Byl nejvýznamnějším těšínským knížetem po dobu existence těšínského knížetství. Syn Kazimíra I. a Eufémie, dcery knížete mazovského, Trojdena I. Jeho manželkou byla (kolem 1360-1363) Alžběta (*1347/1350 + 1. 1374), dcera knížete kozelsko-bytomského, Boleslava. Narodily se jim tři děti: Přemyslav, který se měl stát knížetem osvětimským, Boleslav, jež měl stát nástupcem na trůn těšínský a Anna, která byla provdaná za knížete lubinského Jindřicha IX.
      Je to jeden z nejvýznamnějších Piastovců, který žil ve středověku. Od r. 1355 se aktivně účastnil politického života a často zastupoval českého krále v říšských záležitostech. Působil také v diplomatických službách císaře Karla IV. a krále Václava IV. V r. 1361 uzavřel smlouvu mezi Karlem IV. a brandenburským markrabětem Karlem V. V tomtéž roce doprovázel Karla IV. při převzetí dědictví po Ludvíku Wittelsbachovi. Chránil zájmy císaře v Brandenbursku. S úspěchem se ujal úlohy překazit spojenectví mezi uherským králem Ludvíkem Velkým z Anjou a německými knížaty, kteří v tomto spojenectví viděli možnost, jak zabránit Lucemburkům převzít Braniborsko.
      V r. 1380 Přemyslav Nošák začal velkou politickou kariéru evropského formátu. Tehdy mu byla pověřena velice závažná, ale neúspěšná mise do Paříže. Jejím úkolem bylo zachovat ohrožené spojenectví mezi Čechami a Francií (příčinou rozporu mezi českými Lucemburky a příslušníky rodiny de Valois byla podpora českého krále pro papeže Urbana VI., naopak francouzský král Karel V. podpořil antipapeže Klimenta VII.). Na přelomu r. 1380 a 1381 se vydal v čele poselství do Anglie, aby připravil sňatek princezny Anny, dcery Karla IV., s králem Anglie Richardem II. Těšínský kníže Přemyslav obdržel od krále Richarda finanční rentu ve výši 500 liber ročně jako odměnu za úspěšné poselství. Krátce poté odjel do Paříže, aby sjednal mír ve stoleté válce, kterou vedla Anglie a Francie. Kromě toho měl uvést do pořádku politické poměry mezi Václavem IV. a králem Francie.
      Jeho diplomatické působení v říši bylo velmi závažné. Účastnil se mimo jiné častých říšských sněmů. Na začátku 14. století byl jmenován vikářem římského krále pro německé kraje. Jeho mise spočívala v tom, že uklidnila napjatou atmosféru v říši. V r. 1384 se mu podařilo (společně s markrabětem moravským Jodokem a rýnským palatinem Ruprechtem) dosáhnout uzavření příměří (v Heidelbergu) a pak míru (v Koblenzi) mezi bojujícími stranami. Byl prostředníkem ve sporu v r. 1389 mezi Společenstvím měst a německými knížaty. Tentokrát však bezvýsledně. I přesto mu bylo pověřeno jednání o hranici mezi Čechami a Míšní.
      V druhé polovině osmdesátých let 14. stol. Přemyslav Nošák se objevuje také na jevišti vnitrostátního života Čech. Na přelomu r. 1385 a 1386 úspěšně zasahuje do sporů na pražské univerzitě mezi profesory českými a profesory jiných národnosti. Na čas zažehnal spor, který však později způsobil emigraci cizích mistrů z Prahy. V tomtéž roce, během nepřítomnosti krále Václava IV., plnil funkci guvernéra Čech.
      Na konci 14. stol. se obnovuje národní uvědomění střední a vyšší české šlechty a zvyšuje se její nechuť k cizím vlivům na chod státu. Přemyslav byl ve svízelné situaci. Nakonec byl českou šlechtou odsunut a jeho místo v královské radě obsadil kníže opavsko-ratibořský. Mezi oběma knížaty zavládlo nepřátelství, které vyústilo v r. 1406 vraždou syna těšínského knížete, také Přemyslava. Mezi těšínskými a opavsko-ratibořskými knížaty málem došlo k válce. Tento konflikt byl zažehnán uzavřením míru 7. listopadu 1407 v Žorech.
      Nepokoje v Čechách a s nimi spojené oslabení státu způsobily v jeho různých částech odlišné reakce. V letech 1387 a 1402 slezská knížata, šlechta a měšťané organizovali Slezské společenství, které mělo zajistit vnitřní klid, mír se sousedy a především ochránit zemi před lupiči, kterých značně přibylo. Přemyslav měl veliké diplomatické zkušenosti a autoritu, proto byl zvolen jedním z vůdců společenství. Výsledkem této činnosti bylo dne 12. 6. 1397 (při spoluúčasti jiných slezských knížat) uzavření smlouvy s polským králem Vladislavem Jagiellou, ve které se obě strany zavázaly k boji proti loupežnictví na pohraničí. Svým úsilím v boji proti lupičům Přemyslav Nošák si naklonil polského krále natolik, že ten souhlasil s tím, aby mu byla dána do zástavy země lubliněcká a olešnická za 1000 hřiven pražských, kterou před ním od Jagielly získal vévoda krakovský Spytek z Melsztyna, a kterou získal v r. 1395 ve válce s Vladislavem Opolčíkem. Tuto zástavu vlastnil Přemek až do r. 1401. Angažoval se v záležitostech Slezska a v r. 1406 také ve sporu mezi Ofkou, vdovou po knížeti opolském Vladislavu a knížetem modlinským Bernardem. V r. 1410 Přemyslav Nošák se pustil do vyjednávání mezi Polskem a Křižáckým řádem s cílem zakončit polsko-křižáckou válku. Toto vyjednávání však skončilo fiaskem.
      Příbuzenské svazky ho angažovaly také na Mazovsku. Byl synovcem knížat mazovských: Januše I. a Siemovita IV. Zúčastnil se obou svateb Markéty, dcery Siemovita IV. První byla v dubnu 1369 s Kazkem ze Slupska, kandidátem Kazimíra Velkého na polský trůn, a druhá v červenci 1379 s knížetem lubinským, Jindřichem Jizvou. Markétiným jménem vystupoval jako sudí při projednávání knížecího věna.
      Silná pozice na pražském dvoře a také jeho úsilí a hospodárnost umožnily knížeti Přemyslavovi získat celou spoustu držav ve Slezsku a stát se tak nejmocnějším slezským Piastovcem na přelomu 14. a 15. stol. Během jednání v r. 1355 v Praze získal (spolu s otcem knížetem Kazimírem) jako poručník nezletilých dcer zesnulého Boleslava Alžběty, Eufémie a Bolky polovinu knížectví kozelsko-bytomského - panství tošecké a pyskovické, polovinu panství bytomského a hlivického. Kozelské kastelánství získal kníže olešnický Konrád, protože byl manželem Eufémie, dcery Vladislava kozelsko-bytomského (sestra Kazimíra) a také jako reprezentant jejich dvou sester Anežky a Kateřiny. Vdova po knížeti Vladislavovi Lukarda obdržela druhou polovinu bytomské země. Tato rozhodnutí byla schválena Karlem IV. v Praze v r. 1358. V Praze r. 1355 byl Přemyslav vybrán jako manžel Alžběty. Snahou obou knížat bylo získat privilegium dědictví, které bylo uděleno v r. 1327 bytomským knížatům Janem Lucemburským a které povolovalo předat knížectví dcerám knížete bytomského, pokud nebude žádný mužský potomek rodu. V padesátých a šedesátých letech 14. stol.o toto dědictví svedla těšínská knížata ostrý spor s Konrádem olešnickým. Ten se nejdřív pokoušel o celé dědictví po bytomských Piastovcích a pak i o Lukardín podíl. Ta ho v jeho snahách podporovala. Spor byl 26. ledna 1369 ukončen, když při losování kníže těšínský obdržel jihovýchodní část bytomské země a jižní část města Bytomi, severozápadní část pak kníže olešnický.
      V r. 1372 obdržel od Karla IV. expektanci na knížectví osvětimské, které převzal po smrti knížete Jana III v r. 1405. Tehdy také obdržel Sievěř a zem sievěřskou. Díky podpoře Václava IV. se kníže těšínský v r. 1384 stal majitelem části knížectví hlogovského a poloviny Hlogova. V r. 1385 odkoupil Střelin od knížete ziębického Bolka.
      Ke konci svého života Přemyslav rozdělil své knížectví. Jediný jeho syn Boleslav, který zůstal naživu, obdržel knížectví těšínské, polovinu města Hlohova a k němu patřící část knížectví kozelsko-bytomského a Horu a Sievěř. Kazimír, syn po tragicky zemřelém Přemku získal knížectví osvětimské, Střelin, Tošek, Kęty a Zator.
O panování Přemyslava Nošáka v těšínském knížectví toho víme velmi málo.

/K. Jasiński: Rodowód, s. 140-144, J. Spěvaček: Václav IV, passi, tamtéž: Karel IV., passim, I. Panic: Działalność polityczna, s. 28-45, tamtéž: Służba dyplomatyczna, s. 17-25/.