Jak je známo, koncem 13. století vzniklo samostatné těšínské knížectví, založené knížetem Měškem I. (+ kol. r. 1315), nejstarším synem knížete Vladislava I. (+ 1281). Rozdělení poměrně velkého ratibořsko-opolského státečku mělo velký význam pro monetární situaci Horního Slezska. V krátké době zde vznikla více než desítka malých státních organismů (kolem r. 1323 – deset), včetně opavského knížectví, čím dál silněji spojeného s Horním Slezskem, a posléze také krnovské knížectví. Panovníci všech těchto malých knížectví dbali o upevnění své pozice a samozřejmě zvyšování příjmů, čehož se snažili dosáhnout vydáváním vlastních mincí do oběhu.

Měšek I. převzal veškerá oprávnění svého otce, rovněž ta vyplývající z mincovního práva. Ve společnosti knížete se od samého počátku objevuje mincíř. Byl jím zmíněný v poslední dekádě 13. století Fritto „monetarius noster Tessinensis”. Byl majitelem parcely u města, kterou od něj koupil rytíř, jež se jmenoval Bogusz, a založil tam dnešní Boguszowice. Přítomnost Frittona na knížecím dvoře však ještě neprokazuje, zda byly opravdu již na konci 13. století v Těšíně vyráběny mince, termín monetarius mohla také označovat osobu, jež vybírala pro knížete poplatky. Většina badatelů však předpokládá, že byl mincířem a že byl knížetem povolán do Těšína pro zprovoznění mincovny v jeho novém hlavním městě. Je málo pravděpodobné, že by byl tzv. trhovým mincířem, který prováděl výměnu mincí za nové během konání trhů. Zdali však Fritto mincovnu opravdu uvedl do provozu, je věc jiná. Je třeba mít na paměti, že pro ražbu mincí bylo třeba mít k dispozici vlastní (cenný) kov, což těšínský kníže neměl, nebo peníze na jeho koupi či výkup tzv. pagamentu, čili starých mincí a stříbrného odpadu, který byl opětovně přetavován. Nejsou známy žádné mince z dob Frittona a knížete Měška I., ale mohly by se dochovat, zvláště pokud by to byly tzv. brakteáty. Brakteáty, drobné stříbrné mince, byly raženy po celé střední Evropě, zejména ve 13. století. Byly vyráběny díky využití speciální mincovní techniky, jež spočívala v použití kolku /razidla/ a měkké podložky, takže odražek, vytlačený vypukle na jedné straně mince, se nacházel ve vyduté formě negativu také na druhé straně. Mince tohoto druhu, jelikož byly raženy na velmi tenkém střížku, se velmi rychle ničily. Na území Těšínského Slezska byl nalezen pouze jeden brakteát, v obci Grodziec v roce 1998 archeologem z těšínského muzea, Wiesławem Kusiem. Bohužel, obraz vyražený na minci je velmi nevýrazný, snad představuje panovníka stojícího v obklopení architektonických motivů. Podobný typ brakteátů není znám, takže lze předpokládat, že se jedná o minci vyraženou v Horním Slezsku.

Problém, zda byly již v poslední dekádě 13. století v Těšíně raženy mince, mohou vyřešit až případné nové nálezy. Jisté je, že zakladatel těšínského knížectví takový záměr měl a učinil kroky směrem k zahájení své vlastní výroby mincí. Nutno dodat, že koncem 13. století většina slezských knížat upustila od systému periodické výměny mincí za nové. Místo toho byli poddaní nuceni odvádět do knížecí pokladny poplatek, zvaný „mincovní poplatek” [Münzgeld]. Týkalo se to také těšínských měšťanů, avšak přesnou výši tohoto poplatku ve středověku neznáme.

V dobách Měška I. rostl v jeho státě vliv čím dál mocnějšího jižního souseda, českého krále Václava II. Těšínský kníže dokonce spojil svou rodinu s pražským dvorem, a to tím způsobem, že provdal svou dceru Violu za syna českého vládce, který se později jako Václav III. stal králem Čech, Polska a Uher. Nárůst českého významu měl velký dopad na mincovní záležitosti, neboť v roce 1300 král Václav II. provedl v Čechách měnovou /mincovní/ reformu, a to zavedením vedle denárů také mince s větší hmotností a hodnotou, čili tlustého neboli velkého denáru [denarius grossus], tj. groše, který na počátku odpovídal 12 denárům. Groše se objevily již ve 2. pol. 12. století v Itálii, tzv. tourské groše byly základem mincovní reformy ve Francii v roce 1266, ale pro střední Evropu měla rozhodující význam právě reforma Václava II. Byla provedena díky mincířům přivedeným z Florencie a využití bohatých českých ložisek stříbra. České groše byly nazývány pražskými, přestože byly raženy v centrální mincovně v Kutné Hoře a poněvadž byly vyráběny z téměř čistého stříbra (ryzost 0,930), byly ochotně tezaurovány, čili hromaděny a uschovávány formou tzv. pokladů. Dokládá to mimo jiné naleziště několika grošů krále Václava II., které byly vykopány v roce 1800 v zahradě hrabat Larischů v Těšíně (v současnosti Park Míru). Na jiných místech, mimo jiné v Bažanovicích, polské Ostravě či Karviné se nacházely nejen groše Václava II., ale také následujících českých panovníků: Jana Lucemburského a Karla IV. V roce 1999 bylo v obci Czechowice během prohlubování rybníku nalezeno několik desítek pražských grošů.

Od počátku 14 století se staly pražské groše základem měny používané ve Slezsku a rovněž v Těšínském Slezsku byly v běžném oběhu. Usnadňovala to skutečnost, že od roku 1327 bylo Těšínské Slezsko jako léno českých králů součástí Koruny sv. Václava. S přechodem Slezska pod české panování musel v polovině 14. století souhlasit polský král Kazimír Velký. Po Těšínském Slezsku také kolovaly jiné mince, menší než groše. Bývalé malé denáry začaly být ve druhé polovině 14. století běžně nazývány haléři, podle švábského města Hall, kde byly zhruba od roku 1230 raženy mince zvané denarius Hallenses nebo Halleri (později v němčině Heller). Měly pevný kurs, takže se uchytily také v Čechách, kde zpočátku představovaly 1/12 groše, ale v roce 1380 byl stanoven kurs haléře na 1/14 groše. Oproti tomu denár měl nyní hodnotu 1/7 groše, takže dva haléře dávaly dohromady jeden denár. Rovněž pražské groše během panování neschopného krále Václava IV. (1378-1419) začaly prudce ztrácet hodnotu. Také v Horním Slezsku se haléře staly rychle běžnou mincí. V Těšínském Slezsku byly v oběhu také mince ražené v jiných knížectvích Horního Slezska, čehož důkazem je0 mimo jiné sbírka více než 80 mincí, většinou opavských a ratibořských, z 2. poloviny 15. století, jež byla objevena v roce 1994 v Piastovské věži, v hloubce více než 12 metrů. O necelý metr výše od tohoto pokladu, mimochodem již v oné době nepříliš cenného, archeologové vykopali čtyři francouzské žetony z konce 15. století. Žetony, kovové kroužky s pseudoopisy sloužily spolu s abakusem obchodníkům a pokladníkům ve středověku i později k provádění účetních výpočtů: občas se mohly vyskytovat i jako drobné mince. Jakou funkci splňovaly na knížecím hradě v Těšíně, není známo.

Po dlouhou dobu většina numizmatiků mínila, že první těšínské mince byly raženy teprve po roce 1434 a první těšínští panovníci nerazili mince vůbec nebo pouze sporadicky. Poslední naleziště a nová odečtení dříve chybně rozeznaných exemplářů starých mincí tyto názory změnila. V současné době je za nejstarší známou těšínskou minci považován haléř knížete Přemyslava I Noszaka (1358-1410), identifikovaný nedávno jako součást naleziště v Novém Kameni u Sandoměře (nyní ve sbírce Krajského Muzea v Bydhošti). Kolem roku 1384 zde byl ukryt poklad, jenž obsahoval pražské groše, denáry Kazimíra Velkého a mj. malý denár o průměru 12 mm, vážící 0,269 gramů. Na jeho aversu je vyobrazen orel bez koruny, s hlavou (heraldicky) otočenou doprava, s přepásanými křídly. Po obvodu se nachází nápis: „MONETA DUD.”, přičemž druhé písmeno „D” je stylizované a omylem převrácené písmeno „C”. Nápis by tedy měl být rekonstruován jako „MONETA DUCIS”. Na reversu je po obvodu patrný nápis „THESCHI..ES”, kdežto uprostřed je písmeno „P”, iniciála knížete. Chronologie pokladu v Novém Kameni ukazuje, že haléř vznikl před rokem 1384, může se tedy vztahovat jedině ke knížeti Přemyslavovi I., a to k prvnímu období jeho vládnutí. Tomu se nelze podivovat, poněvadž tento asi největší z těšínských Piastů, poradce a pravá ruka císaře Karla IV. a českého krále Václava IV. měl nepochybně důvody i možnosti, aby upevnil svoji pozici v Horním Slezsku ražbou vlastních mincí. Když pomineme hypotetický haléř knížete Vladislava II. opolského, je haléř knížete Přemyslava I. nejstarším, v současné době známým hornoslezským haléřem. Byl také počátkem skupiny hornoslezských haléřů (mj. z Opavy a Osvětimi), které byly charakteristické tím, že na ploše jedné ze stran mince se nacházela iniciála panovníka, což lze vysvětlit uherskými či krakovskými vlivy.

Dalšími rozpoznanými těšínskými mincemi jsou haléře ražené v dobách panování syna a nástupce Přemyslava I. – knížete Boleslava I. (1410-1431). Jedna byla nalezena v obci Nasale u Býčiny v opolském vojvodství, v pokladu ukrytém kolem roku 1426, avšak v současnosti se mince opět ztratila. Objevitel, známý slezský numizmatik Ferdinand Friedensburg, ji považoval za variantu bytomského haléře, protože měla na aversu písmeno „B”, po obvodu písmena „O/N”, zatímco na reversu se nacházel orel bez koruny s hlavou napravo, a po obvodu písmena „N/X”. Nyní se má za to, že mince byla vyražena těšínským knížetem Bolkem I. na počátku jeho vlády. Druhý haléř z tohoto období (z pokladu ve Wilczkovicích) se zachoval v originále v Národním muzeu ve Varšavě, před válkou je vlastnila také muzea v Bytomi a Vratislavi. Na aversu se nachází písmeno „B”, tzv. unciálního tvaru, vedle maličká šestiramenná hvězda, celek je obklopen tzv. trojlístkem. S trojlístky bylo možné se setkat nejdříve na fenicích ražených ve Vídni, často byly napodobovány v Čechách, mnohem méně ve Slezsku. Po obvodu je nápis „MON.”, na reversu orel bez koruny na gotickém štítu, s hlavou napravo. Nad štítem jsou vidět písmena „B O”, po bocích „T I”. Mince vážící 0,24 do 0,29 gramů, s průměrem cca 12,5 mm, byla pečlivě provedena, ale nedostatečná legenda způsobila, že také v tomto případě ji numizmatici převážně připisovali bytomské mincovně. Borys Paszkiewicz se rázně postavil za myšlenku, že „B” není první písmeno názvu města, ale jména „Bolko”, podobně jako „BO” na reversu, a dále, že „T” a „I” jsou součástmi slova „Teschinensis”. Předpokládá, že mince vznikla ke konci panování knížete Bolka I., to znamená kolem roku 1430.

Postupné rozdrobení Horního Slezska v 1.polovině 14. století se čím dál negativněji promítalo do mincovních vztahů, jež zde panovaly. V roce 1417 si např. ratibořský kníže Jan II. stěžoval, že v jeho knížectví je v oběhu 12 různých mincí. Sama knížata kvůli rychlejšímu zisku emitovala nadměrné množství drobných mincí, které následně vyměňovala za nové, snižovala obsah drahého kovu, manipulovala s kurzem mince. Probíhalo to na úkor obyvatelstva, především měšťanů, jelikož sedlákům se peníze do rukou dostaly zřídka. Nepříliš pomáhala intervence polské vlády, která také trpěla tím, že mincíři hornoslezských knížat, určitě s vědomím svých panovníků, razili mizerné mince dle vzorů polských mincí, nebo tyto vyloženě falšovali. V roce 1438 Polsko zorganizovalo dokonce trestnou výpravu, během které byli vládci Opavy, Ratiboře, Hlahova, Opolí a Břehu přinuceni k závazku, že nebudou dávat svolení k tomu, aby byly v jejich zemích vyráběny a dávány do oběhu mince dle polských vzorů. V příslušném ujednání nebylo jmenováno těšínské knížectví, kterému v té době vládla Ofka (Eufémie), vdova po knížeti Boleslavovi I. Nicméně v roce 1441 byl v Krakově dopaden jeden z jejích poddaných s falešnou mincí.

Text: Janusz Spyra
Fotografie: Dominik Dubiel, Renata Karpińska, Wojciech Woźniak