Zárodky české správy ve Slezsku se začínaly tvořit až tehdy, když dorazily první zprávy o vyhlášení samostatného československého státu. Nejprve vznikl 29. října 1918 z místních představitelů zatímní Národní výbor pro Slezsko v Opavě, národní výbory se ustavily také v Polské Ostravě, Orlové a Frýdku. Avšak pokusy převzít správu i v jiných oblastech Těšínska se setkaly s odporem Poláků a představitelů Národní rady Těšínského knížectví (Rada Narodowa Księstwa Cieszyńskiego RNKC), která se také snažila vytvořit zárodky polské státní moci na Těšínsku (např. neúspěšný pokus o převzetí radnice v Polské Ostravě 30. října 1918). Vyhrocující se situace, znásobená mimo jiné odporem německého obyvatelstva k novému československému státu (vytvoření německo-rakouské provincie Sudetenland, jejímž centrem se stala Opava), zcela logicky vyvolala snahy o vytvoření reprezentativnějšího orgánu, který by bránil české zájmy ve Slezsku.

Večer dne 30. října 1918 tedy v Polské Ostravě vznikl dvaatřicetičlenný Zemský národní výbor pro Slezsko (ZNV), jenž byl složen ze zástupců českých politických stran podle výsledků voleb do Říšské rady z roku 1911.0 Předsedou se stal člen sociální demokracie Zikmunt Witt, prvním místopředsedou pak Ferdinand Pelc, druhým místopředsedou pak bývalý zemský poslanec J. Lukeš. Vzhledem k tomu, že předseda výboru Witt jako poslanec revolučního Národního shromáždění pobýval často v Praze, tíha práce a zodpovědnosti stanula na bedrech prvního místopředsedy Pelce.

ZNV se prezentoval jako nejvyšší orgán českého lidu ve Slezsku podřízený Národnímu výboru v Praze a od 14. listopadu 1918 vládě, který mu posílal (často ovšem neurčité) instrukce a vyzýval ZNV, aby se dohodl s RNKC na společné správě Těšínska (v rámci pražského Národního výboru vznikla i moravskoslezská kancelář k vyřizování naléhavých politických záležitostí a také komise, která se měla zabývat postupem v česko-polských vztazích). Vzápětí po svém vzniku ZNV nařídil vytváření národních výborů ve Slezsku. V oblastech osídlených českým obyvatelstvem se toto nařízení dařilo plnit a národní výbory přebíraly důležité mocenské body jakými byly četnické stanice, policejní komisařství, vojenské posádky atd. Horší situace nastávala v místech, kde Češi byli v menšině. Například pokus o obsazení důležitého železničního uzlu v Bohumíně skončil 1. listopadu 1918 neúspěchem. Kromě toho ZNV vybízel k zakládání lidových stráží v obcích k udržení klidu a pořádku. Obtížnou zásobovací situaci měly řešit místní a okresní hospodářské komise.

V zásadě můžeme říci, že ZNV se v nastalé situaci snažil nejen udržet pořádek, ale také získat pro československý stát co nejvíce (pražský Národní výbor zdůrazňoval význam košicko-bohumínské dráhy). Orgány, které uznávaly ZNV vznikaly i na území, které bylo fakticky pod správou RNKC. Stejný postup ovšem praktikovali i Poláci na území kontrolovaném ZNV.

71

Poměry na Těšínsku se za nastalé situace, kdy jeden státní útvar se rozpadal a nové teprve vznikaly, začínaly stále více vyhrocovat. Hrozilo zejména vypuknutích rozsáhlých národnostních i sociálních nepokojů. Snaha předejít jejich dalšímu vyostření vedla k jednáním mezi ZNV a RNKC, která byla zahájena počátkem listopadu 1918. Výsledkem byla dohoda mezi ZNV a RNKC z 2. listopadu 1918 podepsaná v Orlové, k jejímuž upřesnění došlo 5. listopadu 1918 v Polské Ostravě. Vedle provizorního rozdělení správy Těšínska (obce s českou většinou v obecním zastupitelstvu měl spravovat ZNV, s polskou zase RNKC) smlouva upravovala zvláště otázky zásobování. Dohoda nepochybně přinesla pro nejbližší dobu uklidnění ve vztazích mezi ZNV a RNKC. Jednalo se však o stav krátkodobý a nedlouho po podpisu dohod se začaly množit různé problémy spojené především s kompetencemi obou orgánů a otázkami podřízenosti orgánů na sporném území. Obě strany se obviňovaly z porušování dohody, probíhala ostrá propaganda a agitace. Nedařilo se řešit ani otázky spojené se zásobováním a obě strany se snažily zásobovat především oblasti pod svou správou.

Za této situace se v ZNV začínaly stále častěji objevovat hlasy požadující obsazení sporného území (zvláště košicko-bohumínské dráhy) dohodovým vojskem. Pokud by takové řešení nebylo možné, pak ZNV žádal pražskou vládu (stalo se tak v memorandu z 25. listopadu 1918), aby mu dala svolení k vlastní vojenské akci. V tomto směru ZNV připravoval plány – byli například jmenováni zplnomocněnci, kteří po obsazení polského pásma měli převzít úřady, pro úředníky byly připravovány formuláře slibu československému státu. Další vyhrocování situace vedlo k tomu, že se ZNV snažil vystupovat stále aktivněji. Výrazem těchto snah se stal oběžník ze 7. prosince 1918,74 v němž ZNV zdůrazňoval, „že celé Slezsko je součástí čsl. státu a že podléhá vládě (resp. ministerstvům) čsl. republiky v Praze.“

Významnou změnou v postavení ZNV se stalo obsazení Opavy – sídla vlády Sudetenlandu, československým vojskem 18. prosince 1918. O den později totiž začala fungovat slezská zemská vláda v čele se zemským prezidentem Josefem Šrámkem. ZNV se od té chvíle stal pouze poradním orgánem. Přesto však jeho členové vyvíjeli aktivity za připojení celého těšínského knížectví k ČSR. Jeho představitelé se zúčastnili porady se zástupci policie, četnictva, armády a slezské zemské vlády dne 7. ledna 1919, na níž byly projednávány některé modality vojenského obsazení Těšínska. Účast ZNV spočívala ve jmenování svého vojenského zmocněnce, který měl „působiti všemožně na okupační vojsko ... aby zabráněno bylo všelikým výstřednostem a plenění.“ Zároveň ZNV svým přípisem z 12. ledna 1919 oznámil slezské zemské vládě, že pokládá listopadovou dohodu z RNKC za neplatnou, jelikož nebyla schválena centrální vládou. Z tohoto důvodu zavazovala pouze ZNV, jenž ovšem již neměl výkonnou moc.

Poslední aktivitou ZNV před zahájením československých vojenských akcí bylo přijetí delegace, vedené Ferdinandem Pelcem, prezidentem T. G. Masarykem v polovině ledna 1919. Zástupci ZNV vylíčili situaci na Těšínsku a žádali prezidenta o vojenský zákrok. Prezident si vyžádal písemné memorandum, v němž ZNV poukazoval zejména na nebezpečí bolševismu a anarchie šířící se z polského území a hrozící tím pádem i klidu v ostravskokarvinské průmyslové oblasti.