Společnost v dávné době
Zpočátku obyvatele Těšína si byli rovni a základní rozdíl mezi nimi a obyvateli vesnic spočíval pouze v osobní svobodě, vlastnictví městských práv a živení se nezemědělskými povolání. To poslední však v případě Těšína se ještě dlouho neprojevilo v praxi, neboť většina měšťanů doplňovala své příjmy obděláváním zahrádek u domů. Chovali také dobytek, který se pásl na pastvinách patřících každému majiteli domů.
Vlastnění domů ve městě a také vykonávána profese začaly dělit společnost. Hlavní skupinu tvořili majitelé domů, kteří vlastnili právo na výrobu a prodej piva a nakonec i ti se dělili na bohatší a chudé. Ti první postupně vytvořili vrstvu městského patriciátu. Těšínský patriciát, ve srovnání s velkými městy, nebyl samozřejmě tak bohatý. Nižší kategorii obyvatel tvořili majitelé domů, kteří nevlastnili právo prodeje piva a lidé, kteří žili v pronajatých bytech. Bez městských práv byli lidé, kteří pracovali u jiných, nájemníci a služebnictvo. Také obyvatelé těšínských předměstí nevlastnili plná práva.
Rozhodující většina obyvatel středověkého Těšína žila z řemesla. Ve městě byla provozována celá spousta řemesel, začínaje základními, které měly podstatný význam pro všechny lidi v dávných věkách: řezníci, pekaři, ševci a krejčí a také řemesla, která jsou specifická pro město nebo region. V případě Těšína šlo o řemesla spojená s textilní výrobou (soukenictví, tkalcovství), zvlášť od 16. století, když Valaši kolonizovali Beskydy a jejich ovce dodávaly vlnu pro toto odvětví. Metropole těšínského knížectví však proslula jako působiště puškařů, kteří kromě jiného, vyráběli od konce 16. století pušky, slavné „těšínky“. Byly to lehké lovecké zbraně používané na lov ptáků. Pro svou velice bohatou výzdobu byly vyhledávanými přepychovými předměty na královských a šlechtických dvorech. Dnes jsou ozdobou největších zbrojnic a muzeí ve světě.
Řemeslníci v dávných dobách byli sdruženi do cechů, které sdružovaly osoby, jež vykonávaly stejné nebo podobné řemeslo. Cechy konaly svou činnost na základě knížecích privilegií a řádů, které měly zaručit vysokou kvalitu výrobků. Prováděly také dozor nad tím, aby nikdo kromě členů cechů nevykonával ve městě nebo ve vzdálenosti 1 míle od něj totéž zaměstnání. K nejstarším cechům v Těšíně patřily: řeznický, pekařský, ševcovský, nejznámější byl puškářský, který existoval do konce 19. století, ale později, pro malé množství členů, se spojil s zámečnickým a hodinářským. Široko, daleko byly známé také těšínské zlatnické výrobky a zvlášť od doby, kdy lidé z okolních vesnic si začali zdobit své sváteční šaty stříbrnou bižutérií.
Ještě v roce 1720 ve městě žilo jen 10 úředníků, zbytek obyvatel žil z řemesla. V 19. století, tak jako všude, řemeslnickou výrobu vytlačila tovární výroba, cechovní systém nahradila volná hospodářská konkurence a to způsobilo ztrátu významu řemesla.
Kromě řemeslníků ve městě žila skupina kupců. Nebylo jich však tolik jako řemeslníků, i když obchod měl veliký význam pro město, které leželo na křižovatce hlavních obchodních cest. K většině obchodních transakcích docházelo jednou týdně na trhu, když vesničané přijížděli do Těšína a vyměňovali zemědělské plody za řemeslnické výrobky. Větší trhy tzv. jarmarky se konaly ze začátku jen dvakrát do roka, ale od roku 1475 kníže povolil i třetí jarmark a od roku 1581 se konaly čtyři v ročně. V roce 1657 císař Leopold povolil pátý jarmark, na kterém se obchodovalo také z dobytkem. Tento obchod se rozvinul především v 18. století, když byl přes Těšín hnán dobytek z Haliče na trhy v západní části monarchie. Obchodníci s dobytkem se nejčastěji zastavovali na pozdějším Horním náměstí (Rynek Górny), kde pro ně vznikl hostinec „U Zlatého vola“.
Těšínští obchodníci nevlastnili kapitál, a proto své obchodu uskutečňovali jem na zdejším trhu. Tato situace se změnila, když v roce 1631 se do Těšína přistěhovala rodina Singerů, která obchodovala s Krakovem, Moravou a Vídní. V 18. století její úkol převzali italští obchodníci, kteří zde v hojném počtu přišli z Lombardie, která tehdy patřila také Habsburkům. V roce 1775 se konal v Těšíně první mezinárodní veletrh, který měl za úkol převzít klienty Prusku a pomoci tak hospodářské integritě Haliče, která se před nedávnem stala části monarchie i s ostatními habsburskými državami. I když na začátku měl veletrh úspěch, vzápětí již o něj nebyl zájem. Teprve ve 2. polovině 19. století, v době hospodářské svobody, těšínští obchodníci využili atraktivní polohu svého města a začali zprostředkovávat výměnu zboží a služeb mezi Haliči, pruským Slezskem, Uhrami, Čechami, Moravou a rakouskými zeměmi.
Kromě měšťanů žila v Těšíně také šlechta, která si velice ráda kupovala domy ve městě, zvlášť když plnila funkce na knížecím, později na habsburském dvoře. Své domy přeměňovala na městské rezidence. K nejznámějším patří dům barona Bludovského (dnes sídlo Książnicy těšínské), palác baronů Kalischů (dnes klášter Boromějek) a palác hrabat Larischů (dnes Muzeum Sląska Cieszyńskiego). Šlechta však nechtěla platit daně a svým chováním provokovala konfliktní situace. Nepomohl ani zákaz prodeje domů šlechtě. Někteří dokonce byli ochotni přijmout i městská práva, jen aby dům získali. V 19. století šlechta prakticky přestala existovat a na její místo přišel důstojnický kádr z místního garnizonu. Na začátku 20. století bylo ve městě 200 důstojníků.
Ke konci 18. století ve městě začala vznikat vrstva inteligence, ke které patřili úředníci, kněží a učitelé. Na začátku 19. století v Těšíně žilo 5 379 obyvatel, v tom 38 katolických a evangelických kněží, více než 100 úředníků a 60 osob ze šlechtických rodin. Později počet inteligence narůstal, a narůstal také její význam. Objevili se lidé volného zaměstnání, mj. učitelé, advokáti, redaktoři různých novin a časopisů, které se ve městě vydávaly. Nejvíce si lidé cenili lékařů, kterých žilo v Těšíně před 1. světovou válkou 30. K nejznámějším patřil dr. Alois Kohn, dr. Samuel Reichert a především výborný chirurg dr. Hermann Hinterstoisser, ředitel Slezské nemocnice v Těšíně.
Ve 2. polovině 19. století obyvatelstvo Těšína tvořily různé společenské a profesní skupiny, prakticky všechny vrstvy moderního, zurbanizovaného světa. Těšín byl různorodý i v jiných ohledech, hlavně náboženských. Většinu tvořili katolíci (67 %), významnou část evangelíci (23 %) a to hlavně ve čtvrti Horního předměstí u „milostného“ kostela Ježíše a 10% bylo vyznání židovského. V čele katolické církve byl generální vikář, který spravoval celou rakouskou část vratislavské diecéze a těšínský farář, který nejčastěji plnil také funkci děkana. Ve městě bylo 9 katolických kostelů a 4 kláštery: jezuitů, bonifratrů, alžbětinek a boromejek, které zde přišlu z pruského Slezska v roce 1876. Těšín tvořil jednu farnost, ke které patřily i okolní vesnice s výjimkou krátkého období ke konci 18. století. Teprve po 2. světové válce byly vytvořeny nové fary, hlavně na území bývalých obcí, které byly připojeny k Těšínu. Od roku 1922 těšínská farnost, skoro po tisící letech, přestala patřit k vratislavské diecézi. Spolu s bělsko-žyvěckou diecézí byla součástí krakovské arcidiecéze.
Také stoupenci evangelické církve tradičně tvořili jeden těšínský sbor u kostela na Vyšní Bráně. V čele stal pastor, který podléhal východně-slezskému seniorovi. Těšín a těšínská diecéze ještě dnes odehrává velikou roli v evangelicko-augsburské církvi na území Polska. Od konce 19. století v Těšíně začaly vznikat i jiné sbory, které navazují na reformační ideje.
Obyvatelé Těšína židovského vyznání tvořili do 1. světové války společnou náboženskou obec, do které patřily i okolní města z těšínského a jablunkovského soudního kraje. Duchovním průvodcem obce byl těšínský rabín. V roce 1923 vznikla samostatná židovská obec v Českém Těšíně. Po 2. světové válce se zde vrátilo jen málo Židů a obě obce zanikly.
Obyvatelé Těšína, města ležícího na křižovatce různých zemí a kultur, patřili také k různých národnostním skupinám. V ulicích se dalo slyšet polštinu a češtinu jako němčinu, slovenštinu, židovské jazyky a občas také italštinu a maďarštinu. V 19. století dominantní skupinu tvořili Němci. Ještě v době meziválečné tvořili třetinu všech obyvatel. Těšína a Českého Těšína. Po 2. světové válce Těšín se stal úplně polským městem, v Českém Těšíně žije značná polská menšina.