Druhá světová válka byla pro většinu obyvatel Těšína epochou velkých tragedií, zvlášť pak pro židovskou komunitu, která prakticky přestala existovat. Počet obyvatel se v roce 1946 zmenšil na 16,5 tisíc. Těšín jako urbanistický celek nepostihly žádné větší ztráty. Jedním z mála objektů, které byly zničené, byl most u zámku. Zdevastováno bylo také několik komunálních budov a škol, ve kterých byli ubytování němečtí vojáci. Po válce město poměrně rychle začalo fungovat. Nejdéle (do září roku 1945) byl opravován městský vodovod. Majitelé obchodů a závodů, kteří se po válce vraceli do Těšína, je rychle uváděli do chodu. Také školy a úřady velmi brzy začaly fungovat. Na podzim byla otevřena první muzejní výstava.
       Zároveň s obnovou života ve městě se objevila i nová politická skutečnost. Po odchodu Němců na začátku května 1945 vedení města převzala komunistická strana v čele s Janem Smotryckim, který se zde objevil spolu s Rudou armádou. Od této chvíle vedení ve městě spravovala Městská národní rada, jejím výkonným orgánem byl její předseda, později náčelník města. Teoreticky tyto orgány byly voleny ve volbách, prakticky byly nominovány polskými stranami, ze počátku Polskou dělnickou stranou (PPR) a Polskou socialistickou stranou (PPS), později Polskou sjednocenou dělnickou stranou (PZPR). V Těšíně se nacházelo sídlo Okresního úřadu pro veřejné bezpečí (Urząd Bezpieczeństwa Publicznego), který vedl krvavou válku s polskými ilegálními ozbrojenými skupinami působícími na území celého polského Těšínského Slezska. Nejdříve byla omezená a pak úplně zakázána činnost nekomunistických stran a sdružení. Pro zdejší velice společensky a politicky aktivní veřejnost to bylo velice bolestné.
       Několika předválečným organizacím se však podařilo pokračovat ve své činnosti. Mezi ně patřila např. Matice školská, která pod novým názvem Matice těšínského kraje (Macierz Ziemi Cieszyńskiej) musela však omezit svou činnost a zabývat se jenom kultivováním historie regionu, nyní nehistorický nazvaného Těšínským krajem (Ziemia Cieszyńska). Osoby, které se postavily proti rozhodnutím a novým pořádkům, které zaváděla komunistická strana, čekaly kruté represe. Ze společenského života byli vyřazeni předváleční činitelé, kteří měli velikou důvěru veřejnosti a taktéž duchovenstvo obou vyznání. Většina nemovitostí, která patřila církvi nebo náboženským sdružením, byla zestátněna. Nemocnice, kterou vedly Alžbětinky, byla etatizována a v roce 1949 zde byla umístěna plicní nemocnice. Boromejky dostaly zákaz vést svou dívčí školu, i když toto zařízení bylo velice vysoce ceněno, také osobami jiných vyznání. Místo toho byl utvořen pečovatelský ústav pro nevyléčitelně nemocné, který byl velice rychle převzat komunistickou organizací katolíků „Caritas“. V dívčím evangelickém alumnátě (internát) na Náměstí Svobody (Plac Wolności) byla umístěna Veřejná bezpečnost (Milicja Obywatelska).
       Bezprostředně po ukončení války předváleční majitelé uváděli do provozu své podniky. V jiných, do kterých se původní majitelé – hlavně Němci a Židé – nevrátili, začaly pracovat jako firmy pod státním vedením. Německý majetek byly ihned zestátněn, taktéž větší podniky, jako např. Strojní továrna a slévárna litiny a kovů, Továrna na barvy a laky, Továrna na oplatky „Olza“, Továrna na čokoládu a bonbony „Delta“ (pak spojené jako Závody cukrářského průmyslu „Olza“). Na předválečnou tradici těšínského tiskařství navázala Těšínská vydavatelská tiskárna, kterou vytvořili hlavně pracovníci předválečné tiskárny „Dědictví blah. Jana Sarkandra“. Další velké závody, které v následujících letech udávaly tón nejen ekonomickému životu ve městě, vznikaly během realizace nových hospodářských plánů. V období realizace tříletého plánu (1947-1949) začala přestavba Továrny na elektrické stroje M-2 (dříve Zakłady Elektromechaniczne Rohn-Zieliński), která pokračovala v šestiletém plánu, než vznikla komunistickém období největší Továrna elektrických strojů „Celma“ v . Podobně se vyvíjela Továrna na nářadí „Cefana“, která byla v roce 1972 připojena k „Celmie“. Z předválečné továrny na žehličky „Sibreco“ a malého závodu na kuchyňské spotřebiče K. Bilowického vznikla v roce 1951 Továrna na elektrické ohřívače „Termika“. V šedesátých letech 20. století byla postavena Těšínská továrna na chladicí zařízení „FACH“. Tehdy také byla postavena nová budova pro Těšínskou továrnu na barvy a laky, která se nacházela v Marklovicích. I když těšínské továrny vyráběly také zboží pro vnitřní trh, obyvatelé Těšína měli problémy s koupí tohoto zboží.
       V tradičně kupeckém Těšíně obchody byly po roce 1945 v soukromých rukou. V roce 1949 byl vytvořen státní podnik Městský maloobchod (Miejski Handel Detaliczny), který po tzv. bitvě o trhy spolu se Spotřebitelským družstvem „Konsum Robotniczy“ převral ve městě celou zestátněnou obchodní síť.
       Po válce nastaly velké změny v sociálním a společenském složení občanů. Občané s německou národností a svými sympatiemi k nacistickému Německu se projevovaly nejaktivněji, odjeli z Těšína sami nebo k tomu byli donuceni. Poprvé ve své historii se Těšín stal národnostně jednotný. K městu byly připojeny další vesnice: Krasna, Mnisztvo, Boguszovice, Marklowice. Demografický vývoj města nebyl však nijak veliký: v roce 1950 v Těšíně bylo 19,5 tis. občanů, v roce 1970 to činilo 23 tis. Pro občany byla postavena na okrajích města veliká sídliště. Jako první začal stavět Podnik pro dělnická sídliště na Malým Javorovým (tzv. ZOR). Vznikala i další zástavba, stavěly také větší továrny a od roku 1958 Bytová družstva Cieszynianka a Olza (spojená v roce 1964).
       Po 2. světové válce všechny společenské vrstvy měly možnost získat vzdělání. Ve skutečnosti již za Rakouska a pak v meziválečném období byla povinná základní školní docházka. Skoro všechny školy vlastnily své budovy, které však byly postaveny už za rakouské monarchie. Po reformě školství v roce 1961 měly všechny základní školy osm tříd. Byly postaveny dvě nové školy: v roce 1957 na ul. Chopina a v roce 1960 na sídlišti ZOR. Zvětšil se počet středních škol. Poprvé svou činnost 1. září roku 1946 zahájily Státní střední odborná škola pro pracující, Státní střední ženská škola a Družstevní lyceum. Později vznikaly další, v červnu roku 1969 v 17 středních školách na území Těšína (lycea, průmyslovky, zdravotní lyceum, lycea a průmyslovky pro pracující) navštěvovalo 3 616 studentů. Těšín byl i nadále byl vzdělávacím centrem celého regionu, i když po 2. světové válce střední školy začaly vznikat i v jiných městech Těšínského Slezska. V roce 1945 byla reaktivována vyšší škola zemědělská na ul. Kraszewského, která existovala do roku 1950 a pak byla přemístěna do Olsztyna. V roce 1960 vzniklo učitelské studium, které plnilo funkci bakalářské školy. Vysoká škola se do Těšína vrátila až v roce 1971. Byla filiálkou Univerzity slezské v Katovicích.
       V Těšíně nepřetržitě fungovalo muzeum, v říjnu 1945 bylo založeno Polské divadlo v Těšíně. Avšak již v prosinci bylo spojeno s divadlem v Bielsku jako „Polské divadlo Těšín-Bielsko“. Toto spojení, pro Těšín nepříliš šťastné, skončilo v roce 1961. Od té doby těšínské divadlo nemá vlastní herecký sbor, slouží pro pořádání různých akcí a pro zvané divadelní soubory.
       Na konci roku 1968 byl Těšín odpojen od vodovodů z Oldřichovic v Československu. Hospodářské plány RVHP předpokládaly společné řešení problémů mezi Těšínem a Českým Těšínem. Oficiálně obě města spojovala družba. Ve většině případů se projevovala pouze několika oficiálními akcemi během roku a polsko-československá hranice patřila k nejnepropustnějším v poválečné Evropě. V květnu roku 1980 byl Těšín vyznamenán komunistickou vládou komandérským křížem. Už v létě, tak jako v celém Polsku, vznikaly i zde nezávislé odbory „Solidraność“. Obyvatelé se pokoušeli znovu o změny. Válečný stav v prosinci 1981 roku však tyto změny zabrzdil. V roce 1989 se obyvatelé obou břehů Olše sjednotili v protestu proti stavbě koksovny ve Stonavě. Konaly se mnohé protestní akce a manifestace. V létě roku 1989 vznikl v Těšíně Občanský komitét, který o rok později ve spojení s nezávislými odbory „Solidarność“, s Klubem katolické inteligence a Polským evangelickým sdružením vytvořil Občanský klub „Solidarność“, který ve volbách v květnu 1990 roku obdržel 26 mandátů z 30 možných. Starostou se stal dr Jan Olbrycht.
       Pro městské vedení nastaly nelehké časy, nastal čas změn. Bylo nutné se vypořádat s dluhy komunistických předchůdců, vrátit majetky jejich pravým majitelům a začít s výstavbou nových, nezbytných objektů, jako např. stavba čistírny vody a sídla vědecké knihovny „Książnica Cieszyńska“. Těšínská tradice společenských aktivit se projevila i nyní. Díky nim vznikly mnohé nestátní školy různého stupně.