Peníze provázely obyvatele Těšína vždy, třebaže v různé podobě. Na počátku, tak jako všude, to byla platidla různého druhu, s jejichž pomocí byla prováděna směna zboží. V dobách Velkomoravské říše používaly kmeny obývající Slezsko jako platební prostředek mimo jiné sekerovité hřivny, jejichž skutečný sklad (3,5 tuny) byl objeven v Krakově-Okole. Stejná hřivna byla nalezena v hradišti Podobora, obývaném od poloviny 8. století n. l., jež se nachází pouze několik kilometrů od Těšína a s jeho dějinami je úzce spjaté. Avšak již mnohem dříve byly na území pozdějšího Těšínského Slezska známy opravdové mince, a sice římské. Římské mince pocházející z různých období, byly nalezeny ve více než deseti obcích Těšínského Slezska, mimo jiné v obcích – Kończyce Małe, Goleszów nebo Mosty. Mnohem větší vzácností je zlatá keltská mince, objevená v roce 1951 během archeologického průzkumu na Zámeckém vrchu v Těšíně.

Dějiny mincí Těšínského Slezska jsou úzce spjaty s dějinami peněz v sousedních zemích, především v Polsku, Česku a Rakousku. Od konce 10. do první poloviny 14. století patřilo Těšínské Slezsko Polsku, takže obyvatelé používali polské mince. Prvními mincemi byly denáry, které razil již kníže Měšek I, a poté král Boleslav Chrabrý. Denáry, jež svým názvem navazovaly na římské mince, byly stříbrné mince, v podstatě jediné v oběhu do konce 13. století. Na počátku vážily kolem 1,5 gramů, poté čím dál méně. Nejdříve ve Slezsku v dobách Boleslava Chrabrého byly mince vyráběny v mincovně ve Vratislavi. Mincovnictví v Horním Slezsku má pozdější rodokmen, začalo ve druhé polovině 12. století, tedy v době, kdy vládl Měšek Platonogi a kdy se všechna knížata z dynastie Piastů cítila natolik mocná, aby mohla razit svoje vlastní mince, a slabý senior, krakovský kníže Kazimír Spravedlivý, nebyl schopen jim toto oprávnění (tzv. mincovní regály) odebrat. Měšek Platonogi vlastnil zajisté mincovnu v Ratiboři, kde sídlil, a později také v Opolích. Ratibořsko-opolská knížata, kterým byla podřízena rovněž těšínská kastelánie, razila především denáry, a v 1. polovině 14. století také brakteáty. Ve 12. a 13. století bylo také pravidlem, že každých několik let prováděli panovníci na území, jež jim bylo podřízeno, výměnu mincí v oběhu za mince nové (tzv. obnovování mincí), což jim přinášelo značné zisky. Dodatečné zisky jim přinášelo snižování obsahu drahého kovu v nově ražených mincích, což vedlo k devalvaci měny a ekonomickým výkyvům. V důsledku těchto manipulací se hodnota jednotlivých mincí neustále měnila, což je třeba mít na paměti při četbě této studie.

Dějiny těšínského mincovnictví se začaly psát ve chvíli vzniku samostatného těšínského knížectví a trvaly až do poloviny 17. století. Již více než jedno a půl století se jimi zabývalo mnoho badatelů. Ze starších dosáhl největších zásluh Wiktor Karger mimo jiné tím, že prozkoumal pro polské badatele těžce přístupné materiály týkající se posledních těšínských Piastů, jež jsou uloženy v archívu Liechtensteinů ve Vídni. Na toto téma napsali mnoho také čeští autoři, ze kterých je třeba uvést Ericha Šefčika. V poslední době historii mincovnictví v Horním Slezsku komplexně zkoumá Borys Paszkiewicz