aneb o vídeňských tradicích v Těšíně.

       Těšín je vzdálen od Vídně jenom 283 km. Proto není divu, že kontakty mezi oběma městy byly odedávna velice živé, i když zpočátku šlo zejména o styk mezi vyššími společenskými vrstvami. Těšínský kníže Přemyslav Nošák, který ve 2. polovině 14. století působil jako rádce na dvoře císaře Karla IV., byl častým hostem ve Vídni. Na vídeňské univerzitě studoval Bedřich (+1507), syn knížete Kazimíra II., který se v roce 1505 stal jejím rektorem.
       Kontakty mezi těšínským dvorem a Vídni se pak utužily po roce 1526, když se rakouští Habsburkové stali vládci českého království, kterému patřilo také těšínské knížectví. Poslední Piastovci udržovali s habsburským dvorem ve Vídni stalé kontakty. Kníže Adam Václav bojoval pod jejich velením v Maďarsku s Turky. Po smrti Alžběty Lukrecie v roce 1653 získali Habsburkové jako odumřelé léno těšínského knížectví. Sto let nepřijeli Habsburkové na návštěvu do provinčního města Těšína.
       Těšín odedávna spojovaly s Vídní také obchodní kontakty. Kupci z hlavního města dováželi přes Těšín zboží např. z Krakova. Židovská rodina Singerů, která ve městě nad Olší žila od roku 1631, dovážela zboží přímo z Vídně do Těšína. Centralizace zavedená Marií Terezií a Josefem II. způsobila, že všechny podstatné věci občanů T욏ína se řešily v hlavním městě monarchie, ve Vídni. V roce 1775 byl zorganizován v Těšíně první mezinárodní veletrh, který měl integrovat nově připojená teritoria - Halič k ostatním zemím monarchie. V tomtéž roce se začala stavět „císařská cesta“, která spojila Vídeň se Lvovem přes Těšín a Bielsko. Bylo také zavedeno stalé poštovní spojení.
       V roce 1779 se v Těšíně konal mírový kongres, který zakončil tzv. válku o bavorské nástupnické právo. Na jeho zakončení v zahradách měšťana Bilovického (dnes Park Míru) se konal slavnostní banket. T욏ínský starosta a kronikář Alois Kaufmann píše, že těšínské měšťky si tehdy poprvé dovezly módní oblečení ze samotného hlavního města. Spojení Těšína s Vídní se ještě více upevnilo během napoleonských válek. Obyvatelé Těšína považovali účast ve válce jako svou patriotickou povinnost. Tenkrát byl už Těšín po několikáté ve středu zájmu celé Evropy. V roce 1805 se stal na několik týdnů prozatímní metropolí monarchie, když se zde usadil císařský dvůr po velké porážce rakouských vojsk s Napoleonem.
       Ještě pevnější pouta vznikla a to nejen politické a ekonomické, ale kulturní a společenské, když se Vídeň stala pro Těšín vzorem. Byl to revoluční rok 1848, který způsobil velký rozruch v samotném Těšíně a zvláště březnová revoluce. Stejně jako v hlavním městě i zde vznikla národní garda, která udržovala pořádek a dbala na občanská práva obyvatel. Když císař František Josef I. zavedl v roce 1861 konstituční vládu, většina komunálních úřadů a řešení městských problému fungovalo podle vídeňských vzorů. Není divu, že mnoho těšínských politiků završilo svou kariéru ve Vídni, jako např. Josef von Kalchberg, bývalý ředitel Těšínské komory, který se v roce 1861 stal ministrem obchodu a hospodářství, nebo mnoholetý starosta Těšína dr. Johann Demel, který patřil k předním představitelům strany německých liberálů. Dalšími poslanci do vídeňského parlamentu, kteří pocházeli z Těšínského Slezska, byli např. Richard Bukowský právní poradce Těšínské komory, starosta dr. Johann Deml von Elswehr, dr. Theodor Haase, senior slezského evangelického kostela, ks. Josef Londzin, vedoucí činitel Svazu slezských katolíků, Jan Michejda, který vedl Polskou národní jednotu nebo socialistický předák Tadeáš Reger.
       Nejen za kariérou, ale také za lepší existenci odešlo do Vídně mnoho obyvatel Těšína. Do hlavního města se vydávali studovat absolventi středních škol. Na vídeňských vysokých školách studovalo 90 % těchto studentů. Po návratu přinášeli nejen vědomosti, ale také různé vzory. Založili akademický spolek „Concordia“, který existoval v létech 1859-69 nebo buršácký spolek „Silesia“, který existuje od roku 1869 dodnes.
       Na přelomu 19. a 20. století měla skoro každá těšínská rodina své příbuzné ve Vídni, to bylo samozřejmě příčinou stalých kontaktů a hlavní město se stalo nepochybným vzorem v mnoha odvětvích života. Vídeň určovala politický život, z Vídně se dovářely technické novinky, dobře prosperující firmy zde otevíraly své sklady a renomované vídeňské firmy věděly, že v Těšíně je velice solidní trh. Z Vídně přijížděli umělci, kteří se prezentovali na všech domácích scénách, vídeňské noviny byly nejen zdrojem informací, ale také zajímavostí ze života vídeňské smetánky a nejnovějších trendů ve vídeňské módě. To všechno bylo nerozlučnou součásti každodenního života těšínské elity.
       Díky vztahům s Rakouskem a Vídní se Těšín stal součástí universální evropské kultury.
 

„Náš cysoř“ aneb František Josef v Těšíně.

       Císař František Josef I. byl v Těšíně ve velké úctě a těšil se přízní místních občanů. Nikdy se ovšem nezapomnělo, že jeho prababička Marie Terezie se podílela na rozdělení Polska. Knížectví těšínské formálně patřilo k monarchii od roku 1526, ale ve skutečnosti Habsburkové zde začali vládnout od roku 1653. Dlouhou dobu vládcové neprojevovali větší zájem o nové knížectví a často jej používali jen jako předmět vleklých sporů, legátů a posledních vůlí, věn a rekompenzací. Tato situace se změnila až v roce 1766, když do Těšína přijel císař Josef II., který městem ještě dvakrát projížděl v letech 1773 a 1789. Jeho bratranec, císař František I., si vybral Těšín v roce 1805 pro pobyt vídeňského dvoru při útěku před napoleonským vojskem. Těšín se stal tehdy skutečným hlavním městem rakouské monarchie. František I. zde pobýval ještě po napoleonských válkách v roce 1817.
       Avšak prvním císařem, který plně ocenil význam osobních inspekcí svých krajů byl František Josef I. Během těchto návštěv se mohl na vlastní oči přesvědčit o ekonomickém a kulturním stavu celé monarchie, ale také o náladách „svých věrných poddaných“. Často si takto bezpochyby svým osobním kouzlem dokázal sjednat loajalitu, úctu a obdiv. Během svého dlouhého života navštívil Císař Pán Těšín čtyřikrát. Bylo to v roce 1851, 1880, 1890 a 1906. Mezi první a poslední návštěvou císaře uplynulo 55 let, bylo to dostatečně dlouhé období, aby mohla vzniknout legenda o starém panovníkovi, která je dodnes živá mezi občany.
       První návštěva, tehdy jednadvacetiletého císaře, se uskutečnila 3. listopadu roku 1851. Císař se zastavil jen krátce, aby změnil koně na těšínském náměstí, když se vracel z inspekce v Haliči. Pavel Stalmach tenkrát napsal, „udělal městu našemu pohled na velikou slavnost“.
       Podruhé panovník přijel na inspekci. Pobýval v Těšíně od 17. do 20. října roku 1880. Další dva jeho pobyty byly spojené s vojenskými manévry poblíž Těšína.
       Pokaždé, když měl přijet císař, byly podnikány speciální přípravy, aby panovník byl co nejdůstojněji a co nejslavnostněji přijat. Stavěly se triumfální brány, veřejné ale i soukromé budovy byly zdobené, připravovalo se vystoupení orchestrů a pěveckých sborů, ohňostroje a speciální noční průvody s pochodněmi. František Josef I. pobýval na těšínském zámku. V prvním poschodí loveckého paláce byly císařské apartmány - ložnice, toaletní pokoj, kabinet, salón a audienční sál. Zdobil je překrásný nábytek, portréty Habsburků a obrazy malířských mistrů – Rafaela či Murilla, které pocházely ze sbírek těšínských knížat.
       Císař přijímal na oficiálních audiencích dvorské hodnostáře, představitelé místních úřadů, katolické i evangelické kněze, slezskou šlechtu, důstojníky, poslance vídeňského parlamentu a Slezského sněmu, měšťany, reprezentanty obcí a členy německých, polských a českých sdružení. Vybraní hosté byli pozvání na oběd do „stanu od Custozzy“, který byl postaven na Zámeckém vrchu. Ten císař zdědil po arciknížeti Albrechtovi. Jako dezert se podávalo dvorské cukroví s portrétem císaře. To si hosté schovávali do kapes, aby pak mohli chlubit v těšínských salónech.
       Radosti nebylo konce, když se v roce 1880 císař bez doprovodu přecházel po městě a navštěvoval veřejné budovy, školy, pečovatelské ústavy, kostely a kláštery. Vážil si každého náboženství, a proto také navštívil evangelický kostel „Milostný kostel“ a židovskou synagogu na ul. Modlitební (Bożniczej). Prohlédl si také průmyslové závody arciknížecí železárny v Třinci, mlékárnu v Těšíně a továrnu na ohýbaný nábytek židovské rodiny Kohnů.
       Císařské návštěvy měly vliv na obchod, do města přijíždělo z Haliče, Moravy a Uher kolem 50 tis. lidí. Hotely, restaurace byly plné a těšínští obchodníci soupeřili mezi sebou, kdo prodá víc památek s portrétem nebo erbem císaře.
       Během své poslední návštěvy v roce 1906 císař slavnostně uvedl do provozu budovu obvodního soudu a zasedací sál těšínské městské rady, kde se také zapsal do pamětní knihy. Po návratu do Vídně panovník osobně napsal dopis, ve kterém čteme: „Mohl jsem se zase osobně přesvědčit o vysoké kultuře tohoto kraje a opravdově patriotické povaze jeho lidu. Srdečné uvítání, které nasvědčuje o oddanosti mé osobě a našemu domu, jaké mi všude bylo připraveno a zvlášť v Těšíně, naplňuje mně upřímnou radostí“.
       Obyvatelé Těšína si uchovali oddanost tomuto panovníkovi. Pod jeho vládou měli pocit stability a blahobytu. Jeho jménem nazvali v roce 1892 jeden z pavilónů Slezské nemocnice a v roce 1898, při příležitosti 50. výročí jeho panování město postavilo „Jubilejní sirotčinec Františka Josefa a císařovny Alžběty“ na ulici Vilové (dnes Kraszewského). O pět let později, v roce 1903 byl postaven na řece Olši Jubilejní most, od kterého vedla ulice Františka Josefa (dnes 3. máje). V roce 1910, na počest 80. výročí narození císaře, měšťané postavili v Městské lesíku pomník ve tvaru obelisku s poprsím panovníka. Na mnohým budovách, které císař poctil svou návštěvou se dochovaly pamětní desky.
 

Josef Kornhäusel, aneb jak vídeňský architekt měnil podobu Těšína.

       Největší požár, který v roce 1789 zničil Těšín, byl paradoxně příčinou jeho urbanistického rozkvětu a ekonomického vývoje. K největšímu stavebnímu vývoji došlo v letech 1820-1850 a architektura ve města dostala pozdně klasicistický a biedermeierovský ráz.
       Významnou roli zde odehrál známý vídeňský architekt Josef Kornhäusel. Narodil se ve Vídni v roce 1782 jako syn zedníka, studoval architekturu u známých představitelů vídeňského klasicismu J.F. Hohenbergsa a Petera von Nobile. V roce 1808 se stal členem Vídeňské akademie. Zemřel ve Vídni v roce 1860. Stavěl budovy pro velké množství osob. Charakteristickou známkou jeho staveb byly široké plochy zdi, skromná architektonická dekorace, která se omezovala na pilastry, lizény a oblouky, okna v polokulatých, plochých výklencích a vysoké atiky. Jeho architektura se vyznačuje jemným a šetrným členěním a vkusnou kompozicí několika hmot v jeden organický celek. Byl představitelem závěrečné, biedermeierovské fáze vídeňského klasicismu, který se projevil především v rakouské architektuře.
       V letech 1812-18 pracoval jako stavební ředitel knížat Lichtensteinů především v Baden u Vídně, kde postavil např. městské divadlo, radnici, paláce knížat Lichtensteinů a hrabat Esterhazy a řadu činžovních domů. Později pracoval pro dvůr arciknížete Karla Habsburského, kterému u Badenu postavil obrovský zámek Weilburg a ve Vídni městský palác. Později se jeho působištěm stala Vídeň, kde vystavěl měšťanské domy, fasáduz Škotského kláštera, synagogu, cirkus v Prátru, divadlo v Josefstadt, Heitzing a Heiligenstadt a také přestavbu kláštera v Klosterneuburgu u Vídně. Byl také autorem mnohých paláců na Moravě a Těšínském Slezsku.
       V roce 1838 těšínský kníže Karel Habsburský přivedl do Těšína Josefa Kornhäusla a pověřil ho přestavbou své rezidence na Zámeckém vrchu. Přikázal znivelovat ruiny v horní části zámku a vytvořit romantický park. Zbytek dolního zámku byl začleněn do stavby tzv. Loveckého zámku a oranžérie. Samotný palác, který má velice prostou a skromnou na detaily klasicistickou architekturu je fasádou obrácen směrem k městu. Dvoupatrová osová část s typickým pro Kornhäusla motivem serliany a trojúhelníkovým štítem, má po obou stranách jednopatrová křídla se symetricky rozmístěnými síněmi. V jihozápadním nároží paláce, na středověkém bastioně, architekt navrhl klasicistickou svatyni-belveder ve formě dórského portikusu, který zakončuje perspektivu aleje, která se nachází na druhém břehu Olše, v Českém Těšíně.
       K paláci přiléhala klasicistní oranžérie, která byla zbourána v roce 1966. Také románská rotunda změnila svůj původní vzhled na klasicistní pavilon-kapli s velkými okny s polokruhovými záklenky, orámovanými párem pilastrů. Teprve v roce 1955 zámecká kaple získala zpátky svůj románský vzhled. Celý terén Zámecké hory byl nivelován a vznikl zde krajinářský park v anglickém slohu. Takto se stal těšínský zámek v roce 1840 po zakončení všech stavebních úprav klasicisticko-romantickým komplexem s jednoduchou architekturou dobře vkomponovanou do parkové krajiny.
       Kornhäusel však v Těšíně nepracoval jen na arciknížecích objednávkách. V roce 1836 v divadelním sálu u radnice vypukl požár. Shořelo divadlo a částečně také radnice a věž. Městská rada povolala Komitét pro výstavbu radnice, který vypsal konkurs na projekt rekonstrukce radniční budovy a divadelního sálu. I když konkurs vyhrál František Schneider z Vídně, úřady akceptovaly projekt Josefa Kornäusla. Přestavba zahrnovala rozšíření hlavního korpusu radnice, oddělení od divadla a změnu obou elevací. Během přestavby v roce 1839 fasáda podlehla celkovým změnám. Namísto podloubí ve vstupním průčelí byl postaven balkónový portikus s dórskými sloupy. Elevace byla ozdobená plochými lizény a trojúhelníkovým tympanonem, to zdůraznilo jednoduchost nové fasády. Úplné úpravě podlehla také budova městského divadla (dnes kino). Reprezentační vchod se nacházel z ulice Radniční (Ratuszowa) a vedl do divadelního sálu. Sál byl dvoupodlažní, ozdoben lizény, jónskými pilastry a galerií pro diváky. Divadlo plnilo také funkci redutního sálu, proto se kolem něho nacházely hospodářské místnosti, vozovna, stáj a hospoda s restauračními místnostmi. Fasáda nebyla pozměněna dodnes a je charakteristická pro kornhäuslovskou architekturu se svou rafinovanou jednoduchostí, dosaženou jemnou bosáží, římsami a polokruhovými záklenky oken. Od roku 1847 se zde znovu začala hrát divadelní představní. Sál sloužil svým účelům až do roku 1910, kdy bylo postavené nové divadlo.
       Kornhäusel stavěl také sídla pro těšínskou aristokracii. Pro hrabata Saint Genois d‘Anneaucourt v roce 1840 navrhl třetí křídlo jejich městského sídla (tzv. palác Larischů, dnes Muzeum Śląska Cieszyńskiego). V tomto křídle byla umístěna stáj neobvyklého tvaru (dnes „Café Muzeum“). Je to místnost, která má půdorys kola, dvoupodlažní, s kalotovou klenbou spočívající na jednom sloupě. Ve stěnách je 16 půlkruhových nik, ke kterým byly umístěny mramorové žlaby pro koně.
 

Ve vídeňském stylu, aneb těšínské hotely, restaurace a kavárny

       Vídeň měla ohromný vliv na zvyky a styl života v celé rakousko-uherské monarchii. Ve Vídni se společenský život koncentroval v kavárnách, cukrárnách, restauracích, hospodách, zahrádkách, hotelích a hostincích. Vídeňské vzory bezprostředně přenesené na těšínskou půdu se přičinily ke vzniku mnohých takových míst s originálními interiéry, výbornou kuchyní a obsluhou.
       Již v 18. století v Těšíně fungovalo několik hostinců a hospod. V centru města na náměstí se nacházel hotel „U Hnědého jelena“, který hostil mnoho významných osobností a korunovaných hlav, např. císaře Josefa II., cara Alexandra I., velkoknížete Konstantina nebo generála Kutuzova. Na náměstí se také nacházel hostinec „U Zlaté koruny“, kde v roce 1813 několik dní pobýval kníže Josef Poniatowski. Na ulici Hluboké (Głęboka) fungovala nejstarší vinárna Ferdinanda Turka založena v roce 1749, ve které se servírovala rakouská vína. Za městskými hradbami, na Fryštáckém předměstí byl hostinec „U Modré hvězdy“, na Horním náměstí (Górny Rynek) a na ulici Vyšší brána (Wyższa Brama) hotel „U Zlatého vola“, hospoda „U Zlatého kolečka“ a hostince „U Tří černochů“ a U Polského krále“. Ve všech si hosté mohli objednat pití, jídlo a nocleh. Vnitřní zařízení těchto hospod bylo na začátku velice skromné, jako v Mendrokově hospodě na ulici Hluboké (Głęboka), kde ve velké místnosti s pecí uprostřed se svítilo jednou svící. Večer tam sedávali těšínští měšťané, kouřili fajfky a popíjeli víno a předávali si místní novinky a zprávy z odlehlých zemí. Hospody, kromě své gastronomické funkce, plnily také úlohu společenskou a kulturní. Zde se integrovali občané města a rozvíjely se kontakty se světem.
       Ve 2. polovině 19. století došlo ke značným změnám a specializaci těchto podniků. Objevily se restaurace, kavárny, cukrárny, vinárny, výčepy, bufety a vedle tradičních hostinců také moderní hotely. Na přelomu 19. a 20. století v Těšíně již fungovalo 83 restaurace, 7 kaváren a 5 hotelů.
       Kavárna „Café Jedek“ založena Janem Jedekem ve čtyřicátých letech 19. století patřila k nejdéle fungujícím v Těšíně. Nacházela se na rohu Náměstí a Mincovní ulice (Mennicza). Od roku 1891 změnila svůj název na „Café Zentral“ populárně se jí říkalo „Centralka“.
       Poněkud tajemná byla restaurace na ulici Hluboké (Głęboka) v „Německém domě“ (dnes „Retro Club“), který vznikl v roce 1898. Byla umístěna ve sklepní místnosti s vysokou obloukovou klenbou. Od roku 1906 zde sídlil zednářský spolek „Schlarafia Teschenia“. Do dneška se jí populárně říká „Zednářská lóže“.
       K největším a nejvyhlášenějším hotelům patřil hotel „Austria“. V osmdesátých létech 19. století na místě Mendrokovy hospody si Franz Stiller zřídil kavárnu a restauraci, ze které učinil během následujících let jeden z nejlepších hotelů ve městě. Největší chloubou hotelu byl „Sál arc. Evžena“, který vznikl v roce 1891. Byl zařízen podle nejlepších vídeňských vzorů a po dlouhou dobu byl jediným větším koncertním sálem ve městě se 450 místy. Od roku 1914 se tento objekt nazýval „Grand Hotel Austria“. K významným hostům patřil Josef Piłsudski, který zde pobýval na začátku 1. světové války.
       Podobně vypadaly a fungovaly i jiné těšínské hotely „Hlavní nádraží“, „U Města Těšína“ nebo „Hotel National“.
       Avšak synonymem vídeňského vkusu byl především hotel „U Hnědého jelena“, který se nacházel na těšínském náměstí. Existoval již v 2. polovině 18. století a vedli jej různí podnikatelé a investice, které během let podnikli, jako např. dostavba druhého patra nebo pořízení omnibusové dopravy, která přivážela hosty nejdřív z nádraží v Pruchné a pak z nádraží na levém břehu Olše, nebyly již ke konci 19. století, kdy začal rozvoj turistického ruchu, postačující. Proto v roce 1910 skupina těšínských měšťanů pod vedením stavitele Ludvika Kametze vytvořila spolek „Hotel U Hnědého jelena“, který postavil na místě původního hotelu a sousedního domu nový, veliký objekt podle návrhu vídeňského architekta Kiliána Köhlera. Slavnostní otevření se konalo v červnu roku 1912. Na třech podlažích se nacházelo 67 pokojů s tzv. anglickými koupelnami, centrálním topením, elektrickým osvětlením, ventilací, ledničkami, luxusně zařízena secesní kavárna, dámský salónek, restaurace, koncertní a plesový sál, zimní kuželna a speciální klubové salónky pro těšínské spolky. Hotel byl zařízen podle nejnovějších vídeňských vzorů a vídeňského vkusu. Hotelová kuchyň se specializovala na vídeňská jídla, kavárna nabízela tradiční zákusky a dezerty s kávou připravovanou na mnoho způsobů. Skoro každý den se v sále konala vystoupení umělců z Vídně nebo jiných kulturních středisek monarchie. Pro pohodlí hostů zde měl své renomované kadeřnictví císařsko-královský dvorský kadeřník František Hermann a fungoval také kosmetický salón. Během 1. světové války v hotelu bydleli důstojníci Generálního štábu rakouské armády, později byl sídlem spojenecké dohodové komise. Soustřeďoval se zde nejen společensko-kulturní život, ale také politický, který daleko vybočoval za hranice regionu. O tom, co se tam dělo vypráví mnoho pestrých historek.
 

Jablečný štrúdl a „fryta“, aneb vídeňské speciality na těšínském stole.

       Mnohé těšínské restaurace a kavárny, které nabízely speciality z vídeňské kuchyně přispěly k jejích rozšíření.
       Do dneška v mnohých těšínských domácnostech se vaří typické pro vídeňskou kuchyň speciality, jako je vývar s „frytou“ (svinutá a nakrájená na nudličky amoleta- fritátové nudle), kmínová polévka, hovězí pečené tzv. „Tafelspitz“ - oblíbené jídlo císaře Františka Josefa I. vídeňský telecí řízek nebo smažené kuře a fleky se šunkou a zelím. V těšínském menu najdeme také jídla z jiných krajů monarchie: české knedle, noky a povidla, maďarský guláš, plněnou papriku a palačinky.
       Velice populární byla také vídeňská káva. Ty nejlepší druhy se nakupovaly na ulici Hluboké (Głęboka), kde se nacházela palírna a sklad kávy známé vídeňské firmy Julius Meinl. Tyto tradice přetrvávají v mnohých těšínských kavárnách.
       K vídeňské kávě patří neodmyslitelně sladké dezerty a zákusky jako Sacherův dort, buchty s povidly nebo sladké amolety.
       O Vánocích se ve vídeňských a těšínských domácnostech podává drobné cukroví. Z nesmírného bohatství receptů se peče a připravuje cukroví s různorodou chutí, náplní, zdobením a každý druh má svůj originální tvar a název. Na vánočním stole najdeme např. kočičí očka nazývané lincerky, úly, kávička, lanýžky, bramborky, královské zákusky, andrutky, perníčky, hvězdičky, chlebíčky, zázvorky, kokosové rolády, mandlové, rumové a ořechové bomby, marcipánové hříbky, makrónky, čokoládové vločky, bezé, škvarkové sušenky, rohlíčky a poloměsíčky, kokosky, sušenky „lisované strojové“, keksy, oříšky a čtyřlístky. Péct takové množství cukroví by zabralo mnoho času, proto si těšínské hospodyňky rozdělí práci mezi sebou a potom se podělí i konečným výsledkem v podobě malinkého vánočního cukroví. Všechny samozřejmě očekávají názor na své dílo.
       Největší vídeňskou pochoutkou vyžadovanou dodnes je jablečný štrúdl (občas se připravuje makový nebo tvarohový). Peče se i v tradičních těšínských domácnostech. Každá hospodyňka má své vyzkoušené recepty a tajné metody na vytahování a pečení těsta. Každý štrúdl se od liší vzhledem i chutí, i když jsou v něm velice podobné ingredience. Různě se také servíruje jako teplý, studený, se šlehačkou a vanilkovou zmrzlinou, nebo jen posypaný moučkovým cukrem. Na podzim v Těšíně se každým rokem koná soutěž o nejlepší štrúdl. Ta samozřejmě vzbuzuje oprávněné emoce u soutěžících, poroty i publika.
       A zde je jeden z mnohých domácích receptů, který pochází z počátku 19. století: „Sklenici vody se lžičkou octa a troškou soli a mouky, nejlépe hladké, zaděláme těsto. Mouky je potřeba asi ½ kg. Těsto nesmí být moc husté ani moc řídké. Když se těsto nebude lepit na ruce – namažeme je máslem a zakryjeme je horkým hliněným rendlíkem a necháme ho odpočinout asi hodinu.
       Na vytahování těsta si přichystáme stůl zakrytý čistým lněným ubrusem, posypeme ho moukou a dáme pod něj doprostřed plochý talíř obrácený dnem nahoru. Těsto položíme doprostřed ubrusu na talíř a začneme ho vytahovat. Pamatujme na to, aby těsto nebylo úplně tenké. Praskalo by. Tlustší okraj odřízneme. Těsto necháme na ubruse oschnout.
       Roztažené těsto nejdříve dobře pokropíme rozpuštěným máslem, potom posypeme strouhankou, jablka se slupkou nakrájená na tenké kolečka klademe na těsto, dobře posypeme moučkovým cukrem a na konec skořicí, rozinkami, pomerančovou kůrou a můžeme posypat nadrobno usekanými sladkými mandlemi.
       Z jedné strany těsto trochu zahneme a zarolujeme, budeme nadzvedávat ubrus ze spodu spolu s těstem. Plech vymažeme hrubou vrstvou másla a posypeme strouhankou. Srolované těsto dáme na plech nebo do menšího pekáče a trochu ho ohneme. Těsto namažeme máslem. Štrúdl pečeme v teplé troubě celou hodinu. Když už je skoro hotový, můžeme ho polít smetanou a dopéct. Nakonec ho posypeme cukrem.“
       Tyto recepty nemluví o další ingredienci. Základem pro pravý jablečný štrúdl podle zkušených těšínských hospodyněk je 500 let vlády Habsburků. To garantuje jeho výbornou chuť a dokonalost, O tom je tradice plná krásy!
 

C.k. dvorní dodavatel aneb těšínské speciality ve Vídni.

       Titul císařsko-královského dvorního dodavatele byl elementem, který zvláštním způsobem spojoval některé těšínské podnikatele s Vídní. Původně se spojoval s privilegiem pro firmu, která mohla dodávat zboží na císařský dvůr. To se však v Těšíně neuplatnilo, protože potravinářské výrobky do habsburské kuchyně dodávala přímo Těšínská komora např. brynzu a máslo, které se jmenovalo Teebutter. Dodnes si ho můžeme koupit ve vídeňských obchodech, název vznikl ze zkratky „Teschner erzherzoglische Butter“ – těšínské arciknížecí máslo. Ve 2. polovině 19. století byl to už jen čestný titul, dával však právo na umístění císařského dvouhlavého orla na firemních značkách a výrobcích. Byla to pocta pro firmu a její majitele, neboť touto značkou byly označeny nejlepší firmy a výrobky z té branže. V Těšíně titul c.k. dvorních dodavatelů obdržely firmy, které působily v takových hospodářských odvětvích, ze který proslulo město, tj. obchodu, tiskařství, fotografie a výroby alkoholu.
       Jako první obdržela tento titul v roce 1883 tiskárna a knihkupectví Karla Prochasky. Prochaskova tiskárna, založená v roce 1806, byla nejstarší tiskárnou na Těšínském Slezsku a této rodině patřila až do roku 1945. Ve 2. polovině 19. století Prochaska modernizoval a rozšířil dosavadní nevelkou knihtiskařskou oficínu, která doposud sídlila na ul. Přikré (Stroma) a vybudoval na Saské Kupě (dnes Hlavní) jednu z největších tiskáren v celé monarchii. Před 1. světovou válkou zde pracovalo 400 lidí. Byl to moderní litografický závod, který kromě obrázkových knih tiskl také mapy. Kartografickým šlágrem byla mapa dráhy v rakouské monarchii, která měla skoro 100 vydání. Prochaskova tiskárna hlavně však tiskla knihy a to několika desítkách jazyků, např. hebrejsky, arabsky a etiopsky. Kromě knih zde vycházely také časopisy. Dlouho se zde tiskl časopis „Gwiazdka Cieszyńska“. Byla zde také redakce novin „Silesia“, nejdůležitějšího německého časopisu v rakouském Slezsku.
       V roce 1901 získala titul c.k. dvorní dodavatel také další tiskárna jejímž majitelem byl Fritz Kutzer. To svědčí o vysoké úrovni těšínského tiskařství. Kutzer od samého začátku kladl důraz na vysokou úroveň tisku a proto nakoupil velice kvalitní a moderní stroje. Kromě knih tiskl ve velkém obchodní knihy a litografie. Firma měla své sklady ve Vídni a Budapešti. V roce 1905 knihkupec Siegmund Stuks obdržel titul c.k. dvorní dodavatel, specializoval se obdržel na prodej beletrie a turistických průvodců. Každý den navštěvoval Kutzerův obchod, který se nacházel na náměstí Sv. Kříže (Plac Św. Krzyża), arc. Evžen a nakupoval zde knihy pro svou soukromou knihovnu.
       Těšín proslul také výrobou kvalitního alkoholu a jeho výrobou se zabývali také židovští producenti. K nim patřil např. Moritz Fasal, který v roce 1868 otevřel továrnu na výrobu likéru, kvalitní vodky a sody. Firma se za několik let stala velkým podnikem a její výrobky získávaly četné medaile na mezinárodních výstavách. K nejznámějším výrobkům, často padělaným, patřila slavná „Fasalovka“. Firma měla své sklady v různých městech na území monarchie např. ve Vídni. Její práce byla oceněná v roce 1903 titulem c.k. dvorní dodavatel. V roce 1913 tento titul obdržel jiný těšínský producent vodek a likérů Samuel Spitzer.
       V Těšíně fungovalo také mnoho dobrých fotografických ateliérů, ve kterých se od poloviny 19. století fotografovali nejen jeho obyvatele, ale také fotografové dokumentovali jeho krásy. Díky místním tiskařům tisíce pohlednic představovaly Těšín obyvatelům celé Evropy. Nejznámějším těšínským fotografem byl Heinrich Jandaurek, který se učil fotografování např. ve Vídni. Svůj první ateliér otevřel spolu s bratrem v roce 1870 v domě na ulici Hluboké (Głęboka). Často fotografoval členy císařské rodiny a proto měl mnoho klientů mezi občany. Za vysokou kvalitu svých fotografií obdržel mnoho cen, např. medaile vídeňského fotografického spolku v létech 1877 a 1887.
       V roce 1900 obdržel nejvyšší vyznamenání v podobě titulu c.k. dvorního fotografa. Byl totožný s titulem c.k. dvorní dodavatel, stejně jako titul c.k. dvorní kadeřník, který v roce 1915 obdržel Franz Hermann, který mě svůj salón v hotelu „U Hnědého jelena“.
       Největší význam pro ekonomiku města měl obchod. K obchodníkům, kteří vlastnili titul c.k. dvorní dodavatel, patřili Josef Konczakowski a jeho syn Bruno. Josef pocházel z rodiny emigrantů z východního Polska. V roce 1878 převzal po Robertu Gomolkovi malé železářstvím na těšínském náměstí, které během několika let přeměnil ve velkou firmu. Své zboží nabízel nejen obyvatelům Těšína, ale také okolním vesnicím a obchodoval i s průmyslovými závody v ostravsko-karvinském revíru a železárnami v Třinci. Ke konci života, v roce 1907 byl Konczakowski přiznán titul c.k. dvorní dodavatel. Po jeho smrti firmu převzal jeho syn Bruno Konczakowski, který se kupectví vyučil ve Vídni. Titul c.k. dvorní dodavatel obdržel v roce 1909. Bruno se proslavil jako velký sběratel starých zbraní, uměleckých památek a řemesla. Nakupoval je během svých častých obchodních cest po celé monarchii. Ve svém domě na Náměstí (Rynek) vytvořil soukromé muzeum, ve kterém vystavoval svou bohatou a cennou kolekci.
 

Pozvánka k tanci valčíku aneb Johann Strauss v Těšíně.

       Velice živou těšínskou tradicí, která má své kořeny hluboce ve vídeňských vzorech je účast v hudební akcích a s nimi spojených v období masopustu zábavami a plesy. S neslábnoucím nadšením se dodnes obyvatelé města účastní divadelních představení, koncertů a mnohých festivalů, jako např. velice populární Festival vokální hudby „Viva il canto“.
       Hudební život v Těšíně se rozvinul v 18. století a byl ovlivněn vídeňskou scénou. Divadelní a operní představení ale také reduty a plesy se konaly od roku 1726 vedle radnice v divadelním sálu zvaným redutovým. Hrály se tam skladby Mozarta, Haydna a Mendelssohna. V Těšíně koncertovali také slavní hudební velikáni. 16.11.1844 v redutovém sálu koncertoval se svým orchestrem Johann Strauss otec a seznámil těšínské publikům se svými nejnovějšími valčíky, polkami a pochody. S velkým nadšením byl také přivítán František Liszt. Aby tento velice slavný genius přijel do Těšína, musel ředitel Těšínské komory Josef von Kachlberg vydat subskripční listiny a sám osobně přispět velkou částkou. Poměrně rychle byla shromážděna suma ve výši tisíce guldenů, ze kterých se financoval drahý a komplikovaný zájezd umělce z Vídně. Von Kachlberg poslal Lisztovi pozvání, ve kterém píše: „Prosím, přijeďte do Těšína, neboť Těšín k vám přijet nemůže“. Ředitel k této příležitosti koupil také nový klavír z oblíbené umělcovy vídeňské firmy Streicher. Liszt přijel do Těšína a 2.6.1846 koncertoval v nové oranžérii na těšínském zámku. Podmanil si srdce všech posluchačů z města a celého okolí, kteří zde shromáždili. Všichni těšínští hudebníci obdrželi pozvánku a drahý lístek na koncert, který jim koupil ředitel Kachlberg. František Liszt pobýval v Těšíně osm dní. Přes den si prohlížel město a po večerech celé hodiny koncertoval pro nadšené posluchače, kteří plnili zámecké salóny von Kachlberga.
       Po čtyřicet letech od návštěvy F. Lista se na těšínském zámku odehrála jiná hudební událost. V těšínském garnizónu od roku 1888 pobýval „nejhezčí z Habsburků“ arcikníže Evžen, bratr posledního majitele těšínských majetků Bedřicha. Jeho vojenské povinnosti byly zřejmě dost jednotvárné a neuspokojovaly zájmy arciknížete, o kterém víme, že měl duši umělce a rád se obklopoval lidmi kultury a umění. Na těšínském zámku vznikl malý „dvůr“ nazývaný „těšínským Wartburgem“, kde arcikníže sídlil. Arciknížete, jako umělecké mecenáše, inspiroval hudební a kulturní život v Těšíně. Protože v Těšíně chyběl veliký sál, vybavil sklep zámeckého pivovaru a přestavěl ho na koncertní sál se scénou. Hrály se tam opery jeho oblíbeného skladatele Richarda Wagnera. Vystupovali zde umělci z Dvorské opery z Vídně a funkci statistů přijali komorní úředníci, jejich manželky a těšínští měšťané. Kulisy zhotovili inženýři, kteří byli zaměstnání v Těšínské komoře, o hudbu se staral orchestr místního 100. regimentu pěchoty, který údajně nacvičoval pod vedením talentovaného arciknížete. Vděční obyvatelé Těšína se mu odměnili, že v roce 1891 pojmenovali po něm koncertní sál v hotelu „Austria“.
       Obyvatelé Těšína byli velice hudbymilovní, navštěvovali koncerty a také sami hráli, zdokonalovali své hudební talenty a dosahovali velkých úspěchů. Již v roce 1860 vznikla ve městě první hudební škola Karla Slawika, ve které se hlavně učila hra na klavír a zpěv. Po otci tuto školu převzal jeho syn Ottakar Slawik, žák známého rakouského skladatele Antona Brücknera. Škola učila podle vzoru vídeňské konzervatoře a mnoho jejích žáků tam pokračovalo v hudebním vzdělání. V oddělení houslového virtuóza Michala „Zeno“-Pogrobińskieho studovalo mnoho výborných hudebníků, např. slavný houslista Max Rostal nebo Eduard Zathurecky, ředitel Hudební akademie v Budapešti. Otec i syn Slabikové Těšínského pěveckého sdružení (Teschner Männer- gesangverein), který vznikl v r. 1841. V roce 1901u příležitosti 60. výročí svého vzniku postavilo sdružení na Náměstí arc. Rudolfa pomník Franze Schuberta. Podobných sborů, které sdružovaly milovníky zpěvu, bylo v Těšíně více.
       Toto zalíbení v hudbě a koncertování se projevovalo a nadále projevuje hlavně během masopustu, když se každý týden v mnohých sálech, restauracích i soukromých domech v Těšíně konají zábavy a plesy, které jsou organizované různými institucemi, školami či profesními skupinami. Tyto plesy probíhají podle tradičních zvyků a zpestřují je různé společenské hry, soutěže a loterie. Ve většině případů jde o charitativní nebo svépomocné účely.
       První ples, kterého se zúčastnily nejvyšší společenské kruhy se konal 13.5.1779 po podepsání tzv. Těšínského míru, který ukončil válku o bavorské dědictví mezi Rakouskem a Pruskem. K oslavě podepsaného míru sedm poslů, kteří zde reprezentovali hlavní evropské státy, zorganizovalo ples pro pohostinné obyvatele. Tehdy si poprvé těšínské měšťky dovezly přímo z Vídně róby – rokokové krinolíny a také různé oděvní doplňky. Později těšínské dámy už nemusely jezdit pro módní novinky do Vídně, mohly si je koupit v Těšíně. Elegantní vídeňské oblečení a doplňky bylo k dostání v mnohých obchodech a kloboučnictvích. Zboží se dováželo ze známých vídeňských módních salónů a obchodů, jako např. „Modes de Viennes“, „Wiener Schuhwarenhaus“ nebo dělalo v fungujícím do dneška kloboučnictví Zofie Leitner na ulici Hluboké (Głęboka).
 

Ateliér „Fellner & Helmer“, aneb vídeňská secese v Těšíně.

       K velkému stavebnímu boomu Těšína došlo ve 2. polovině 19. století, který změnil urbanistickou a architektonickou tvář Těšína. Tento vývoj byl úzce spjat se záměrem tehdejšího starosty města Johanna Demla von Elswehr (konec 19. století) na vytvoření tzv. Velkého Těšína. V tomto období vzniklo mnoho veřejných budov, které slohově navazovaly na tzv. vídeňský Ring. Patřila k něm budova Obvodního soudu na ul. Hrnčířské (Garncarska), Lidová škola na náměstí Svobody (Plac Wolności), Katolický farní úřad na Dominikánském náměstí (Plac Dominikański), Těšínská spořitelna na Náměstí (Rynek) nebo Pečovatelský ústav na ul. Korfantého.
       Na přelomu 19. a 20. století ovládla Těšín secese ve své vídeňské podobě. I když pro tento styl byly charakteristické velice živé a plné energie asymetrie, ve Vídní se rozvinul směr, který holdoval klasickým tendencím, plochému geometrickému ornamentu.
       Ve slohu zvaném „Wiener Sezession“ stavěli těšínští architekti, kteří absolvovali vídeňské technické školy. V první řadě k nim patřil Albrecht Dostal, tvůrce Albrechtsgymnasium (dnes Liceum im A. Osuchowskiego) a Robert Lewak, autor vily ul. 3. května (3 Maja), kterou postavil pro svou rodinu a domu na rohu Horního náměstí (Górny Rynek) a ulice Limanowskieho.
       Velikou roli zde odehrála firma Eugena Fuldy, která postavila ve městě mnoho domů a soukromých vil. Jedním z těchto domů je čtyřpatrový dům z roku 1912, ve které bydlel sám stavitel, a který se nachází na rohu náměstí Svátého Kříže (Plac Świętego Krzyża) a ulicy Hluboké (Głęboka). Raritou této stavby je první osobní výtah vídeňské výroby používaný v Těšíně. V přízemí se nacházel moderní obchod s textilem od O. Aufrichta, v podstřeší pak ateliér známé vídeňské fotografické firmy Karla Pietznera.
       Kromě těchto renomovaných architektů působili na přelomu 19. a 20. století i jiní, neméně talentovaní stavitelé: Carl Friedrich, Alois Jedek, Anton Jonkisch, Ludvík Kametz, Josef Nossek. Díky nim vznikly secesní budovy škol na ulici Londzina – obecní a vyšší reálky, Polského učitelského ústavu na Bobrku, evangelického alumnátu (internát) pro děvčata na dnešním náměstí Svobody (Plac Wolności) a mnoho činžovních domů.
       Na stavby těšínských veřejných budov byly vypisovány konkurzy a o vítězích rozhodovalo Rakouské sdružení inženýrů a architektů ve Vídní (Oesterreichisches Ingenieur- und Architekten- Vereins) spolu s Klubem techniků (Techniker – Club) v Těšíně. Své projekty zde realizovali i vídeňští architekti, jako např. Kilian Köhler autor moderní stavby hotelu „U Hnědého jelena“ a několika domů.
       Velice podobné byly začátky „perly“ těšínské architektury ležící v samém srdci města, secesní budovy divadla.
       Rychle vyvíjejícímu se městu přestaly postačovat dva sály - divadelní sál u radnice a sál arc. Evžena v hotelu „Austria“.
       Těšínští obchodníci, řemeslníci a podnikatelé ve spolupráci s městským vedením se rozhodli postavit divadlo, které by odpovídalo potřebám města. Tato iniciativa měla také politický podtext, vznikla v období narůstajícího národnostního boje – toto divadlo mělo být střediskem německé kultury v Těšíně. V roce 1902 vzniklo soukromé Sdružení pro stavbu divadla (Theaterbauverein), které shromáždilo půl miliónu korun na tento účel. Sdružení se obrátilo na těšící se velkým renomé návrhářský ateliér „Fellner & Helmer“ ve Vídní, který se specializoval na stavby divadel.
       Tento slavný ateliér založil v roce 1872 Ferdinand Fellner spolu s Hermannem Helmerem. Do roku 1915 postavili v celé Evropě více než 200 objektů – zámků, paláců, vil a činžovních domů, hotelů, továren, banků a obchodních domů. Toto číslo zahrnuje také 48 divadel, mj. ve Vídni, Augšpurku, Salcburku, Karlových Varech, Curychu, Berlíně, ve Stanislavově, Toruni a Łańcutě.
       Samotnou výstavbu, která začala v roce 1908, předcházely konzultace a schválení návrhu. Hlavním vykonavatelem byla těšínská stavební firma Eugena Fuldy. Na stavebních pracích se podílela také berlínsko-vídeňská firma Hugo Baruch, která se specializovala na výstavbu divadelních scén a firma „Pittel & Brausewetter“ z Vídně, která dodávala konstrukce z železobetonu.
       Divadlo bylo postaveno na místě, kde se až do 18. století nacházel první farní kostel a pak bezstylová budova kasáren. Stavební práce byly zakončeny v roce 1909. Moderně zařízený interiér měl 770 míst (dnes 630), otáčecí scénu, protipožární železnou oponu, vlastní kotelnu pro centrální topení a elektrárnu, skladiště pro kulisy a kostýmy, baletní sál a garderoby.
       Těšínské divadlo je postaveno ve slohu pozdního baroka s velice moderní secesní stylistikou. Vznikla tak stavba s velmi měkkou vnější architekturou a s hledištěm a foyer, kde bílé stěny byly ozdobeny zlatou štukovou výzdobu, co přidalo této budově na kráse a přepychu.
       Slavnostní inaugurace nového divadla proběhla 24.9.1910 roku a Sdružení pro stavbu divadla se změnilo na Německé divadelní sdružení (Deutschen Theaterverein), které spravovalo tento nový objekt. Repertoár „Německého divadla v Těšíně“ (Deutsches Theater in Teschen) byl německojazyčný ale z ekonomických důvodů sdružení bylo nuceno sál pronajímat pro polskojazyčná vystoupení. Po 2. světové válce divadlo bylo přejmenováno na Divadlo Adama Mickiewicze (Teatr im. Adama Mickiewicza).
 

Arciknížata, generálové, vojáci, aneb c.k. těšínský garnizon.

       Mnoho desítek let specifický ráz městu přidávala mnohonárodnostní císařsko-královská armáda. Na začátku 20. století zde pobývalo kolem 1 500 vojáků, kromě důstojníků, což bylo skoro 10% celkového počtu obyvatelstva Těšína. Vojsko se zviditelňovalo na slavnostních defiládách, pochodech a vojenský orchestr hrával v neděli a ve svátky na Náměstí nebo v parcích. Po službě elegantní důstojníci, ve svých skoro divadelních uniformách, sedávali v místních restauracích a kavárnách. Byli vždy, samozřejmě dámami, zváni na společenská setkání, plesy nebo zábavy. Nejeden se zde oženil a zůstal zde natrvalo a tímto obohatil mnohonárodnostní těšínskou mozaiku.
       Vojsko zde pobývalo od poloviny 17. století, nejdříve v soukromém ubytování. V roce 1775 byly postaveny na dnešní ulici Mincovní (Mennicza) kasárny pro pět kompanií a důstojnický štáb. U kasáren existoval od roku 1787 do 1852 „Vojenský výchovný ústav“ pro chlapce. Na místě, kde doposud stal farní kostel, který shořel v roce 1789, byly postaveny za státní peníze nové kasárny. Kromě kasáren se v Těšíně nacházel sklad se střelným prachem, vojenská nemocnice a kasárenské budovy na levém břehu Olše (na ul. Frýdecké). Kasárny byly zbourány v roce 1904 a na jejích místě bylo postaveno nové divadlo. Než se to však stalo, na úpatí Malého Javorového byl postaven velký komplex kasárenských budov arciknížete Bedřicha. Sestával se 22 objektů, ve kterých pobýval 54. a 100. regiment pěchoty, 31. regiment územní obrany, své sídlo zde mělo doplňovací velitelství, vojenská nemocnice, žandarmerie a vojenský orchestr.
       Velkou událostí byly tzv. Císařské manévry v roce 1890 a 1906. Spolu z císařem do Těšína přijelo celé rakousko-uherské velitelství, štábní důstojníci, zahraniční pozorovatelé a vojenští atašé. Lidé mohli, s laskavým povolením císaře, pozorovat samotné manévry, samozřejmě z určité vzdálenosti. Po večerech se pak všichni bavili, společenský život vzkvétal na oficiálních obědech nebo na neformálních setkáních v měšťanských salónech. V takových situacích se Těšín tak trochu podobal Vídni.
       Také těšínští Habsburkové byli spojení úzce spojení s armádou. Kníže Albert Kazimír Saskotěšínský (1738-1822) jako třiadvacetiletý mladík se účastnil sedmileté války a za svoje hrdinství byl povýšen na feldmaršálka-poručíka. Zúčastnil se také války o bavorské dědictví, která skončila podepsáním míru v roce 1779 v Těšíně. Účastnil se také v počáteční fázi napoleonských válek, ale pak v roce 1795 se natrvalo usadil ve Vídni.
       Jeho nástupce, arcikníže Karel Ludvík Habsburský (1771-1847) je znám jako reformátor rakouské armády a výborný hlavní velitel. V roce 1809, jako jediný s rakouských velitelů, porazil Napoleona, který směřoval do Vídně, v bitvě pod Aspern. Od této chvíle se oněm říkalo „vítěz od Aspern“ a na náměstí Hrdinů, před císařskou rezidencí ve Vídni má veliký pomník na koni.
       Pomník na koni na vídeňském náměstí Albertiny má také další těšínský kníže Albrecht Bedřich Habsburský (1817-1895), kterého nazývali „vítězem od Custozzy“. Kromě vítězství v italské Custozze v roce 1866, se proslavil jako feldmaršál a jako generální inspektor armády přispěl k její modernizaci.
       Poslední Habsburk, který vládl v Těšíně, arc. Bedřich (1856-19360) byl generálním inspektorem a hlavním velitelem rakouské armády během 1. světové války. Právě z těchto důvodu se Těšín stal v letech 1914-1916 sídlem Generálního štábu rakousko-uherské armády (AOK – Armeeoberkomando).
       S osobou Josefa Piłsudského je také spojena jedna historka. V Těšíně pobýval v roce 1914 a organizoval 1. Brigádu polské legie. Bydlel v hotelu „Austria“ a vystupoval v legionářské uniformě bez hodnostních označení. Vzbuzoval velkou senzaci mezi rakouskými důstojníky a hotelovými hosty vzbuzovalo, když před nim stáli v pozoru a salutovali důstojníci.
       21. listopadu 1916 zemřel ve Vídni letitý císař František Josef I. Tři dny po jeho pohřbu, 3. prosince 1916, přijel do Těšína poslední císař Rakouska Karel I. Po jeho návštěvě bylGenerální štáb přemístěn do Baden u Vídně. Byla to poslední císařská návštěva v Těšíně.
       Po 1. světové válce skončila rakouská vláda na Těšínském Slezsku. V noci z 31.10 na 1.11.1918 důstojníci polské národnosti uvěznili rakouského velitele garnizonu J. Gerndta, převzali velení nad vojskem a strategickými místy ve městě. Předali vedení Národní radě pro knížectví těšínské, v čele které stali tři bývali poslanci do vídeňského parlamentu kněz Josef Londzin, Jan Michejda, Tadeáš Reger.