedné hřivny stříbra. Zasazoval se také, aby mu bylo přiznáno výhradní právo vykupovat v knížectví stříbro a pagament. Domníval se rovněž, že kněžna by měla více dbát na bezpečnost osob, které tento materiál do mincovny dodávají. Nakonec požádal, aby mu nepřekáželo duchovenstvo, když pracuje během menších svátků, neboť mlýnské stroje a hutní i mincovní pece nelze každou chvíli zastavovat bez toho, aby nedošlo k nějakým škodám (poruchám).

Jak je tedy zřejmé, těšínská mincovna v dobách Gerloffa už byla velkým, do značné míry „mechanizovaným” podnikem, což potvrzuje i velký počet jím vyražených mincí, jež se zachovaly až dodnes. Kvůli rentabilitě výroby zejména drobných mincí však musel Gerloff využívat služeb zprostředkovatelů, kteří vyváželi haléře do sousedních zemí, aby je tam vyměnili za jiné. Tento obchod, pokud nebyl těšínským mincířem přímo organizován, jím byl dozajista tolerován. Často se tomuto obchodu věnovali Židé, kteří byli v této době v celé střední Evropě omezeni na mimozemědělské činnosti. S těšínskou mincovnou nejčastěji spolupracoval zmiňovaný Jakub Singer, jehož rodina jako jediná židovská rodina vlastnila do roku 1631 právo trvalého pobytu ve městě. Jiným Gerloffovým obchodním partnerem byl Levek Mirovič, který se považoval za nádvorního Žida z Prahy, ale působil v obchodování s mincemi také ve Slezsku. V roce 1652, po odvolání se na dosavadní zásluhy při rozšíření mincovny, požádal Alžbětu Lukrécii, aby mohl (za kauci 50 dukátů) nakupovat v její mincovně peníze v kurzu 6 haléřů za jeden krejcar. Ve Slezsku připadalo na jeden krejcar 10 těšínských haléřů, na druhou stranu v Polsku bylo možno směňovat 3 haléře za krejcar čili půldruhák. Zisk tedy mohl být až dvojnásobný, avšak na zprostředkovateli leželo veškeré riziko spojené s výměnou špatné mince za lepší. Demonstruje to příklad jiného Žida, Mojžíše Levka z Moravské Ostravy, který těšínské haléře distribuoval po okolí Krakova a Olkuše, a také ve Velkopolsku. Prodával je šlechtě na váhu, když za 360 kusů haléřů, čili jednu hřivnu, obdržel protihodnotu hřivny v jiných mincích nebo pagamentu. Když však jistý šlechtic překontroloval, kolik přesně váží svitky, do kterých těšínská mincovna balila haléře, ukázalo se, že na jednu hřivnu jich nepřipadá 360, ale až 495 kusů. Mojžíš byl uvržen do žaláře a obviněn z obchodování s falešnými mincemi. Osvobozen byl až tehdy, když vykoupil „falešné” haléře a zaplatil za ně „pořádnou“ měnou. Ztratil na tom 90 dukátů, takže žádal kněžnu, aby mu je mincovna vrátila, o čemž se však dá pochybovat. Alžběta Lukrécie však nařídila vyšetřování. V červnu roku 1652 byly zkontrolovány haléře, které Gerloff razil a ukázalo se, že z jedné hřivny vyrazil 380-389 haléřů. V téže době začal mít podezření týkající se hodnoty těšínských mincí také Vrchní úřad ve Vratislavi, ale jak úřadu, tak kněžně se Gerloff nějak vymluvil a ospravedlnil. Podařilo se mu také v listopadu 1652 vyúčtovat knížecímu komisaři uplynulé období pronájmu mincovny. V podstatě byla kněžna Alžběta Lukrécie se spoluprací se svým mincířem spokojená, takže s ním 1. listopadu 1652 podepsala smlouvu na další tři roky. Protože však mincmistr chtěl nyní pracovat také na patře, tedy ve dvou podlažích, poněvadž doufal, že se to vyplatí, sazba za pronájem byla zdvojnásobena. Musel s tím souhlasit, přičemž pouze požádal, aby zvýšení nájmu platilo jenom po dobu, kdy bude razit haléře, což ukazuje, že právě na nich vydělával nejvíce. Gabriel Gerloff tedy nadále vyráběl v Těšíně drobné mince a distribuoval je do sousedních zemí. Dodejme, že v dobách Gerloffa a zajisté i dříve spravoval z pověření kněžny budovu mincovny Maxmilián Pröckel von Proksdorf, správce panství paní kněžny a její nejbližší spolupracovník.

Smrt kněžny Alžběty Lukrécie v květnu 1653 neukončila automaticky dějiny těšínského mincovnictví. Gabriel Gerloff se dostal do vězení, a to kvůli obvinění, že porušil podmínky smlouvy a ražby mincí, zejména haléřů, když razil ne podle vzorů závazných ve Slezsku, ale podle vzorů polských („nach polnischem Schlag und Manier”). Byl také obviněn z toho, že jeho mince mají velmi špatnou kvalitu, proto jsou po celém Polsku a na Ukrajině, kam se vyváží, slyšet stížnosti na „záplavu“ těšínských mincí, což způsobuje velké škody. V brožurce, která byla vydána v roce 1654 s názvem „Szeląg, piętak, groszyk cieszyński, dobru pospolitemu w Polsce szkodliwy” /“šilink, pěťák, těšínský grošík, škodící obecnému blahu v Polsku/, bylo řečeno přímo, že „těšínský šilink je s naším nesrovnatelný, neboť nejen stříbra, ale i mědi neobsahuje, kolik je potřeba...”.

Gerloff však vězení opustil, protože nová vrchnost jej také potřebovala. V roce 1653 připadlo těšínské knížectví synovi císaře Ferdinanda III., který měl stejné jméno a nesl již titul římského krále, přičemž do historie vstoupil jako Ferdinand IV. Gabriel Gerloff pro něj, na základě smlouvy uzavřené s královskou Komorou ve Vratislavi, pokračoval v letech 1653-1654 v ražbě měděných obolů a stříbrných grošíků (grešlí). Oboly stále připomínaly polské šilinky, proto byly hojně nacházeny v pokladech na území Polska. Jediným rozdílem je to, že nad „T” byla místo knížecí mitry umístěna královská koruna a po obvodu nápis: „ANNO DOMINI” a datum 1653 nebo 1654 (na jiném typu mince - „SILESIA ANNO” 1653 nebo 1654). Na druhé straně je těšínský orel a nápis: „OBVL.PRINCIPATVS.TES”. V roce 1653 vypustil Gerloff na trh také trojkrejcar s portrétem Ferdinanda IV, což navíc připomínal nápis: „FERDINANDUS IIII DEI GRATIA ROMANORUM HUNGARIAE BOHEMIAE REX”. Z reversu ještě stále vzhlížel těšínský orel, ale na jeho hrudi už byl umístěn rakouský erb. Podobně tomu bylo na grošíku vyraženém v roce 1653, na jiném už těšínský orel zmizel, zastoupen dvouhlavou rakouskou orlicí.

Druhá emise právě takového grošíku byla vyražena v roce 1655, již po smrti Ferdinanda IV., který zemřel v roce 1654. Je to poslední vyražená těšínská mince, neboť Gabriel Gerloff zemřel 13. června 1655 ve věku 50 let. Zanechal majetek o hodnotě 1245 tolarů, o který se přihlásil v následujícím roce jeho dědic, Samuel Henkel z Magdeburgu. Ten za to svému příbuznému a poslednímu těšínskému mincíři věnoval památeční epitaf. Ten se původně pravděpodobně nacházel na hrobce, na hřbitově u kostela sv. Trojice, později však byl přenesen na východní stěnu kůru kostelíka. Větší část desky zaujímal nápis v německém jazyce, který měl připomínat zemřelého. Tento nápis byl po roce 1945 odsekán. Zachovala se pouze spodní část s měšťanským erbem, který tvoří zdvižená paže s kotvou, třímající zakukleného sokola.

V roce 1655 skončily dějiny těšínského mincovny, i když ještě mnoho let po Gerloffově smrti docházelo k pokusům získat císařské svolení na její opětovné uvedení do provozu. Avšak noví vládcové těšínského knížectví, čili Habsburkové, to neměli zapotřebí. Konečně mohli soustředit veškerou mincovní činnost ve Slezsku do jimi kontrolovaných mincoven, zejména ve Vratislavi. Do vratislavské mincovny dodávali stříbro a pagament dovážený z Polska, ve druhé polovině 17. století mj. Samuel Singer z Těšína a jeho synové.

Nicméně mince a peníze, což je samozřejmé, hrály nadále významnou roli v životě obyvatel Těšína. V 18. století se spolu s rozvojem obchodu a výměny zboží ve velkém ještě více zvýšil význam peněz. Byly zavedeny papírové peníze, čili bankovky, a vznikly moderní banky. V tomto století se také zrodila myšlenka vytvoření finančních institucí, jejichž hlavním cílem by nebyl zisk, ale podpora rozvoje jednotlivců i skupin díky propagaci spoření a poskytování levného úvěru. V zemích patřících k součástem rakouské monarchie, ke které patřilo také Těšínské Slezsko, vznikla první spořitelna v roce 1826 ve Vídni. Ve větším počtu je místní úřady začaly organizovat až po „jaru národů“ v roce 1848. Těšínská spořitelna (Cieszyńska Kasa Oszczędności, [Teschner Sparkasse]) začala fungovat v roce 1859 a rychle se stala jedním z nejdůležitějších nástrojů ovlivňujících nejen rozvoj soukromého podnikání, ale i obecního hospodářství. Na jiném právním základu bylo založeno v roce 1873 „Spořitelní a úvěrové družstvo /spolek/ v Těšíně“ (Towarzystwo Oszczędności i Zaliczek w Cieszynie), první polská finanční instituce na území Těšínského Slezska. Družstvo umožňovalo získání levného úvěru pro zemědělce a živnostníky, a zároveň se stalo ekonomickým zázemím čím dál silnějšího polského národního hnutí. Družstvo se velmi rychle rozrostlo a před začátkem první světové války již čítalo více než 7 tisíc členů. Relativně pozdě začaly v Těšíně vznikat komerční banky. Jako první přivítala své klienty filiálka rakousko-uherské banky. V roce 1914 již působilo ve městě (kromě Spořitelního a úvěrového družstva a Těšínské spořitelny) 11 bank nebo jejich poboček: Bank Rzemiosła (Živnostenská banka), Bank Handlowy i Zaliczkowy (Obchodní a záložní banka); Kasa Oszczędnościowa i Pożyczkowa Towarzystwa Gospodarki Wiejskiej (Spořitelna a záložna vesnického hospodářství); Kasa Oszczędnościowa i Pomocowa Chrześcijańskiego Towarzystwa Politycznego (Spořitelna a pomocná záložna křesťanského politického sdružení), Cieszyński Bank Ludowy (Těšínská lidová banka), Cieszyńska Kasa Oszczędnościowa i Zaliczkowa (Těšínská spořitelna a záložna), Bank Cieszyński Kredytowy (Těšínská úvěrová banka), Občanská záložna a pobočky rakousko-uherské banky, Vídeňské odborové banky a Spořitelního a úvěrového konsorcia I. Všeobecného sdružení úředníků rakousko-uherské monarchie. V roce 1917 bez ohledu na válku vznikly další dvě, filiálka České banky a filiálka Zemědělské banky ve Fryštátě.

Konec první světové války umožnil obrození Polska, ale na druhou stranu zapříčinil rozdělení Těšínského Slezska a Těšína v roce 1920. Rozpad monarchie a táhnoucí se politické spory způsobily také velké výkyvy na monetárním trhu a čím dál vyšší inflaci, která zapříčinila mimo jiné, že státům se přestal oplácet tisk bankovek a ražba mincí s nízkými nominály, které však byly potřebné. Situaci se pokoušely zachránit tzv. náhradními penězi, které tiskly a razily firmy nebo nejčastěji městské instituce. Také město Těšín bylo v roce 1919 přinuceno se o toto postarat, a v místní tiskárně vytisklo poukázky v hodnotě 1 koruny a 50 haléřů, a to v šesti různých obměnách. Poukázky zdobil městský erb a nápisy v polském a německém jazyce. Hovorově byly nazývány „gamratovky” nebo „pawlitovky”, což bylo způsobeno tím, že se na nich nacházely podpisy starosty (primátora) Aloise Gamrotha a Pawlity, vedoucího Finančního oddělení Národní rady Těšínského knížectví, která souhlasila, aby město poukázky vydalo. Poukázky ztrácely svou hodnotu, pokud nebyly do tří měsíců předloženy k výměně v městské pokladně. Sloužily jako platidlo nejen v Těšíně, ale i v sousedním Fryštátě.

Text: Janusz Spyra
Fotografie: Dominik Dubiel, Renata Karpińska, Wojciech Woźniak